Zítra se bude tančit všude

Po shlédnutí tohoto filmu my jako první na mysl přišlo peklo. Takhle nějak si jej vlastně dokážu představit. Nejsem věřící, ale pokud by tohle měli být věčná muka, asi bych je zažít nechtěla. Nemyslím tím přímo ten film, ale tu situaci. Všude spousta lidí, jenž se musí chovat, že jsou šťastní a nadevše spokojení – protože pokud nebudeš, budeš potrestán. Všichni se stále jen radují, zpívají a u toho jsou oblečeni do stejnokrojů. Ale tohle není jen minulost – něco z toho přežilo i doposud. Já osobně to vidím na naší vesnici – období folklórních oslav je zde stále dost podobné jako v tomto filmu. I ti co se obyčejně nemají rádi, jsou najednou dobří přátelé. Všude se tančí, zpívá, jí a pije. Každý se musí smát a veselit. Pak to skončí a můžeme se vrátit k našim obyčejným životům plným vzájemné nenávisti. Hledat ve filmu uměleckou hloubku, není tak jednoduché. Už při prvním pohledu se mi obraz nezamlouval, kvůli jeho barevnému provedení. Bylo mi sděleno, že je film vybledlý – mě i tak přišel neskutečně barevně přemrštěný. Představa toho, jak to mohlo asi vypadat originálně, je snad až strašidelná. Ale musím uznat, že se to k filmu jistým způsobem hodilo – byl celý o folklóru a o krojích – a kroje jsou přemrštěně barevné a veselé. Abych ovšem obraz pouze nekritizovala, občas se autorům podařilo udělat i velice působivý záběr – bohužel, většinou to byly záběry, jenž byly ve filmu vedlejší, například příroda. Zbytek filmu byl ale natáčen a stříhán snad až mechanicky. Jako by zde nebylo žádné přemýšlení o kompozicích, možnostech střihu, nebo nějakého hlubšího významu pomocí těchto prostředků. Byl to možná první film (když nepočítám ty z dnešní doby), jenž neobsahoval stmívačky, prolínačky, nebo dvojitou expozici. Na jednu stranu – alespoň se to nesnažili nacpat všude, na stranu druhou – nesnažili se o nic. A vizuální stránka filmu bylo asi jediné, co by jej mohlo zachránit. Mému zaujetí neuniklo vyobrazení přátelský a náklonosti mezi lidskými národy a rasami. Snažila jsem se dohledat, jak to v té době vlastně bylo s rasismem ze strany státu, ale k ničemu konkrétnímu jsem se nedostala. Přes to mi tato idea přátelství přišla nereálná. Pochybuji o tom, že to bylo takto růžové i v realitě. I v dnešní době je stále většina lidé bohužel rasově zaujatá a předsudky fungují všude. Proto nevěřím tomu, že by to v té době bylo snad jinak. Naopak to dle mého bylo ještě horší. Stejně tak mě zaujalo postavení komunistů k folklóru. Bylo to zde vyobrazeno tak, že vlastně všemu dávali volný průchod a lidé se rozhodovali sami. Přitom, podle toho co jsem se dočetla z různých zdrojů na internetu, se všechny folklórní spolky do té doby zrušily a byly nahrazeny soubory či svazy. A kdo odmítl se připojit k masové organizaci, se musel stáhnout. Celkově je zde folklór použit k propagaci komunismu – celý tento film je vlastně jedna neskutečně dlouhá reklama na štěstí. Idealizace snad všeho. Pokud se vzdám svého života a budu vše dělat pro stát a pro lid, tak budu šťasten. Všichni budou šťastni. Všechny problémy budou zapomenuty. Taneční soutěž na začátku a celkově tento spolek je dobrým příkladem. Lidé jsou zde jako roboti, jenž nemají téměř žádné vnitřní pocity. A ta soutěž? Pokud budou lidé tančit, budou tančit továrníci, tak to přinese dobro továrně a lidé budou mít radost a chuť k práci. Co mi však vzalo dech byla chvíle, kdy zde bylo vyobrazeno to, že někdo zemřel. Nikoho ovšem netrápilo to, že je ten člověk pryč. Místo toho smutnili nad tím, že si sebou vzal melodie a tance, kterými by mohl obohatit jejich spolek a přinést radost světu. Idealizace lidí zde ale probíhala také. Všichni byli krásní, uměli úžasně zpívat, tancovat a byli šikovní. A hlavně slušní. Žádný alkohol, nebo nepřístojné věci. Podvody. Mladí lidé se přeci nejlépe baví tím, že sedí na břehu u vody a po tom, co to dělali celý den, si i tak nadále zpívají to stejné dokola a dokola. A hlavně poslouchali přeci všechna pravidla – našli se tenisky, tak je pověsíme na nástěnku, jak by mohlo někoho, komu nepatří, napadnout, že si je vezme? Nebo záběr na slečnu, jenž si sundává tenisky před místem „vstup jen ve cvičkách.