MilesTeg

Zemi chrání elektromagnetický štít, který odstiňuje sluneční vítr a jiné nebezpečné částice z kosmu. Tento štít je vytvářen neustálou rotací jádra Země, má svůj severní a jižní magnetický pól, podle nichž se orientují různí živočichové při migraci a nebo lidé pomocí kompasu. Ovšem jednou za čas se jádro přestane točit a magnetické póly Země se vymění, což znamená, že povrch Země je vystaven slunečnímu větru. To trvá pár let; a během té doby vymře nebo zmutuje většina života na Zemi. K dnešnímu dni máme už sto tisíc let zpoždění. /---------/ Toto je reálný základ amerického filmu Jádro, který se podobá filmu Armageddon víc, než je zdrávo. Ostatně tomu se nikdo nemůže divit, protože scénář pracuje se stejným příběhem celosvětové přírodní katastrofy a je úplně jedno, zda jde o asteroid, ozónovou díru, globální zemětřesení nebo přepólování elektromagnetického štítu. Ingredience jsou jasně dané - katastrofa, nebezpečný plán na její odvrácení, nedostatek času, odhodlaný tým hrdinů, nejlepší technologie. K tomu přidejte osobní antipatie mezi některými členy posádky a tajné vládní projekty a máte hotový koktejl. Je nádherně barevný, oslňující a voňavý (vizuálně a trikově je film výborný), ale je vyroben z tuzemáku, zelené, fernetu a griotky (tudíž předražený) a může se stát, že z něj budete mít kocovinu hned po vypití. Takže doporučuju se na něj dívat, ale rozhodně neochutnávat - čili nepřemýšlet. Obzvlášť ne o fyzice. /--------/ Některé scény z filmu mi připomněly různé jiné filmy nebo příběhy - např. Hitchcockovy Ptáky, Clarkovu Třetí vesmírnou odyseu a samozřejmě Armageddon ve všech podobách. Děj obsahuje spoustu humoru, bohužel většinou nechtěného, ale tím víc se budete smát. Velmi hollywoodské je obsazení posádky - hrdinka, hrdina, černoch-vynálezce, hochštapler, Francouz a velitel. Každému je jasné, z jakého konce bude posádky ubývat, je to tak obvyklé, až je to nuda. Hlavní hrdinka pilotka Beck - Hilary Swank je velmi krásná, ale (stále) vypadá jako reklama na anorexii a nemohla by projít fyzickými testy ani k nočním hlídačům parkoviště, natož do NASA. Dojde na hrdinské řeči, na sebeobětování, strach, losování a jiné oblíbené kratochvíle. Velící a monitorovací středisko bude fandit, bát se, intrikovat, pomáhat a slzet - mimochodem nikdy mi nepřipadalo logické, když se některá úmrtí přejdou jen tak a jiná se obrečí bez toho, aby ti plačící měli nějaký bližší vztah k někomu z nich. Nakonec se dostaneme až k očekávanému happyendu. /------/ Tak a teď si myslíte, že jsem všechno prozradil a že na to ani chodit nemusíte - chyba lávky! Už třeba kvůli poučení pro začínající hackery: „Kterak si počínati, když na dveře buší softwarová policie.“ to stojí za to.

