Kaka

Clooneymu se sice nedá upřít jistá režijní invence a pokud přihlédneme k faktu, že je to jeho režijní prvotina, pak bude palec po zásluze nahoře. Bohužel obsahově je film jaksi zamotaný a divák má tendenci se v něm velice často ztrácet. Navíc mne příběh zabijáka/kecálka nijak emociálně neoslovil a tak nezbývalo než sledovat výhradně kamerové ekvilibristiky a neustálé změny tónovaní a filtrů.

Sice je 28 Weeks Later o několik let mladší než díl první, avšak po technické stránce mu nesahá ani po kotníky. Tam kde se Boyle nebál ukázat dravost a syrovost, spojenou s precizní prací ruční kamery, tam Fresnadillo jen pátrá jakým směrem se vlastně ubírat. Devadesát procent akčních sekvencí je naprosto nepřehledných a místo naturalistického survivalu tu máme kečupové exhibice typu vrtulník na poli, nebo střelba na civily. Samotný scénář je otřesně děravý. Několik kliček je opravdu na pokraji demence a fakt, že postavy jsou relativně nepředvídatelné - to znamená, že divák nemá tušení kdo kdy natáhne brka - je sice pěkné, ale v záplavě režijní neschopnosti, technické impotence a scénáristické nedotaženosti to opravdu není východisko.

Letní kino někde blízko moře/pláže, pohodlný posez, dobrota po boku a nějaký ten exotický drink v ruce a možná potom si Bláznovo zlato užijete maximálně. Ovšem v relativně studeném mírném pásmu působí tento počin věru nezajímavě a klišovitě. Tennant zaujme diváka za celý film režijně tak dvakrát, třikrát. Povedených vtipů tam pár je, ovšem celé to vypadá šíleně okoukaně a ohraně. Dvakrát tomu nepomůže ani fakt, že McConaughey má větší hrudník než Kate Hudson. Není to úplně hloupé a pokud člověk čeká nižší střední třídu zábavy, dostane se mu přesně to. Jednoduchá letní jednohubka.

Solidní atmosféra a na půli cesty podaný teror vnímaný očima ženy. Nedočkáme se žadných svalů, hektolitrů krve ani hrdinských xichtů. Jordan se to pokusil vzít za úplně jiný konec. Povedlo se to, jak už jsem zmínil, tak nějak napůl, nicméně za podívání tenhle film rozhodně stojí. Především Jodie Foster tyto role umí a její dialogy s Terrencem Howardem jsou velice kvalitně napsané. Žádné šokující brutality ala Taxikář se nedočkáme. Město není tak špinavé, úchyláci nejsou tak úchylní a drsnost není tak drsná. Jakoby se tvůrci nedokázali pořádně odvázat. Konec naštěstí v pořádku a proměna hlavní hrdinky relativně uvěřitelná. Mohlo to dopadnout i hůře. Stále tam JE ta hmatatelná uvěřitelnost. I když si ji musí člověk trochu dopepřit a zamíchat.

Naprosto obyčejný a jen těžko zapamatovánihodný film, který nemá jedinou kulervoucí, osobitou ani výraznou scénu. Herci hrají naprostý průměr a i když to občas mezi snaživým Cagem a cholerickou Shirley MacLaine poměrně zdatně zajiskří, výsledku to příliš nepomůže. Wilson je jen a pouze řemeslník, navíc druhá polovina scénáře je lehce přitažená za vlasy a absolutně nekoresponduje s tou první, lehce komediální částí. Motiv únosců je banálně odfláknutý a celý systém únosu a následného vystopování je vyloženě trapná záležitost, kde se režisér stále zuby nehty zaměřuje na vykreslení vztahu mezi bodyguardem a ex první dámou, nežli pořádným zamícháním karet a poněkud komplexnější vazbou mezi jednotlivými filmovými složkami.

