Subjektiv

Sled gagů, z nichž řada je jako z grotesky, pospojovaný tím nejprostším dějem - o ten jde vlastně minimálně. Další Funèsův rtuťovitý, cholerický diktátor se dočasně musí snažit vlichotit bývalému zaměstnanci, jinak utrpí značnou podnikatelskou ztrátu. Jeho zbrklost spolu s napětím mezi jeho povahou a potřebou ji ovládnout jej ženou z maléru do maléru - on a jeho bývalý zaměstanec spouští řadu katastrof, z nichž některé vedou ke všeobecné destrukci (obydlí, okolí, zdraví, dopravních prostředků...). Inu, Funèsovina, jak jsme zvyklí. Snad až příliš dle zkušeností a snad s až příliš marginálně se vyvíjející zápletkou. Slabé ***.

Funès si střihl dalšího panovačného diktátora, tentokrát vládnoucího vyhlášené restauraci. Že jde o povahový rys nadmíru uvědomělý film reflektuje opravdu zábavnou hrou stínů. "Ein kilo Kartoffeln," nebo snad: "Ein Volk, Herr Müller?" Panu Septimovi ovšem není dáno jen panovat, pan Septim dobře zná své místečko ve společnosti - ví před kým se ponižovat a nad koho se povyšovat (Óóoo, pane ministře. --- To je pan sekretář. --- Ooo, pane sekretáři. ---- To je pan podsekretář. ---- Nojo, pfff.). Řízením osudu však je ze svých jistot osob vyšších a nižších vytržen, z komandujícího se stává komandovaným a jí svůj vlastní chlebíček. +++++ Několik vtipů a pár inteligentních replik by tuhle lidovou taškařici vytáhlo nad průměr, kdyby ji zase špatně sešitý scénář dvou půlek netlačil zpět. Vždyť krom pana Septima nemají obě půle skoro žádnou společnou postavu. Ta první nemá děj, jen charakterizuje Septima a té druhé se zase dostává mnohem méně šarmu.

Thrillery často usilují o kruté twisty - z kamarádů hlavního hrdiny se stávají intrikáni, jež jej vmanipulovali do velesvízelné situace, leckdy se ukáže, že nevinná oběť je zrůda nejvyššího kalibru a tak všelijak podobně. Mnozí autoři se domnívají, že dva intrikáni udělají film dvakrát zajímavějším a napínavějším a tři dokonce třikrát! Možná by ale bylo lépe promyslet jednání toho prvního, než přidáme druhého, nedej bože třetího. +++++ SPOILERY. Jeden intrikán tak má pro svou bezpečnost dokumenty, ale vlastně právě ty jeho život ohrožují. Další manipuluje do vraždy někoho jiného, aby nemusel zabíjet sám, přičemž chce, aby byl onen člověk chycen. Ale zároveň tento pejsek je jeho známý, takže si ho s ním každý spojí. Tudíž ho musí zabít, ale... Další si najme vrahouna, páč je děsně bohat, ale pak se vystavuje nebezpečí neochotou platit (protože je to drsnější, když vrahouna sejme, jojo). Intrikán polda zabíjí neznalého a střílí na kolegu, ač by pro něj výhodnější se vylhat. Samozřejmě se to dá všechno okecat chybováním, ale... Ať tak či tak, děj je poněkud překombinovaný. KONEC SPOILERŮ. +++++ Jak v dění, tak v jeho vyprávění - stupňovat drsnost tvrdou rockovou hudbou. Thriller občas zapomíná, že chce být především thrillerem a s neakčním hrdinou nevhodně zakčňuje. Kamera agresivně zoomuje i rychle trhaně jezdí, v osmé minutě jak nějaké zvíře z hororu větří hrdinu, jindy odjíždí k záběrům na celý New York, který ovšem žádnou zvláštní roli v dění nehraje. Hrdinové vedou drsně existenciální řeči, ale film se zakoktává. Nakonec definitivně dojíždí na snahu být cool.