“ Příroda byla nádherná, pořád svítilo sluníčko, nikdy nepršelo a vše krásně rostlo. Motiv problému a jeho vyřešení je zde uvedeno několikrát a to jak v maličkostech, tak v celém příběhu. Nejvýraznější to bylo asi u přestavby spolku – na počátku kroužek, v jehož čele stojí muž, jenž tomu všemu velí. Pak ovšem ustupuje do pozadí, oni začnou spadat pod stát a vše je najednou lepší, až vyhrají mezinárodní soutěž v tanci. Charaktery ve filmu jsou dost ploché a moc se s nimi nepracuje. Každý má v podstatě jen jednu hlavní vlastnost a takového člověka zobrazuje. Některé osoby ale měli i jistý vývoj, nebyly po celou dobu stejné. Samozřejmě – každý se ale zlepšil buď k lepšímu, nebo se nezlepšil vůbec. Jak by se z dobrého svazáka mohl stát padouch? Pavel – vedoucí tanečníků, jenž je na začátku vedoucí typ. Takový arogantní, jeho názor prezentuje názor všech a má to své stádečko, které se mu bojí vzbouřit. Myslela jsem, že to bude jedna z těch záporných postav, ale zde byl právě dle mého ten velký vývin – nebo jinak, spíše jen velká změna. Protože ta proběhla jako lusknutím prstů a najednou měl všechny rád, ustoupil do pozadí, začal se chovat jako spořádaný svazák a našel tak své štěstí při sepisování lidových básní. Ruda – postava, která je naopak špatná od začátku do konce. Působí velmi inteligentně. Na začátku řekne dokonce větu „nechci budovat socialismus.“ Což je snad to nejhorší, co může člověk v tomto filmu udělat. Nechce pracovat a na konci je vyloučen ze spolku. Alena – nadšená svazačka, jenž nakonec skončí právě s Pavlem. Stojí v čele hodnotící poroty a okamžitě se pro tuto skupinu nadchne a přidává se k ní. Je zde zobrazena jako silná žena, jenž má všechnu moudrost světa, všechno zná, ví a nikdy nechybuje. Má hluboké proslovy -„Vracejme lidem, co bylo málem ztraceno.“ „Máme právo být hrdí na naše tradice.“ Všichni s ní samozřejmě souhlasí, až na těch pár záporáků. Jeníček – stále se opíjí, i když jej nikdy opilého vlastně nevidíme a ukazuje to zde „dobrotu“ lidí, když jej i přes to v souboru nechají a on stále slibuje, že toho nechá. Pak je zde slečna, jejíž jméno si nepamatuji, která je na začátku protivná a povrchní – řeší záležitost s tím, že v tomto kroji vystupovat nebude. A na konci sama o sobě říká, že byla hrozná a teď se změnila a je najednou šťastná a všechny její problémy se rozplynuly. Sice to není tak důležité, ale chtěla bych udělit osobní cenu té stařence za nejhorší herecký výkon z celého filmu, jenž byl nepochybně až úsměvný. Připomnělo mi to monotónní dabing některých starších děl. Je zde i nějaký milostný podtón, který pro mě byl hrozně těžce postřehnutelný. Ano, jistě – všimla jsem si, že mezi několika dvojicemi vznikají nějaké vztahy. Ale bylo to tak urychlené a potlačené. Lojza a Rozárka ku příkladu – vlastně spolu nebyli pořádně nijak zobrazeni, jen to jak se hádají a nevídají se – a pak najednou všechny hromadně zvali na svou svatbu. Na tuto projekci jsem šla s velmi smíšenými pocity. Ona stačila docela ukázka, jenž jsem viděla v poslední hodině TVM. Když film začal, tak jsem byla nějakou dobu dost vyděšená a přemýšlela jsem, jak tohle přežít a co o tom pak vlastně napsat. Když jsem ale překonala ony první předsudky, tak mi došlo, že jsem vlastně ráda, že se na tohle díváme a že je tento film natočen. Nelíbil se mi, ale to neznamená, že mi něco nedal. Dokážu si teď daleko lépe udělat představu o té době a o tom, jak mohli být lidé ovlivněni. Jistě – určitě lidé nebyli takto vyhraněni a nadšeni, ale věřím tomu, že i takový se našli – a věřili této ideji. Protože to tak je vždy – jsou lidi, jenž se nenechají strhnout stádem, ale jsou i lidé, jenž jej spokojeně následují a přitom na něj třeba i zároveň vznáší kritiku. (08.11.2016) (méně) (více)