Přeživší lidstvo po 3. světové válce pochopilo, že další globální válku by už nepřežil nikdo. A tak, aniž by se zřeklo pokroku, přišlo na jednoduchý způsob, jak se uchránit od další války a dalšího násilí. Za vším jsou emoce, city - a ty pokud zmizí, ztratí se důvod proč konflikty vznikají. Prostředek zvaný Prozium si každý muž, žena či dítě vstřikují třikrát denně a svět je v bezpečí. Až na pár „narušitelů“ - odpadlíků, kteří odmítají brát lék a stále cítí. Proto byli vycvičeni tzv. „klerikové“, jejichž úkolem je očistit svět od zbytku emocí. Jedním z nejlepších kleriků je John Preston. Žije sám s malým synem a dcerkou od doby, kdy byla jeho manželka popravena za zločin „cítění“. Shodou okolností jednoho dne John rozbije svou ranní dávku Prozia a nestihne si vyzvednout náhradní v ústavu zvaném Equilibrium. A jak to může dopadnout, když nejlepší zabiják bez emocí začne najednou cítit? /----------/ 451 stupňů Fahrenheita, Matrix, Gattaca, Brazil, Demolition Man a Sexmise. Všechny tyto filmy mi Equilibrium připomínalo, ze všech by se v něm dalo najít něco podobného. Lék proti emocím má hodně společného s replikou „Spolkni prášek“, idylický vyrovnaný svět San Angeles po katastrofě je stejně elitářský a bezcitný jako dokonalé město Librium. Odosobněná architektura Libria jakoby vypadla z filmu Brazil, stejně tak jako jeho úřednická konformita a neúprosná mašinérie zákonů proti lidem. Gattacu připomínají vycepované děti, bezchybné oblečení kleriků a asketický styl interiérů všeobecně, z Matrixu si klerikové půjčili nadnesené bojové výkony a choreografii soubojů vůbec - a bohužel také přílišnou neschopnost protivníků, ale to už v podobných snímcích bývá zvykem. Úvodní scéna s ohněm je téměř přesnou kopií jednání Bradburyho „požárníků“, stejně tak nelegální schovávání knih u lidí, od kterých by se to nečekalo - či vlastně čekalo? Přes to všechno Equilibrium nevyznělo jako plagiát, film podle mne zůstává před hranicí napodobování a stále je pouze inspirován svými vzory. Jeho hlavní devízou je jednoduchý příběh s jasným směřováním k cíli, bez zbytečného sentimentu (ale samozřejmě tam nějaký je, když je to příběh o znovuobjevených emocích), pestré a poutavé bojové scény a vhodně vybraný hlavní představitel - Christian Bale. Jeho vychrtlá kamenná tvář s hustým nízkým obočím a ledovým pohledem kobry je na počátku ztělesněním vyrovnanosti a výkonnosti, takhle nějak si představuji pátera Koniáše. Každá změna jeho výrazu později je pak okamžitě vidět, jednoduché náznaky (pohyby očí, chvění rtu, pozvednutí obočí, sevření čelistí) odhalují vnitřní pochody lépe, než by mohlo tisíc slov. Umocněno je to častými detailními pohledy kamery do obličeje nebo do zrcadla, protože John Preston se na sebe často dívá. Jeho syn je typem malého bezcitného parchanta, před kterým se musí mít na pozoru i jeho otec. Známé tváře - Sean Bean si zahrál jeho prvního kolegu Patridge, Angus MacFadyen (známý jako Robert Bruce z Gibsonova Statečného srdce) střihnul výborného hlavního záporáka, Prestonova nadřízeného Duponta, William Fichtner (skvělý slepý astronom v Kontaktu či astronaut v Armaggedonu) podivně nevyrovnaně předvedl vůdce undergroundu Jurgena. /---------/ Film se při své jednoduchosti nevyhnul logickým chybám. Základní předpoklad - přeživší lidstvo po 3. světové válce - mi v této podobě připadá velmi pochybný, zvlášť pokud měla být tyto válka vedená nukleárními zbraněmi. Společnost města Libria je stále ovlivňována projevy svého vůdce - Otce - o nebezpečnosti emocí, ale jeho projevy jsou tak emotivní, že naprosto nekorespondují se svým obsahem. Ovšem je fakt, že jedinou povolenou emocí je obětování se pro společnost, což výrazné vlastenecké projevy omlouvá. A skryté putování štěněte příběhem je natolik bizarní, že jeho poslední výstup musíme chápat jako symbol, protože reálně se na tom místě prostě nemohl vyskytovat. /--------/ Equilibrium je anglicky vyrovnanost či rovnováha, librium je uklidňující prášek. Film přináší jasné poselství - pokud chcete projít životem bez zaváhání a zbytečných problémů, chraňte se podléhat emocím a vybudujte si kolem sebe hradbu, aby se k vám nikdo nemohl přiblížit. Ale na konci života pak můžete zjistit, že ten váš stál za starou bačkoru.

