Mefistofelle

... a bude hůř! Opravdu? Film nám prezentuje dobu, kdy už možná už ani hůř být nemohlo. Je to doba, kdy jakákoli odlišnost vedla k persekuci, kdy touha po svobodě a životě nezávislém na komunistickém kolosu byla trestána vězením nebo blázincem, kdy hrdinové druhé světové války žili v bídě na ulicích. Může snad být něco horšího? Ano, může... pořád ještě existuje smrt. A přesto se jedná o film, který kromě bídy ukazuje i svobodu, lásku a drobné radosti života. Je to film o hezkých věcech, které ovšem musíme hledat v nánosech neskutečné špíny. Skoro si říkám, že mi je líto, že jsem se nenarodila o něco dříve a moje teenagerská léta mě zastihla v mnohem příznivějších podmínkách. Už se ale každopádně těším, až si seženu knižní předlohu...

Hned úvodní scéna s rodinkou v autě je velmi slibná a diváka dobře naladí. Škoda, že se pak značně ubere na tempu a pořádné akce se dočkáme až v poslední třetině. Samotné herecké obsazení je takový klasický hororový průměr, jediná zajímavá postava je zde slepec. A i když je záporák dost divný, nebrání mi to udělit filmu 3*.

Tohle nízkorozpočtové béčko mi už od začátku nesedlo a to z mnoha důvodů. Prvním z nich je, že po celou dobu jsem měla pocit, jako kdyby byl film nesmírně odfláknutý. Je zde mnoho scén, které by s minimální snahou mohly být o dost lepší, než ve skutečnosti byly. Jenom o to jaksi nebyla snaha... proto jsem si tenhle film automaticky zařadila do mnou vytvořené kategorie "hororů z pásové linky" (není těžké si domyslet, co tím myslím). Za další, všechny postavy vypadají jak z obálky módního časopisu. Důkazem, že je zde až nepřirozeně moc sázeno na atraktivitů hlavních protagonistů, je samotná vražedkyně. Když se na ní podíváte a jste muž, řeknete si: sakra, tu bych chtěl v posteli. Pakliže jste žena, napadne vás: páni, takhle bych chtěla vypadat. Nenapadne vás: ta asi bude fakt nebezpečná, jde z ní hrůza. A to je chyba. Závěrem ještě zbývá zmínit sprznění legendy o Jacku Rozparovači a máme film, který je sice místy i napínavý, ale jako celek absolutně nesplňuje základní žánrové ani divácké požadavky.

Tohle rozhodně není tak špatné, jak jsem se původně obávala. Jako horor z blázince to po většinu stopáže funguje docela dobře. Velkým plusem je prostředí, ta budova a její interiéry opravdu místy působila silně znepokojivě a jeji osazenstvo z řad bláznů nevyzpytatelně. Atmosféra by tu tudíž byla, ale co hlavní postavy? Ty jsou bohužel tak trochu kámen úrazu, protože působí poněkud ploše a černobíle (zlá vrchní sestra/hodný student medicíny). Závěrečná pointa mi zase přišla taková zbrklá a jakoby narychlo slátaná. Šlo by to určitě mnohem lépe, potenciál zde na to byl. Celkově bych to zhodnotila tak, že nelituju, že jsem to viděla, ale nedá se říct, že by to byl film, který bych doporučovala přátelům.

Většinu času je to buhužel docela nuda, což jsem opravdu neočekávala. První polovina se neuvěřitelně táhne a to, že pozornost je zcela věnována jen a pouze hlavní postavě (byť dobře vymyšlené i zahrané), tomu rozhodně neprospívá. V druhé polovině to naštěstí začíná trochu nabírat tempo, ale pachuť první poloviny je pořád tak silná, že můj přístup zůstal i nadále značně pasivní a nebyla jsem schopna se do příběhu vžít. Ještěže si do hlavní role vybrali Trojana, jehož herectví to celé táhne trochu nahoru, ale jinak mě to opravdu nenadchlo.

