blackrain

Princezny Jajá a Anýzka se opravdu povedly. Myslím, že se Andrea Elsnerová a Michaela Maurerová pěkně vyřádily.

Z dětství jsem si pamatovala jednu taneční scénu, kdy starší a šarmantní žena v modrých šatech tancovala s nějakým mladíkem a oba předváděli taneční figuru napodobující zubaře. Dnes už vím, že to byla vynikající Ingrid Bergmanová.

Jeden moudrý filosof kdysi řekl, že vzpomínky jsou jediným rájem z něhož nemůžeme býti vyhnáni a do kterého se tak rádi vracíme. Ale už jaksi pozamoměl, že také existují vzpomínky, které bychom nejraději pohřbily hluboko pod zem, aby se nikdy nedostaly na světlo. Právě takové vzpomínky může spustit jedna jediná nevinná událost, třeba obyčejná návštěva hosta v hotelu. Tohle všechno by fungovalo, kdyby se film opíral o pořádně dusnou atmosféru, která se tu sama nabízela. Takhle jde bohužel o nudu, která se dá vydržet jen díky hercům jako je Martin Růžek a Rudolf Hrušínský.

Uf, tak tohle už je vážně nad moje síly. Ještě, že Dušan Klein nenatočil svůj nejnovější seriál třeba o autoservisu, to bych asi rovnou omdlela.

Písnička Keep on Running (The Spencer Davis Group) , která zněla ze začátku filmu, by se hodila k něčemu mnohem bláznivějšímu, tedy ne, že by vlaková loupež nebyla dost bláznivá. Film je to celkem příjemný, ale já si přece jenom radši poslechnu písničky, které se zde objevily.

Pohádka jako dělaná na nedělní odpoledne. Hodně jí pomohlo, že není natočená jen v interiérech mezi papírovými kulisami, které by pokazily celkový dojem. Petr Štěpánek se hodně snažil, jednu chvíli vypadal jako čert, ale sám bohužel celý příběh utáhnout nemohl.

Z té neutěšené zimní krajiny kolem jsem se pomalu propadala do depresí a měla pocit, že se musím taky napít. Hadí jed je velmi sugestivní film, hlavně teda díky Josefu Vinklářovi, kterého jsem na obrazovce hltala.

Nic pro mě. Příště se filmu vyhnu velkým obloukem, protože to byla naprostá ztráta času.

V programu byl drobným písmem napsán podtitulek: Freddie Mercury v nejlepší formě. Mě nezbývá nic jiného než s tímto sloganem souhlasit, protože z Fredieho sálala taková ohromná energie, která musela zákonitě rozpálit všechny okolo. Freddie vběhl na pódium v kožené bundě za zpěvu písničky We Will Rock You a z pódia zmizel jen, když se šel převléknout nebo vlastně svléknout. Došlo i na jeho legendární bílé vypasované kraťasy. Když zpíval jen u klavíru a nepochodoval po pódiu, mrazilo mě v zádech a oči se mi začinaly zalévat slzami. Koncert jsem si užila a zavzpomínala na skvělého zpěváka s nezaměnitelných hlasem, který se na nás dívá odněkud z nebe.

Nezamýšlela jsem nad scénářem, jen jsem vnímala herce na obrazovce a ono to vyšlo. Nenudila jsem se ani jednou a můžu říct, že jsem se více než slušně odreagovala.