verbal

Mimořádná blbost o přitroublé vlakové etudě a rádoby studie několika pitoreskních pacharakterů, kterou sice vytrhává povícero fuckt vtipných lingvistických bonbonmotů na hranici genitality, avšak její snaživě příjemný dojem kurví zejména to, jak je místy násilná. Tím mám na müsli zejména násilně prkenné projevy, naštěstí menšiny, kdovíproč angažovaných brutálních neherců, občasné zabijácky strojené až idiotské dialogy za každou cenu, hrstku opravdu vyp(e/i)čených smrtících trapkonevtipů a  několik terminálně atrofovaných metafor pro mongololidi. Podstatným kritériem, které dělá frajera, je konzistence, Jirko! To máš jako se spermatem. Uvážlivějším borcům s pečlivou přípravou to nestéká ani po skle, ovšem když exhibičně honíš příliš často, je z toho pak taková řídká a neadhezní žádnásláva, která akorát tak štípe v očích. Z Vlastníků i divadla vím, že tam toho míváš na solidně husté bukkake, tudíž příště prosím masturbuj, až když máš opravdu plný pytel pořádného matroše! Dneska dost žluklá trojka do indexu.

Někteří přitroublí kokotci, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „vkusní a erudovaní diváci z dělnických rodin“, jímž jakýkoliv nešablonovitý a pestrý děj s dialogy přesahujícími obvyklé hlavněproudé „vžžžžuuuum, sviiiist a splašššš“, a nedejsatan s více příběhovými linkami, způsobuje neurovagetativní zkraty, to evidentně příliš nepobrali, nebo je zmátlo přeslabikování anotace. Zde se totiž nejedná ani tak o dobře napsaný, kulantně porežírovaný a vskutku originální napínač či neotřele vkusný horor, nýbrž, laicky řečeno, o aparentní glorifikaci mateřství, profunditní adoraci feminity a expertní studii neoliberálních maternálních instinktů v kombinaci se senzitivním urbanistickým exkurzem do domurbistických habitací fabulózní aglomerace Deathtroit, hic et nunc obývané již jen veskrze altruistickými, konciliantními a excelentně asimilovatelnými entitami, vesměs rasistické dermální kolorace. Na tomto místě patrně mnozí výše kategorizovaní zmateně tápou, tudíž to pro hladší úzus chápavých končetin raději simplifikuji na prostší „Kdo tomu dal míň než tři, je totální pičus“.

Patrně historicky první polský gotický brak dopadl nadmíru dobře. Má to vše, co mají brakouši rádi – temný klášter, úchylné mnichy, satanské rituály, dětské oběti, kanibalismus, černou magii i kulantního démona – to vše v rozumné kvalitě, soudných dávkách a ve sqostně ponuré atmosféře. Gurmety dozajista potěší i pár neotřelých receptů na slepičí guláš. Jen tak trochu nechápu, proč český (a asi i velkobritský) překladatel zcela odlišně přejmenoval film s originálním názvem Poslední večeře. Usuzuji, že jde pravděpodobně o nějaká potlačovaná hororová traumata s jejich nymfomanskými manželkami.

Dříve nadmíru rozkokošná Olifka, která si dle životopisu prý „pro herecké účely“ velmi yntelygentňě až k popukání změnila jméno z Cockburn na Wilde, a ani tak neskončila v pornu, pomalu ale jistě odkvétá do zatuchlé, afektované plastické instatrhaviny a patrně ze zoufalství zjevně přehodnotila i své seksuální preference na anál a připínací dilda. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že vyměnila poměrně mužného, vtipného, inteligentního sympaťáka a solidního herce Jasoně Sudeikise za slizkou až odpornou, prkennou, pozérskou, neumětelskou Barbínu, vypatlanou hlásnou troubu kokotporátní pohlavní apokalypsy, prvotřídního komerčního debila, nefachčenka, pozornostní kurvičku a v neposlední řadě nuzného reproduktora furtdokolových, lacině přitroublých a kulturně degenerativních kolotočářských cajdáků chlapeckých homoqartet - Jindřicha Styly. Jsem toho názoru, že to asociálními sítěmi a neomarxistickými vytřiprdelníky vyhajpované rádoby popkulturní hovado rozhodně nemá ve filmech s opravdovými herci co dělat a je satanžel obsazován jen z důvodů pseudopopularity mezi nevkusnými bukanýry a pohlavně dezorientovanými, vyrachtanými čtrnáctkami. Olifku ale asi momentálně bolí prdel natolik, že zaslepeně přehlíží, jak jí ten nebinární psychoseksuál kurví film a jak už jen svou přítomností, natož výkony, bytostně uráží všechny ty skutečné herce. Z pohledu filmových análů to ale patrně až tolik bolet nebude, neboť se qalitativně jedná o sice režijně solidní, kulisně vyňuňaný a posh-evně vybarvičkovaný, ovšem veskrze nudný, logicky obskurní a sterilně instantní plagiát, který bych pro účely tohoto zvratku, jak jinak než výstižně, nazval Stepfordský matrix. Instantní plagiát, během jehož sledování tak zůstalo jedinou potěchou leštění soupravy před vjezdem do metra při pohledu na čím dál tím jedlejší slečnu Puchovou, Pukovou, Pjúkovou, … nebo jaxe to vlastně správně čte. Každopádně ustálená pražská fráze „Potřebuju skočit na Florenc“ tu nabývá zcela nových významů.