Skrz naskrz průměrný thriller, který se z takového hodnocení snaží úporně vymanit jakoby "seversky krutým," nečekaným odhalením a jistou naturalističností. Postavy jednají nelogicky, vystavují se absurdně nebezpečí, nedbají na odhalení a nevyužívají příležitostí. Škoda komentáře. Silné **.

Věčná poloha Pierra Richarda nesmírně roztržitého nešiky, jemuž se neustále smůla lepí na paty tak moc, až se s ním chce vyspat každá pěkná ženština z okolí, se mi postupně, až na vzácné výjimky zajedla. V podstatě příliš nesejde na tom, z jakých příčin se jeho profesorské kreaci dějí různé nepředloženosti - důležitá je spíše samotné pojetí jednotlivých, povětšinou dosti fyzických gagů - Richardovi tak může žárovka pálit řiť či mu gepard roztrhá oblek nebo si nevědomky obarví vlasy nebo... Pokud vás baví představa profesora přednášejícího: "Máme trojúhelník ABC," zatímco na tabuli čmárá čtverec ABCD, nacpěte si tu hořčici třeba do nosu. +++++ Samozřejmě bychom teoreticky i mohli přisoudit filmu jakousi snahu o zachycení problémů s bulvárem, všelikých lidských vlastností apod., ženské sexuality a blablabla. Kecy, Hořčice se o vše jen nezávazně a netázavě otírá, aby Pierre Richard mohl po stopadesáté spadnout. Silné **.

Člověk by si myslel, že sovětský film nemá kulisy vhodné pro andersenovský svět, ale omyl - Tallinn, město předlouhou dobu švédské, jí je. I pan vypravěč jakoby zhmotňoval, krom perfektní ruštiny, běžné představy o Hansi Christianovi. Loupežnická dcerka by se zase z fleku mohla Pippi Punčochatou. Ovšem její máti, ta je pro změnu veskrze ruská. Ve Sněhové královně se tedy mísí skandinávské s ruským, ale organicky, přirozeně a zábavně. Masky a triky sice již v dnešní době působí spíše roztomile zaostale než věrně, ale důležité je, že stále přejí diváckému zážitku. Kombinace animace s hraným filmem umožňuje i obrazy, které by dnes vznikaly v počítači. Pohádka o síle lidského srdce tak sympaticky důvěřuje svému divákovi, že sám dotvoří iluzi pohádkového světa. Dnes už jí prostor nebývá ponecháván a pokud ano, divák to filmu vytkne.

Péťa Zubov rád sní, ale tím se svým snům vzdaluje, neboť tak mrhá časem, který by mohl věnovat učení se. Dostane však nechtěnou možnost načas žít životem dospělého a pochopit, že nic neumí a tak musí učit se, učit se, učit se. Průměrně zábavná pohádka vychovávající fantaskními kulisami, groteskou a kombinací hraného filmu s animovaným. Ten poslední prvek ukazující ožívající sny hlavní postavy má kouzlo nefalšované dětské radosti z exotického safari.

Sice ani zdaleka tak vtipné, jak by člověk u ostrovní komedie s touto zápletkou čekal, ale na druhou stranu překvapivě dbající na logiku dění a chytré hraní si s Holmesovským mýtem. Vždyť si scénář dokázal vtipně pohrát i s možností, která mě u Holmese tak často napadala - že jeho dedukce jsou pouhými hypotézami, jichž lze na základě daných faktů předložit mnoho. Zde se to Holmesovi stane - ovšem i úplně špatná dedukce jej dovede ke správnému závěru. Tak mu autoři od dob Conana Doyla přejí... Film nabízí i řadu chytrých kousavých vtípků, které jdou nad rámec pouhé legrace pro legraci. Příkladem budiž ukázka známé moudrosti: "Když dva dělají totéž, není to totéž." Umně dedukující Watson tak může být označen za pouťového komedianta, ale totéž opakující Holmese sklízí potlesk. Pro mě jistě zdařilejší než ritchieovské zakčnění, ale zaostávající za současnou seriálovou aktualizací či sovětskou holmesovskou ikonou - nejvěrnějším Cholmesem historie, Livanovem. Silné ***.