Někdy v šedesátých letech vědec David Banner hledal způsob, jak vylepšit člověka, aby byl odolnější a měl schopnost regenerace. Studoval sumýše, medúzy a hvězdice a zkoušel jejich schopnosti geneticky transformovat do pokusných zvířat. Jeho práce byla docela úspěšná a tak požádal svého nadřízeného Rosse, aby mu umožnil pokusy na lidech. Ross byl voják a celá Bannerova laboratoř byla ukryta hluboko v pouštní vojenské základně a jak známo, vojáci v tajných projektech nikdy na zákony moc nedají - ale na rozkazy ano. A shora přišel rozkaz, že pokusy na lidech se nepovolují. Jenže Banner už byl příliš daleko, aby svůj výzkum zastavil - a tak se stal pokusným králíkem sám. Bohužel za nějaký čas počal se svou ženou chlapce a zjistil, že na malého Bruce se přeneslo něco z jeho pokusů. Snažil se přijít na způsob, jak ho vyléčit, ale Ross našel lidskou krev v laboratoři a Bannera okamžitě vyhodil. Ze zapáleného vědce se stal vědec šílený Současnost. Bruce je dospělý, pracuje v laboratoři a vymýšlí způsob, jak u člověka povzbudit regenerační schopnosti. Své dětství si nepamatuje a špatně spí, protože ho pronásledují noční můry. Někde uvnitř něj dřímá bestie a stačí málo, aby se dostala na povrch. /---------/ Komiks o Hulkovi už jedno zpracování na kontě má. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let velkou zelenou příšeru hrál v seriálu „The Incredible Hulk“ Schwarzeneggerův soupeř v kulturistice Lou Ferrigno. Na rozdíl od Arnolda, si však tento anabolický nabušenec svými svaly kariéru nevybudoval a tak na něj zbyla v tomto filmu rolička v ochrance. Hulka filmového totiž člověk nehraje; je to počítačový výtvor a samozřejmě je to znát, ale technika je už natolik pokročilá, že jeho celkem nenáročná mimika (jde o nemyslící a většinou zuřivé monstrum, řídící se pudem) vypadá docela realisticky. Režisér Ang Lee (m.j. Tygr a drak) dokázal scény s Hulkem v akci většinou uhlídat natolik, že jeho řádění se do zbytku příběhu hodí, jen scény v poušti připomínají počítačovou hru, o obřích skocích raděj ani nemluvě. Nejlépe vyznívají Hulkovy akce uvnitř budov a v noci, kdy není tolik světla a divák se stejnou měrou dívá na plátno a zároveň domýšlí krvavé a jiné detaily. Úžasná je scéna v lese se třemi psy, u které jsem se přistihl, že napjatě poposedávám a čekám, jak to dopadne. Vynikající je také finále, které mi připomnělo závěr dvojky X-menů. /--------/ Příběh samotný je ve srovnání s ostatními filmy podle komiksů podstatně hlubší. Je to způsobeno komplikovaností hlavních postav. Samozřejmě že hrají své typické role - hrdinu s traumatem z dětství, hrdinku, která hrdinu upřímně miluje, otce hrdiny - šíleného vědce a otce hrdinky - vojáka do morku kostí. Jenže na rozdíl třeba od Spidermana, kde