Rozina sebranec

Vávra tímto snímkem ještě více než Cechem panen kutnohorskách výrazně mění žánr historického snímku - již žádná uhlazenost, didaktická popisnost a vlastenecky pietní přístup, ale nelichotivý obraz pobělohorské Prahy plný špíny a stísněných koutů i jejích roztodivných obyvatel, kteří působí velmi živě. Rozina mezi ně zapadá, svým temperamentem vystupuje z věčně srocených davů a hned působí svou bezprostředností, která záhy začne přerůstat z pocitů zklamání a zbytečnosti až do zcela negativní role, jež musí být v pozoruhodném a působivém závěru vykoupena. Glázrová sice nijak herecky neexceluje, ale je výborným typem, který dobově zapadá a svou tváří zachraňuje co se dá, výborně k ní sedí Boháč jako ohnivý Ital. Z hereckých výkonů však na mě přeci jen více působila zajímavě obsazená Vášová a hlavně bezchybný Pivec. Navíc Vávra vykazuje opět kvalitní filmové řemeslo, často využívá táhlé prolínačky, což dobře navozuje atmosféru, Zázvorkovy stavby jsou úchvatné a ateliérovost v celkově stísněném a temném prostředí nikterak neruší. Rovněž Srnkova hudba skvěle navozuje dobu, hlavně když se ozvou rozverné píšťaly. Přesto se mi o něco víc líbil následující snímek Nezbedný bakalář, který je herecky daleko vyrovnanější a stavby a osvětlení vytvářejí kouzelnější, leč stylizovanější dojem. (03.01.2010)

Zřejmě film, který nejvýrazněji předjal svým pojetím pozdější Vávrovy velkofilmy padesátých a sedmdesátých let. Komponován více ve wintrevském než v jiráskovském stylu pojednává ve více tradiční než soudobé filmové řeči soudobé nosné sociální téma jako hlavní myšlenku (v pozadí jako bychom tušili Hugův CHRÁM MATKY BOŽÍ) díla, jehož výpravě a vlastně i scénáři nelze nic vytknout. Poučné a pro někoho i burcující. (27.08.2007)

Tímhle filmem mě Vávra příjemně překvapil. Vávra dokázal velmi vynikajícím způsobem přepisovat historická dramata. A toto patří k tomu nejlepšímu, co vytvořil. Úchvatné drama. Sociální, společenské, existencionální. Rozina (výborná Marie Glázrová) je díky svému původu a životním zkušenostem živelná a živočišná žena. A přesto čestná a počestná. Jen jednou podlehne mužským očím. Podléhá a povstává, aby padla ještě hlouběji do nejšpinavějšího bahna mravního, a především společenského. Další výraznou postavou je vlašský tovaryš Nikola (vynikající Ladislav Boháč). Nedokáže uznat své omyly a chyby. Touží uchvacovat a zahazovat. Touží po pomstě na těch, kteří mu v jeho mysli ubližují. Boří a lebedí si v díle svého zmaru a chaosu. Neodbytně se dožaduje svého výsostného práva. A rdousí. Z dalších rolí: přísný a laskavý převor kláštera Antonín (klasicky dobrý Zdeněk Štěpánek), stavitel, cechmistr a potupený mlsný kocour Karf (František Kreuzmann), všehoschopný a cynický Vlach Potměbílý (dobrý Jan Pivec), a Rozinina oddaná služka Manda (Marie Vášová). Život může být plný zvratů. Dokáže vynášet i srážet. Okouzlení může být zničující nejen pro vlastní aktéry, ale i pro všechny ostatní okolo. Láska a cit může být vražedná. Touha po pomstě devastující. Pokrytectví mučivé a zhoubné. A lůza dokáže pohltit vše s nebývale potměšilým výsměchem. (30.09.2014)

V tomto případě nemám žádných výtek ani námitek. Vávra dokázal v roce 1945 natočit film, jež svou propracovaností předběhl dobu alespoň o dvacet let (u nás). Táhne si diváka dějem, představuje mu jednotlivé postavy s nimiž divák srůstá, aby se z nich pak stali padouši a divák zůstal rozerván. Na to nebyl v té době nikdo zvyklý! Svět filmu byl charakterově černobílý a Vávra na Barrandov vnesl svěží vítr. On to nevynalezl, ale skvěle použil. Navíc oceňuji alespoň zčásti ctít realitu 16. století, i když je na pozadí příběhu v podstatě nedůležitá. Jedním slovem skvělý film ze zlatého fondu naší kinematografie...100% (05.08.2012)

Parádní, téměř monumentální Štěpánek jako otec Antonín, převor kláštera, k nepoznání namaskovaný robustní Italský dobrodruh a šejdíř Nikolo alias Ladislav Boháč, ale hlavně ve filmu žensky krásná a půvabná Marie Glázrová jako Rozina-nalezenec ve své asi největší a možná i nejlepší vážné roli. Pěkný kostýmní historický snímek od Otakara Vávry (předtím třeba Filosofská historie nebo Cech panen Kutnohorských) zasazen do Prahy někdy na počátku 17. století. Scéna na konci ve zvonici v klášteře pamětihodná.. Film byl natáčen za okupace, ale dokončen po záměrném protahování byl až po válce, a to už jako snímek znárodněné kinematografie, poté po uvedení do distribuce byl ještě navíc zkrácen. (23.12.2007)