Spinosaurus* to vystih, škoda, že v té době už žádný spinosaurus po Zemi nechodil, docela bych jim tam rád alespoň jednoho poslal, ten jako největší známej masožravej dinosaurus by jistě....... Tenhle film je pro mě jako noční můra, velmi živá noční můra, hlavně díky té odporná kolektivnosti, které se fakt děsím, protože ve skutečnosti jde o vůli nejsilnějšího, v tomto případě sice ženy, ale děsivé ženy. Všichni držej hubu, jakoby si nic nemysleli, jen ti angažovaní si dovolej. Rok 52, to byli ještě ti nejhorší na živu, takže to je obzlášť tvrdé, jsou tam věci, které mě iritovaly víc než cokoliv z jakéhokoliv jiného filmu: ty dvě ženské, ta s tou odpornou angažovaností a s tim nepředstavitelnym nadšenim a ten jekot té, co prý zpívá, ona sice působí nevině, ale je to ten ideál té trošku jak z nějakých těch sorelovskej (soc. realismus :) žen z venkova, velké ruce, nic jemného, ono se to objevovalo i avantgardě dřív a z toho jsem nikdy nemoh, brrr. FIlm je plnej naprosto vražednejch hlášek a klišé a musim říct, akčoliv se snažili, aby Adamíra, on takovej vždycky trochu byl, aby působil nesympaticky a tak, no, běžnejm lidem takoví lidé sympatičtí nebudou, nebo naopak se budou těšit velké autoritě, tady jsem mu teda fandil, fandil, fandil, jenže ti zmetci okolo - skuteční zrádci - šli vypočítavě s dobou. Mladík, kterýho by nevyhodili za to, že byl v národně soc. mládeži - hehe, jo, ale, co když jste byl třeba z špatný rodiny, která čirou náhodou mělo něco málo víc, nebo z rodiny letců atd., to nemá smysl rozebírat, je to nechutná demagogie, sice je přehnaný, když se straší komoušema, tak se furt jen řeší tohle nejhorší období 40. /50. léta a popravy (třeba v případě Asie je to jasné), ale spíše šlo hlavně o to, že schopní lidé byli nesmyslně omezování - např. vedoucí souboru nebo, co měl za funkci - etnograf - profesionál !! chtěl, aby mě jeho soubor nějakou úroveň, jenže komouši chtěli dát šanci všem - i podprůměrnejm, inu, něco na tom bude, pokud by ale se nesnažili je měnit za ty schopné, bylo to zvrácená doba, na tomhle se krásně ukazujou obludnost kolektivismu (ještě je pro mě nezapomenutelná scéna z Dovolené s Andělem, což je asi stejnej rok, kdy se kolektivně řešej vztahy manželů, snaží se je cizí lidé dát dohromady. Kde kdo by řekl, ale to je přeci hezké, jenže pro mě to je příliš velkej zásah do soukromí, je fakt, že rozvod je blbej vůči dětem a v případě domácího násilí, by bylo asi lepší asi nebylo okolí lhostejné, ale tim to končí, tahkle kolektivně každýho, brrr, děsivá představa a leckde to tak zkoušej idneska uplatňovat, myslím, že to je i dost ponižující, na jednu stranu, řada lidí by asi zasloužila nějakou veřejnou potupu, ale jedině za fakt závažné věci...ale v tomhle případě je to děsivé). No, ve filmu je snad včecko, největší kráva celýho filmu se setkává se svojí životní láskou - čínskou tanečnicí, no nic proti, za Maa, to si radši ani nepředstavovat. Film je pěkně barevnej, rudá vyniká, no, moje babička v té době mimochodem také tančila v souboru, jo, folklór, tim se tenkrát žilo (bylo to trošku nepochopitelné, zpátečnické a tak trošku se zapomnělo, že na tom stěvali i nácci tady u nás....ehm), ale podle fotek, kupodivu moc lidí kolem ní takle děsivě nevypadalo, líčila to nostalgicky, ale fakt je ten, že s její rodinou určitě tak trochu vyjebali - kolektivizace nebyla legrace, ale byla hodně mladá a ty tanečky jí bavili, ještě si doteď pamatuje ty písně, no, tehdejší mládež si to asi užívala, néžené, Stalin byl takovej štramák, že jo...jeho detajlní fotka uhrovitého obličeje - tedy po neštovicích či co, se sem ze západu nedostala :), no......neni to nezábavný, vlastně by se dalo říct jsou horší ty naše 50. kový filmy bez humoru (pokaždý jsou tam ale takový absurdity, že člověk, co má odstup a nezažil na vlastní kůži a nebyl zblblej, tak...se zasměje - ještě ty pekla z 70. a trošku z 80. roků), nějaký zla s mladou Švorcovou, ale ta mi nebyla zas až tak nesympatická jako mladý soudružky tady.........ikdyž taky...........no, rovnost a tak, tak trochu, nejsem proti, v rámci možností, ale ta demence kolem..._____tyhle filmy jakoby se točili pro nejtupejší lůzu anebo pro děti :), nic proti, ale vykreslovat zlo je tam třeba patrně a jasně, inu, pohádky jsou taky tak trošku přežitek, né, děcka by se měla učit, že jednoduché to na světě není.. (24.04.2012) (méně) (více)