Na Západě nic nového a satanžel nezůstalo moc ani při starém. Chápu, že Erik Marie bylo pro soudruhy z německého NETFLUSu dozajista děsně atraktivně nebinární a genderově vyvážené jméno, ovšem udělali by daleko lépe, kdyby si nebrali do své rudě degenerativní huby stěžejní, přelomový, veskrze tísnivý a velmi sugestivní počin protiválečné literatury a tohle nazvali například Pár náhodně losovaných příhod z První světové pro mileniální dementy. A tak tu máme pompézně velkovýpravný pouťový videoklip, který de fuckto místo myšlenek, tísně a beznaděje pouze povrchně a akontextuálně vykuchává pár jmen z Erichovy klasiky a nechává je sice sperktakulárně, ovšem sterilně, lhostejně, bezemočně a digitálně řádně vyčančaně pobíhat po šampaňských zákopech. Tudíž nezbývá než s palčivou otázkou „Kde je, kurva, Himmelstoss?!“ na rtech ocenit jen solidní výpravu, vcelku působivou čelisťoidní hudbu (Doufám, že ten leitmotivní kvintakord „All we are“ soudruzi jen sprostě neznárodnili a řádně paní Doře navalili tantiémy!) a zejména to, že se produkce, určitě se zatnutým konečníkem, tentokrát udržela na uzdě, a například Kropp, náhle podlehnuvší romantice francouzského bahna, zcela přirozeně nepřeblafnul Tjadena v zákopové latríně, že Pavlík nebyl Turek a že tolik kýžené diverzitě bylo učiněno zadost sekundovým záběrem na pouze jediného negra u žabožroutského krytu. Každopádně, milí retardéři, pokud zrovna nemáte chuť sníst nějakou dobrou knihu, vřele doporučuji raději audiovizuální berličku v podobě dvou předchozích vynikajících verzí, jejichž genius loci zcela neutonul v povrchním digitálním mrdníku a daleko lépe interpretoval Mařenčiny autorské záměry.

Zmlsán GOŤáky musím konstatovat, že největší chybou nového "tvůrčího" týmu patrně bylo přizvání Marťase, aby do toho mohl kafrat po všech stránkách, včetně realizace. Je zřetelně vidět, že ten hned svou až psychotickou grafomanii plynule přetavil v psychotickou vizuálmanii a kompletně procpal každý svůj knižní prd až před kameru. Výsledkem jsou sáhodlouhými vatoscénami děsivě natahovavané trampoty jedné degenerace škaredých albínských downů a narychlo progresivně vypěstované kvótové rasy blonďatých negrů, o níž předtím dozajista neslyšel ani sám Marťas, během jejichž působení se kromě pár unylých telenovelových intrik de fuckto nic zvláštního, šokantního, epického ani extra zábavného nestalo. Soudný scénárista by tohle dění - nedění celé první řady s přehledem shrnul maximálně do dvou epizod a začal rovnou tou desátou, která alespoň trochu vykazovala nějakou tu aktivitu s přísliby snad záživnější a svižnější druhé řady. Pokud ale nechají toho nesoudného, egoistického tlusťocha nadále rozhodovat, nebo jej řádně nenapajcují nějakými účinnými zesvižňotiky, obávám se, že tři čtvrtiny hrací doby následujícího děje budou ti incestní melaninoví retardéři zase jen tak nekonečně čumět z útesů do mlhy, žvanit o nepodstatných pičovinách, nudně se piplat ve 3D modelech Západozemí a s gustem se v jednom kuse účastnit nějakých úmorně protahovaných pohřbů, svateb a korunovací, až prostě opět vymřou nudou. Ale určitě rádoby epicky!

Jestli u týhle Gibsnovy parády neudžíš qalitu celejch vosum dílů, seš u mě mrtvej muž, Luďane!

