Režie:
Otakar VávraKamera:
Andrej BarlaHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Karel Höger, Slávka Budínová, Eva Límanová, Ilja Prachař, Věra Tichánková, Vladimíra Obručová, Blažena Holišová, Ota Sklenčka, Jarmila Bechyňová (více)Obsahy(1)
Od poloviny 60. let, možná i pod vlivem svých nedávných studentů z FAMU, prožívá Otakar Vávra mimořádnou obrodu svého talentu. Dokázal se totiž zařadit po bok generace o mnoho mladší a veřejnost uchvátit jak křehce lyrickým pohledem, tak zvážnělým zamyšlením nad nenadálými zvraty obyčejných lidských osudů, zvláště marněným životem. Hrdinou tohoto filmu, natočeného podle Hrubínovy předlohy, je knihovník, ušláplý človíček, jenž na prahu stárnutí podnikne cestu do vesnice, kde kdysi prožil mládí. Pokouší se oživit dávné vzpomínky, ale záhy zjišťuje marnost takového počínání. Vávra natočil mimořádně působivý ponor do lidské psychiky, jen stěží se smiřující s poznáním, že minulost nelze vrátit. Vynikající je i tlumená herecká kreace jako vždy uměřeného Karla Högra. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (48)
Krajem stínů, místem prchavých otisků, zvěčňují se obrazy zasutých okamžiků. Rozjasnit i zalknout naše podvědomí. Znovu a znovu mysl svou do proudu návratů pokládáme. Tělo i duši životem "zatěžkáváme." Zrcadlo je zamlžené horkým dechem, stále žijem? Svítilo nám naše slunce. Paprsky nás pošimraly, teď nadobro spáleni jsme, kape bolest, tíže doby. Jen záblesky ztracené lásky zrcadlí se ve střípcích, v pozůstalé nostalgii. ()
Těžké československé psychologické drama natočené podle předlohy F. Hrubína. Zkušený režisér O. Vávra v něm rozehrává divácky náročný příběh muže, jenž se vrátí po třiceti letech do svého rodného kraje a touží tak oživit vzpomínky z mládí. Stárnoucího knihovníka, melancholického a do jisté míry tajemného muže, ve velkém stylu ztvárnil K. Höger, pro něhož to byla vskutku jedna z nejobtížnějších rolí, neboť postava nevyrovnaného muže v sobě skrývala mnoho různých charakterových rysů. Jako nejpůsobivější vystoupení hodnotím jeho podnapilý výstup, kdy velmi dramaticky vykřikoval jakýsi zvláštní básnický text s jakoby nahodilými slovy. Snímek je natočen nesmírně lyrickým, ale zajímavým a originálním stylem, neboť samotná návštěva rodné vsi je pouze okrajová záležitost. Ukazuje se, že po vypití sklenky rumu s I. Prachařem, vyvstávají Högerovi různé vzpomínky a záblesky z minulosti, nejprve pouze občas, ale poté se jejich intenzita zvyšuje a je jimi vyplněn největší prostor snímku. Nepříjemné a neuspořádané zážitky na minulost, vší silou útočící na starého citlivého muže, dokonce ovlivňují jeho reální chování, dochází u něho k psychologickým výkyvům (jeho lezení po podlaze do kruhu), nakonec si však uvědomí, že klidu zde nenajde a snaha hledat radosti mládí je marná. Vávrovo drama obsahuje též scény s narážkami na režim, v tomto případě scéna s vlaječkami, ale i jiné. Celkově se Zlatá reneta jeví jako typické dílo 60. let, nebyl tedy pro Vávru zapadnout do myšlení a tvůrčího stylu kolegů o generaci mladších. ()
Otakaru Vávrovi se stal po režijní stránce takřka zázrak. Zfilmovat tak složitý a těžkopádný příběh Františka Hrubína o stárnoucím muži snažícího se beznadějně vyrovnat se svým životem a dávnými osudy chtělo nejen ohromné úsilí, ale i patřičné pochopení literární látky a hlavně vizi jak to celé převést do obrazu filmu. Spolupráce režiséra se samotným autorem tomu dosti ulehčilo a tak po vzájemných radách byl natočen tak hluboký psychologicky temný film, že temnější snad už být ani nemohl. Povedlo se zde vstoupit do mysli člověka tak ušlechtile, až jde z toho strach. Mistrovský a nikým jiným neopakovatelný herecký výkon Karla Högera dodal postavě svoji patřičnou sílu a tak ve spojení s povedenou kamerou, vizualizací a psychologicky temnou hudbou vznikl snímek jaký nemá obdoby. Jeho ocenění je tedy zasloužené a pro mladé tvůrce by mohl sloužit jako názorný příklad takovéto tvorby. ()
Čas je jednosmerka a akýkoľvek pokus vrátiť sa v ňom do čias mladosti je odsúdený na neúspech. Stretnutie so samým sebou v mladšom vydaní (Kundera) sa nekoná. Tento film považujem za dobrý, ale aj tak som si ho pozrel bez väčšieho záujmu napriek tomu, že rokov mám dosť na to, aby som aj ja podnikal podobné pokusy o návraty do minulosti. Preto ma z trojice Hrubín-Vávra-Höger zaujal práve ten posledný z nich. ()
Oproti úchvatné Romanci pro křídlovku, do které Vávra vložil srdce, je Zlatá reneta spíše chladným dílem mozku, přesto však rovněž působivým. Höger výborně zahrál člověka který tápe, když nemůže dosáhnout návratu ztracených vzpomínek, které se před ním nezadržitelně hroutí. Tento pocit je zveličován fragmentárními obrazy, zvuky a hlasy z minulosti, prolínáním obou časových rovin. Zlatá reneta je složitý a docela nevstřícný snímek, jehož poezie v divákovi nehodlá probouzet krásné a tklivé pocity, ale i tak člověka a zvláště obdobně naladěného jako hlavní postava svým způsobem zasáhne. Už jen za originální a věrohodný postup nedařené rekonstrukce minulosti si snímek čtyři hvězdy zaslouží. ()
Galerie (9)
Photo © CS Film
Zajímavosti (2)
- Zlatá reneta je lidový název pro pomologickou skupinu jablek. (rainman93)
Reklama