Ďáblova past

František Vláčil a jeho ántré do historického filmu. Když to vezmu tu a tam, "Ďáblova past" je spíše povídka. Jinému režisérovi by k vyprávění tohoto příběhu stačila klidně poloviční stopáž. Ale to není chyba, naopak. František Vláčil si může dovolit jednotlivé scény protáhnout, aniž by dokázal nudit (stejně jako třeba Sergio Leone), zejména díky výtečné hudbě skladatelského mága Zdeňka Lišky (místy působí skutečně psychidelicky) a úžasné kameře Rudolfa Miliče (záběrů sekání trávy, kdy je kamera jakoby na kose, útěk dívky Martiny před jezdci a několika zopakovaných neúprosných nájezdů do mlýnských dveří jsem se nemohl nabažit). Již zde měl pan režisér šťastnou ruku na výběr herců, díky nimž jsou postavy dokonale živočišné a nepůsobí vůbec uměle. Z Miroslava Macháčka ve své možná životní roli fanatického jezuity jde opravdu strach už jenom díky tomu, že narozdíl od podobných postav dokáže nasadit i vlídnou tvář a právě díky tomu je mnohem zákeřnější než všichni ti Bobligové a Guiové. Jinak kromě charismatického Víta Olmera (proč jen nezůstal naporád hercem) a krásné Karly Chadimové zaujme i Vlastimil Hašek, pozdější častý představitel usedlých rozumných pánů, v roli úlisného hajzlíka myslivce Filipa. V "Ďáblově pasti" (jeho prvotina "Holubice" jakoby do jeho filmografie ani nepatřila) pan Vláčil vytvořil všechny charakteristické znaky svých filmů (atmosféra jakoby v horečce, pomalé tempo, Liškova hudba, malebná kamera, postavy s až básnickým slovníkem) a ač míra geniality přišla až za šest let, jedná se o vynikající dílo, které se na hony vymiká tvorbě raných 60. let, přednovovlnného období s myšlenkou budujícího raného socialismu. 93%. (13.12.2008)

Ne příliš známé Vláčilovo dílo je svým způsobem rafinované. Jak použitým tvaroslovím, tak vnější podobou hlavně z počátku připomíná obvyklou agitku své doby. Teprve s dalším postupem děje se začíná ukazovat, že průzračnost je vícelomná, přímočarost ne snadná a postavy-schémata vlastně živí lidé. Už nevadí, že kněz a vrchnost nejsou dobří (jejich nelidskost je skutečná, ne papírová), svět lidu přitažlivý (je opravdu živý se svým vlastním paralelním duchovým světem). Agitka se mění ve skutečně napínavý a strhující příběh, jehož vyprávění řadou náznaků vypovídá o budoucím Vláčilovi největších projektů a děl zejména přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I takhle začínala cesta k Pražskému jaru. Cesta k naději, seberealizaci, potřebě plného a svobodného života. Nikomu neuškodí, když si ji čas od času zopakuje. Například zhlédnutím této "protiagitační neagitky". (27.08.2007)

Pěkný pohádkově baladický příběh zasazený do malebné krajiny Moravského krasu. Miličovo kouzlení s kamerou z něho dělá přímo pastvu pro oči. Démonický představitel církve, ztělesněný Miroslavem Macháčkem, tak to je přesně ta postava, které divák nefandí, ale zároveň ho přitahuje nejvíc. Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (03.04.2015)

Vizuální pastva pro oči "made in" František Vláčil (viz třeba záběr na padající květiny na vodní hladinu), i dech beroucí Liškova hudba.... A přesto to za mě na plný počet hvězdiček tentokrát nestačí. Hlavně díky takovému nemastnému neslanému závěru. Přiznám se, že jsem čekal pesimističtější vyústění. Něco ve smyslu Čarodějek ze Salemu. Takových lidí, kteří si v dějinách lidstva mysleli, že "máme tak čisté svědomí, že nám nikdo nemůže nic udělat" a ono to nedopadlo, totiž jistě není málo. Postava jezuitského mnicha pro mě přitom byla ukázkově vykresleným příkladem rafinovanosti zla. A Macháček se této role zhostil opravdu výborně. Jen ten venkovský lid byl jaksi na svou dobu až moc "uvědomělý"... (27.12.2018)

Tak pomalý a přitom tak strhující film. A jak fantasticky vypadá - už od prvního záběru! Inu, František Vláčil. Pro někoho je Ďáblova past možná jen předehrou k Marketě Lazarové a Údolí včel, pro mě to je plnohodnotné historické drama o lidech, přírodě, bohu a ďáblu. Miroslav Macháček podal skvělý výkon. (14.02.2016)