Z relativně střízlivého základu - příběhu o venkovské dívce, které učaruje lesk velkoměsta tak moc, až ztratí sebekontrolu, nechá se svést městským floutkem a zůstanou jí oči pro pláč - se dík potřebě předvést ve špatném světle Čechy a, snad ještě naléhavěji, prokázat zhoubnost tužeb po vymanění se z kořenů rodné hroudy, stal schematický skoroškvár. Čechům jsou přisuzovány ty nejhorší vlastnosti - lstivost, lenost, necitelnost, slabost, bojácnost a slizká úlisnost. Působí to umělě, chtěně, za hranicí karikatury - ale nijak zvlášť nenarušuje logiku děje. Snad krom toho, že je nesmírně obtížné pochopit, čím tu živelnou árijskou dívenku mohli čeští příbuzní okouzlit. +++++ Horší je to s jednáním sedláka Jobsta - velice obtížně lze přijmout jeho obrat k hospodyni Marušce či jeho zlomení hole nad dcerou jen proto, že odjela do Prahy - klidně by se mohl vztekle sebrat a jít tu holku s práskáním biče dotáhnout zpět domů. Děj si bohužel ale žádá, aby Anuschka v Praze zůstala alespoň pár týdnů a tak je to nezbytné. +++++ Rozhodně bych si ale netroufl tvrdit, že Anuschka je zahraná katastrofálně (prostě obyčejný herecký výkon) a práce s barvou Harlanovi vůbec nešla (to klidně může být docela naopak), jak se lze v jistých komentářích dočíst. Je totiž otázkou, jak moc se zachovala barevnost filmu, který X let ležel v bůhvíjakých podmínkách, zvláště uvážíme-li, že dva roky zpět měli Němci s jejich prvním barevným filmem na Agfacoloru neskutečné technické obtíže. Přízračné zlaté město z Anniných snů, jež ji láká jako svíce noční můru, se nezdá být odfláknutým. Domnívám se tak, že odsudek spíše motivuje snaha nepřiznat náckům žádný um. Proč? Vždyť dobře víme, že ovládali válčení, řečnění a spoustu horších věcí...

Kdyby Vávra tušil, že mu Pámbu nadělí celých 100 let a kousek, jistě by se v 69 letech nepokoušel vypořádat se všemi ožehavými tématy své tehdejší současnosti jediným filmem. On to ale nevěděl a tak nám vyšlechtil jen těžko uvěřitelného kočkokoňorybokuroprasopsa, kterého hned rozčtvrtil. Ing. Prokop prochází tím jeho filmem, jak kdyby bloudil v deliriu. Polovinu vět vůbec nedokončuje, účastní se mizerných dialogů, které v řadě případů dávají tak málo smyslu jako děj. +++++ - Na co myslíte? - Na to, že jsem už 20 roků neviděl nebe. - Opravdu? +++++ Únosy letadel, vydírané vlády, zničená města, květinové děti, volná láska (pojatá kriticky, ale Ing. Prokop taky obtáhne kdekoho), magnáti, neutronová bomba, váleční štváči, socialistický tábor, lidská chamtivost, humanismus, honička s vrtulníkem, absolutně nesmyslné jednání postav (v lásce, v práci, v základních pudech)... Ty jsou dokonce za hranou plochosti, protože ploché postavy dávají smysl - tady z nich zbývá pár pohozených údů z duše. Hudba koná strašlivou práci ve zničení atmosféry, která se možná mohla chvílemi objevit. Jen mimořádně se člověk může potěšit ze zajímavě zvolených interiérů či slušně udělaných laboratoří v Grotupu (necituje se tady starší Vávrův Krakatit - ten dobrý?). Dojem někde poblíž odpadu.