Boyle má tah na bránu a dokáže z minima vytěžit maximum. V tomto případě to byla slušná muzika za velmi málo peněz, které ještě sháněl po všech čertech. Avšak vyplatilo se. Začátek je sice relativně bídný a aby snímek dospěl do svého napínavého konce, musí divák snést nemalý počet kiksů a slepých uliček, ale celek působí sympaticky a byla na něm vidět snaha tvůrců, takže není důvod neakceptovat danou situaci. Nejvíce vadí okatě televizní zpracování, otravný přízvuk hlavních hrdinů a některé nepochopitelné scény, kde jakoby vypadne několik minut podstatných vazeb a klíčových informací, které divák potřebuje k "secvaknutí". I tak ale stojí tento projekt za vidění. Minimálně na něm McGregor nastartoval svou kariéru.

Téma je sice poměrně zajímavé, s minimem klišé a velkou dávkou nepředvídatelnosti, avšak film se nikam neubírá. Nemá nosnou konstrukci, nemá pointu, nemá závěr a neví čím chce být. To vzhledem k tak neotřelému tématu a celému konceptu filmu dosti nechápu. Talent Costnera tak vyznívá relativně do ztracena. Akce je málo a nestojí za moc - přestřelka na chodbě je špatná a vnitřní hlas Williama Hurta mne také moc nezaujal. Navíc vedlejší postavy jsou velmi odfláknuté s minimální vazbou k té hlavní, tudíž je nám jaksi jedno jak to s nimi vlastně dopadne. A podobně ukradený je nám celý zbytek filmu. Absolutně bez drajvu a napětí. Ocenit lze tak jen kvalitní forma, Costner a solidní námět.

Disturbia splňuje parametry thrillerového konceptu do posledního detailu a do nadprůměrných vod tento snímek povyšuje herectví strhujícího teenagera Shii LaBeoufa. Kdyby tenhle kluk začal konečně hrát muže a přestal šaškovat před obrazovkou a hrát si na mladšího, bylo by to ještě lepší. I tak ale je na co koukat. První hodina je relativně pomalá a nechybí detailní načrtnutí charakterů a několik vtipných/trapných situací. Druhá polovina a závěrečný vrchol jsou však trochu z jiného soudku a vzájemný kontrast obou částí filmu funguje kupodivu relativně dobře. Caruso režíruje nápaditě (scény s kamerou, hra se světlem, atd...) a snaží se diváka udržet v pozoru. Úvodní nehoda a závěrečné scény ve sklepě jsou výtečné. Jinak nadprůměrná žánrovka.

Velká škoda přílišného sentimentu a typicky klišovitých hrdinských scén a proslovů. Akce je natočená relativně zručně (o nějaké revoluci však nemůže být ani řeč) a v mezích míry i realisticky. Samozřejmě počítače zapracují velmi často a někdy trochu více než by bylo potřeba, ale některé momentky jsou věru náročné, že se to dá i chápat/ustát. Franco překvapil svojí improvizací a uvolněností a vztah francouzské dívky a amerického pilota je příjemně koukatelný a uvěřitelný. Možná trochu dlouhý, přesto poměrně slušný spektákl, který se ztratí v průmeru současné velkorozpočtové produkce. Jediný fakt, který ho povyšuje o malinký stupínek výše je ten, že se příběh odehrává v dosud filmařsky relativně nevyčerpaném období první světové války.

Zajímavě zpracovaná konverzačka, která přesně charakterizuje tvůrčí styl Roberta Redforda. Pomalé tempo, důkladně vykreslené charaktery a hutná, přesto však přehledná zápletka. Bohužel tempo bylo pro tentokrát pomalejší než by bylo zapotřebí a tak má člověk občas tendenci pomalounku polehounku sahat po ovládání od televize a přetočit některé méně divácky atraktivní sekvence. I tak je však nutné sdělit, že Redford ani jednou nešlápne vyloženě vedle, konec má šmrnc a pointu a to je přece to hlavní.