Nebylo by to Japonsko, aby aspoň jednou do roka nepřišlo s nějakou pořádnou ztřeštěností. Survive Style 5+ je všechno možné, jenom ne normální film pro masové publikum. Musíte mu zkrátka přijít na chuť a přijmout hodně odlišný humor. Po vizuální stránce je to velmi osobité - syté barvy, kostýmy i další prvky tvoří umělecky velmi hodnotný celek. Děj, ač je sebevíc bizarní, dává po celou dobu smysl a ke konci se všechny příběhy prolnou bez zbytečného zmatku. K dokonalosti zde chybí skutečně jen málo.

Na film od fanoušků pro fanoušky je to dobré... moc keců zde není, jde hlavně o souboje a ty jsou natočené zdařile.

Další důkaz toho, že ani po rozpadu SSSR se situace v nově vznikajícím "svobodném" státě o moc nezměnila. Příběh o šestnáctileté dívce Lilye je syntézou dramatu, dokumentaristického realismu a téměř lyrické básně. Na jednu stranu je to fajn, ale někdy mi přišlo, že v některých scénách tvůrci sami nevěděli, co z toho si momentálně mají vybrat. Osobně bych možná více ocenila méně patetičnosti (anděl strážný, který nad dívkou bdí a radí jí, zatímco je bezradná) a více naturalismu (v "prostitujících" scénách mohlo být víc syrovosti). I tak se ale jedná o velmi kvalitní snímek, který stojí za to shlédnout už jen z toho důvodu, abychom si uvědomili, jak jsou naše běžné strasti oproti životům jiných směšné...

Chce někdo vidět nějakou tu prasárnu...? Snuff 102 je jedna z těch brutálnějších věcí, které v rámci exploitation žánru můžete vidět. Násilí zde prezentované je brutální, nechutné, daleko přesahující vše, co si většina lidí dokáže představit. A přesto jsou zde náznaky určité myšlenkové hloubky. Jsme stavěni před několik otázek: Můžeme o dnešním světě a lidech, se kterými se setkáváme, vědět skutečně vše? Neexistuje za hranicí toho, co jsou na sebe lidi ochotni prozradit, také něco jiného? Zdá se, že pokud jste anonymní (a to za zavřenými dvěřmi svého obydlí skutečně jste) můžete dělat téměř cokoliv. A i ten chlápek odvedle, který vždy slušně pozdraví když vás potká přede dveřmi, může někým jiným pokud je sám... A další znepokojivá věc - existují lidé, a není jich málo, kteří když zmizí, nezdechne po nich ani pes. Jako kdyby nikdy nebyli. S těmito tématy se potýká Snuff 102 způsobem, který je sice hodně drsný, ale neumím si představit, jak lépe a sugestivněji lze něco podobného prezentovat. Za sebe musím říct, že na mě snímek hodně zapůsobil. Donutil mě přemýšlet.

Lesy můžou být opravdu strašidelné a zvláště severští filmaři jsou si toho dobře vědomi. Les je totiž místo, kde na naše dosud neoděné předky číhala ta největší nebezpečí. Před lesem a tím, co se v něm ukrývá, se jeden musel mít na pozoru, jinak dlouho mezi živými nezůstal. A něco z těchto dob v nás perzistuje dodnes a tak na nás les působí jako místo, kde si nejsme moc jistí v kramflecích a kde občas máme nepříjemně divný pocit. A pokud někdo dokáže takový pocit převést do filmu, je téměř zaručen dobrý hororový zážitek. O Villmarku se dá říci, že v tomto ohledu se to povedlo. Místy opravdu jen stačilo prasknutí větvičky a nasměrování baterky ve směru zvuku a už bylo o napětí postaráno. Atmosféra je zde opravdu nezvyklá, navíc ji podporuje mrazivá minimalistická hudba a šero. Herecké výkony sice nejsou nic moc a třeba postavu Gunnara jsem moc nechápala, ale v tomto případě jsem ochotná jim to odpustit, stejně jako posledních pár minut, které se mi zrovna moc brilantní nezdály. Shrnuto a podrženo, Villmark rozhodně mohu doporučit.