… a to dělá moc dobře! Tak doufejme, že Míša Majer, nyní důkladně pomletý na masokostní moučku, už snad konečně a DEFINITIVNĚ opíchal úplně všechny a nikdy se nevrátí zpět v miliontém prvém pokračování této naprosto vyždímané píchací furtdokolovky, do níž dokázal jednou jedinkrát za všechny ty roky až staletí vnést alespoň trochu svěžího závanu z otevřeného hrobu akorát syrově brutální Nemrtvý Robert. I když, kdo ví, ten Majerův učeň mě v tomhle celkem vyděsil a těžce smrděl nějakým tím budoucím instapičingovým znovuspuštěním pro potěchu náctiletých mongoloidů. No, já to rozhodně nehodlám předkřiknout ani přivolat. Ač to bylo o šedivý chlup z Džejmilíny stařecké sqrny, nebo kdovíodkud, lepší než předchozí pouťově vypatlaný parazit, pořád se v podstatě jednalo o jednu a tu samou jednobrdovou opíchávací slátaninu se slavným Tesařovým trylkem. Takže odpočívej v kuchyni, obýváku, předsíni nebo v pokoji, Míšo, ale hlavně už, kurva, jen odpočívej! A stejně tak kamery pryč a nechte navěky trouchnivět i všechny ty Forhíse a Krůgry, bo je to vždycky akorát tak na vyčpělou ostudu.

Může být pro NEobolševickou Televizi Flagrantně Liberálních Imbecilů a Xenokratů větší stimul ke slastnému mnutí všech pseudoasimilačních a pseudointegračních orgánů a k nechutně demagogickému globalizování statisticky naprosto nepodstatných událostí z minulosti na současný celospolečenský problém, než když nějaká zkurvená bílá huba vraždila černoušky? Jistěže může! A sice, když jsou ti negroameričané navíc ještě buzeranti. To je pak prostě totální orgáč! Čili, není divu, že po takovém skutečném příběhu skočili soudruzi od politruků jako slepice po NETFLUSu a k maximálně pěti epizodám, jinak zcela dostačujícím a snesitelným k vykreslení veškerých zrůdovitých Dámrových psychotrampot, přičinlivě a angažovaně přidali ještě jednou tolik BLMLGBT+ manipulativně účelového lkaní, jako obvykle na úkor například invalidů, slepců a dětí s rakovinou bez ohledu na rasu a pohlavní dezorientaci. Výsledkem je brutálně vatěná, úmorně rozplizlá až k posrání vleklá agitka o miloučkých a spořádaňoučkých homomouřenínech, z nichž by bezesporu byli doktoři, inženýři a světoznámí umělci, kdyby v rovněž veskrze spořádaných, mravných a čisťoučkých ghettových HIVklubech nenarazili na predátora. Agitka, kde známého masouna téměř vymazává naprostá osina v prdeli v podobě sice kurevsky labilní, ale patrně veskrze uvědomělé prdelaté čokofeministky, čokoaltruistky a čokomandelinky, evidentně strádající bez čokohada, jejíž jediným příkořím byl občasný smrad v bytě ze sousedovic kulinářských experimentů, ovšem polovinu stopáže tu řádí více než zdivočelý Luther King a zachraple vyřvává, jako by ji samotnou Džefry právě pomlel do karbošů a pod bitchem otrokáře rozházel po bavlníkové plantáži.

Když se z mámy časem stane stará, škaredá, studená, zapšklá a frigidní mužena, nemá holt obvykle táta jinou možnost, než si uhnat tenisový loket nebo řešit přetlaky v chámovodech nějakou tou mladou, píchatelnou, vřelou, zábavnou a lačnou stážistkou. Avšak pokud se táta, samozřejmě jak jinak než nesprávně, rozhodne vycákávat se, namísto daleko bezpečnějším orthopatologickým způsobem, cestou nežluklých vagín, přináší tato volba mnohdy celou řadu marginálních úskalí. Zejména, je-li táta plešatý, krpatý slizák v krizi středního věku, může snadno podlehnout sebeklamu, že ta čerstvá lascivní barakunda nejmíň o dvě ligy nad tou jeho miluje jeho postavení (občasné seksuální), zatímco ona ve skutečnosti miluje jeho postavení (permanentní pracovní)! Načež jí zcela propadne v domnění, že se jej snaží samou láskou k němu vyšťavit (seksuálně), ačkoliv ona se jej ve skutečnosti snaží samou láskou k penězům vyšťavit (finančně), a fickaně přemotivováván tím, že nová figurantka vždycky zamkne kundu, pokud není po jejím, začne zaslepeně pálit mosty. Ovšem když na to přijde, i ta stará hydra, co ji má táta doma, jej stále ještě umí pořádně chytit za koule (aseksuálně), nepustit a dostat našeho Donchujána pěkně pod tlak … A jakmile k tomu v Dánsku někdo postaví kameru, je z toho taková docela originální, svižná, zábavná, řádně vychlazená a vcelku napínavá Válka Kopenhágenových.