vlastně jenom Peter Parker má nějakou osobnost, jsou nejednoznačné všechny čtyři hlavní postavy. U Bruce Bannera (Eric Bana) je to dané jeho vnitřním démonem Hulkem a zapomenutým dětstvím, tam je to jasné. Jeho kolegyně Betty Ross (nádherná Jennifer Connelly) celou dobu tápe mezi láskou k Bruceovi, obavou z jeho skrytých pocitů a vztahem k otci generálovi. Nejednou v příběhu její poslušnost dcery a vojenská výchova zvítězí nad prostým soucitem. Generál Ross (Sam Elliot, jehož hlas je hollywoodský poklad, hrál například kovboje-vypravěče ve filmu Big Lebowski) většinou působí jako výkonný a chladný profesionál, ale jakmile jde o jeho dceru, je naštvanější než Hulk. A konečně starý David Banner (Nick Nolte), na začátku sympatický nadšenec, později šílenec, v současnosti otec s výčitkami svědomí (ale pozor, jakými!) a zároveň megaloman, přesvědčený o své jedinečnosti. Tento čtyřúhelník vás dokáže svými vztahy zaujmout celou dobu filmu. /--------/ Film má ještě další plus a to jsou různé styly záběrů kamery. Jeden je ten trikový s Hulkovými akcemi, druhý klasický s detaily tváří nebo hlubokomyslnými dialogy a úvahami a třetí dokumentaristicky televizní či jak to nazvat. Ten poslední je velmi zvláštní - používá více kamer a snímá děj z několika úhlů, aby v některých momentech rozdělil plátno do dvou a více (v jednu chvíli myslím až do pěti) polí, kde se všechno děje najednou. Například když klasický záporný kariérista Talbot (Josh Lucas) odchází po výhružném rozhovoru s Brucem z jeho kanceláře, sledujeme najednou záběr do tváře znepokojeného Bruce a v druhé polovině plátna jede kamera v záběru na Talbota, který se přes rameno ohlíží po Bruceovi. Pak se Talbot podívá na Betty, stojící ve vedlejší místnosti a my sledujeme jak jeho, tak Betty a Bruce - hned tři záběry najednou. Tady jsou všechny obrazy v dynamické jednotě a zprostředkovávají divákům emoce, které z hrdinů přímo čiší. Pak je také dělení plátna použito při cestě vrtulníků přes poušť, ale tady to spíš zpestřuje nudnou pasáž, větší význam to nemá. Občas se objeví záběr, vzdávající hold komiksu jako statické kresbě dynamického děje - např. Talbot s výbuchem za zády. /---------/ Trochu výhrady mám k představiteli Bruce Bannera, který se mi zdál dost nevýrazný - jeho mimika mi přišla o stupeň horší než mimika Hulka. Jedině tam, kde se pere nebo proměňuje, ukazuje jiný výraz než „pohled ublíženého psa“. A velké mínus dostávají maskéři za odfláknutý plnovous na úplný závěr - to jsem vážně vyprskl smíchy. /-----------/ Hulk se svým filmovým zpracováním zařadil k těm lepším komiksovým adaptacím, jako je Spiderman, Batman Returns nebo X-men, ani ne tak kvůli trikům, jako spíš kvůli dobrému příběhu, který ve filmu nezapadl.

