Strašení

Nejedná se o klasický horor, jak se každý bystrý divák (který si přečte Patriciu White a její Female spectator, lesbian specter) dovtípí, nýbrž o psychoanalytickou sondu nejen do homosexuálního světa. "Strašidelný dům" zde představuje neprozkoumanou oblast ženské homosexuality, které se hlavní hrdinka Nell víceméně bojí (přestože je sama možná lesbičkou). Druhá žena ve filmu Theo, pak je lesbou naprosto zřejmou. Ačkoli to mnohým hloupým divákům může uniknout, nachází se ve filmu jasné prvky, které teoreii o její orientaci podpořují. Vemme si například scénu, kde Theo povídá o tom, že není vdaná, ale že žije s partnerem a uvažme, zda bylo v 60. letech běžné/přípustné/normální mít (heterosexuálního) partnera a žít s ním i bez svatby. Ne nebylo. Žít s životním partnerem, aniž by proběhla svatba je záležitost posledních let. Z tohoto poznatku vyplývá, že Theo nemá partnera, nýbrž partnerku a s tou svatbu mít nemůže. Dále je dobré si všimnout chladného vztahu They k mužům. Toto však samozřejmě nejsou jediné určující faktory. Zmíním tedy alespoň ještě jednu zajímavost. V jedné scéně říká Nell Theo: "You are the monster of Hill house" - když vezmeme v úvahu, že celý dům značí nějakým způsobem ženskou homosexualitu, pak příšera z tohoto domu musí být jasně lesba. Ostatní postavy a události už řešit nebudu, protože mě to přestalo bavit a navíc tato interpretace jistě došla úplně každému, takže by to bylo i zbytečné. (09.10.2008)

Scénář: Nelson Gidding .. Uzavřená mysl je nejhorší obrana proti nadpřirozenu. Obdivoval jsem pečlivou práci filmařů, především kamera je perfektní. Film staví na atmosféře, kterou tvoří především tajemné zvuky starého domu a je protkán monology jedné z postav, které se její neradostný život pod psychickým nátlakem událostí zcela rozpadá a směřuje k šílenství. Ovšem nebál jsem se a tento druh atmosféry na mne prostě nějak nefunguje. Jistě, strach měl pramenit z toho, že nevíme, co se skrývá za zavřenými dveřmi, ovšem pokud měl doktor Markway v záměru udělat v domě výzkum paranormálních jevů, tím že bude nečinně postávat za dveřmi toho těžko dosáhne..:-) (23.09.2007)

Ikonické strašidelné filmy sú zväčša zárukou kvalitného diváckeho zážitku. Ten sa však pri Strašení tak úplne na sto percent nedostavil. Len tak zhruba na 60. Primárne pre hlavnú chybu, ktorou trpí každý slabší horor - totiž tú, že nedokáže diváka vystrašiť, ba ani vyvolať v ňom zvláštnu predtuchu, podivuhodné mrazenie, záhadu. Režisér sa snažil ako mohol, no celkove to bolo menej desivé, ako návšteva strašidelného zámku v dnešnom viedenskom Prátri. Napriek zaujímavej zápletke, v ktorej sa snaží lovec záhad získať s pomocou privolaných médií (dvoch žien) a mladého skeptika (nádejného dediča domu) dôkaz o existencii nadprirodzených síl v dome s temnou minulosťou,  záhadnými úmrtiami a zvláštnymi úkazmi v ňom. Časť filmu, kedy sa hlavná hrdinka rozhodne zobrať život do vlastných rúk a šlohne rodinné auto, silno pripomínala  úvodnú časť filmu Psycho Alfreda Hitchcocka, kde mladá sekretárka ukradne firemnú tržbu a vydáva sa autom naprieč Amerikou. (22.07.2021)

Jeden nadšenec do paranormálnych javov nabuliká pár ďalších a potom idú spolu objavovať bránu do druhého sveta. Síce som nepochopil to ich vedecké bádanie, ani aké metódy používali, ale dobre, zabavil som sa celkom slušne. V prvom rade som si uvedomil jednu vec. Na strašenie nie sú treba nejak zvlášť vyčačkané technické vymoženosti a bubáci, základ rozhodne tvorí strašidelný interiér/exteriér a s ním spojené strašidelné zvuky. A pravdou je, že viktoriánske sídlo, kde postavy žili a bádali, strašilo aj samo. Tak nejak som si vždy predstavoval strašidelný dom, do puntíku a do posledného tieňa prepracované, a k tomu netreba zabudnúť ani na perfektnú kameru. Scéna s dverami ma v tomto smere nadchla. Škoda len toho naivného herectva, hlavne u hlavnej hrdinky, jej postava mi liezla riadne na nervy. Celkom spokojnosť. Silný priemer. 67/100 (07.11.2014)

Všetkých Exorcistov, Omenov a pod. mám už dávno za sebou, a keďže voči starým filmom nemám absolútne nič (práve naopak, s viacerými sme si skvelo potykali na čele s Hitchcockom), tak som sa odhodlal zabrúsiť do ešte starších hororových vôd a okúsiť túto takmer-klasiku. Teda minimálne v našich končinách nemá The Haunting taký kultový status ako v USA, napriek tomu, že v roku 1999 vznikol aj jeho veľmi chabý remake (2*). Samozrejme, že v roku 1963 si ešte nemohli dovoliť také opulentné strašenie ako v novodobých Insidiousoch a Conjuringoch, takže nie je žiaduce čakať infarktové ľakačky, nebodaj akékoľvek brutálne výjavy, ale The Haunting aj napriek tomu dokáže slušne staromódne postrašiť. Spolieha sa na strach z neznámeho, čo niekedy dokáže zapôsobiť viac ako horda digitálnych bubákov zo Silent Hillu (teda narážam hlavne na jeho chabé pokračovanie). Máme tu tak jedno záhadne viktoriánske sídlo, pár znepokojivých zvukov, strašidelné dvere, a z tých ingrediencií režisér vytvoril slušne dusnú atmosféru. Stopáž 110 minút je však až zbytočne nadobjemná, keďže strašidelné scény sú asi len dve-tri, a ďalšie dianie predstavujú len nepodstatné dialógy. Wise, ale nie je Hitchcock a tak tieto siahodlhé rozpravy o hrdinkinom vzťahu k matke vôbec k ničomu nevedú, napriek tomu, že sú dejom pretkané každých 10 minút. Samotná hlavná hrdinka je napokon neskutočne vyšinutá až do takej miery, že pôsobí maximálne otravne. Jej neustále ufňukané monológy odohrávajúce sa v jej hlave, infantilné správanie a prchké úsudky ničia akékoľvek divácke empatie. Príjemné „retro“ pokiaľ na neho máte práve chuť, ale na viac ako tie tri hviezdy to u mňa za žiadnych okolností nebude. Šesťdesiate roky skrývajú aj podstatne lepšie hororové klenoty (napr. Rosemary's Baby od Polanského, The Birds od spomínaného Hitchcocka, prípadne z čiernobielej konkurencia také kultové Psycho alebo neprávnom zabudnutý Taste of Fear) (07.01.2014)