Natočit film o pirátech po kasovním debaklu posledního takového pokusu - Ostrovu hrdlořezů Geeny Davisové - a ještě k tomu s námětem podle atrakce v Disneylandu, to by mohl zkusit jenom cvok. Jak je vidět, v Hollywoodu je možné všechno a někdy se najdou lidé, kteří z takových základů dokážou udělat trhák. Zběsilá akce, romantické prostředí i doba, osvědčené hvězdy, krásné dívky a především úspěšná snaha ze všeho toho si neustále dělat legraci - to je film Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly. A hlavně Johnny je skvělý Jack a kdyby nic jiného, tak on stojí za všech 5 hvězdiček :-)

Oproti komiksu mnohem slabší, jednoduchá prvoplánová zábava, která pokulhává, třetí hvězdička jen za Petu Wilson.

Fléda uvedla trilogii polského režiséra a scénáristy Piotra Szulkina - Válka světů - příští století, O-bi O-ba - Konec civilizace a Ga, Ga - Sláva hrdinům. Prostřední z nich jsem měl možnost shlédnout po odpoledním představení Ligy výjimečných v multiplexu a musím uznat, že to bylo jako dát si osmnáctiletou single malt skotskou po barevném koktejlu s paraplíčkem a prskavkou. Oba druhy nápojů mám rád, ale srovnávat se nedají. Při srovnání s Brazil mi tenhle film připadal o chlup lepší, a hlavně v něm hraje Jerzy Stuhr, a to skvěle.

Final Fantasy se stal prvním snímkem, který - kromě hlasu - téměř nahradil živé herce. Je však průkopníkem na nezmapovaném území a v celkovém kontextu se neprosadil. Potřeboval méně nesourodý a mnohem jednodušší příběh, který by byl pro amerického diváka (ten platí nejvíc) stravitelnější. I jako manga by to bylo slabé.

Mám jedno doporučení. Pokud chcete mermomocí klást na piedestal první filmové zpracování Planety opic a při návštěvě tohoto snímku budete srovnávat, je to vaše právo. Já jsem s tímto záměrem na Burtonovu verzi šel, ale po prvních minutách filmu jsem se rozhodl, že na to kašlu. Takže jsem se docela dobře bavil.

"Neviděli jste druhou takovou botu?" "Jen na chvíli zavřu oči, ale pozorně vás poslouchám." "Aspoň že je na čerstvém vzduchu." "Já toho scénáristu zabiju!" "Viděli jste je? Nějací Termiti nebo Dalmatini!" A tak můžu citovat do alelujá. Prostě skvělá sranda, co se mi nikdy neokouká, sám totiž pár fanoušů znám, toto je film ze života.

Třetí pokračování Matrixu je v podstatě druhou polovinou druhého dílu Reloaded. Navazuje přesně tam, kde dvojka končí - Neo je v kómatu, Bane napadený Smithem se pomalu probouzí, armáda strojů se provrtává čím dál blíž k městu Siónu a jeho obránci shromažďují síly na poslední boj. Už nemají žádné lodě, které by byly schopny vyvolat elektromagnetický puls, jedinou pořádnou zbraň proti strojům, a tak přicházejí na řadu klasické palné zbraně, přenosné rakety a pěchota, ovšem řádně vybavená a předimenzovaná, aby se mohla chobotničkám postavit. Agent Smith začíná být stále silnější, znovuzrozená Vědma záhadnější, Neo zmatenější, mocnější a zároveň zranitelnější, a do konce všeho zbývá nějakých dvacet hodin. Kdo zvítězí - Stroje nebo lidé? Vědma říká: „Všechno, co má začátek, má svůj konec“. Ale kde něco končí, něco jiného začíná. Matrix Reloaded ukázal, jaké poslání má mít Vyvolený Neo podle Architekta. Matrix Revolutions ukáže, že osud Nea je v jeho rukou. Oproti slabšímu Matrixu Reloaded se závěr trilogie podstatně zlepšil. Výrazně ubylo proslovů, částečně také proto, že role Morfea, přínosná v jedničce a otravná ve dvojce, je zde minimální a omezuje se na jednoduché věty a jednotlivá slova. Podivné prostředí Siónu, které se mně osobně líbilo, ale nehodilo se do světa Matrixu, se změnilo - opustili jsme Chrám a pohybujeme se pouze ve společnosti potrubí, obslužných šachet, munice a monstrózních osobních zbraní, vše barevně laděné od kovově lesklé po kovově černou. Role Merovingiana, Persefony a jejich poskoků se omezila na jednu scénu na začátku a naopak si výrazně polepšila postava Agenta Smithe, který je nyní na stejné úrovni jako Neo, což jedinou větou vysvětlí Vědma při posledním setkání s Neem a konečně ukáže pravou podstatu Smithe. Filmu tak vévodí dvě akční scény - vyrovnaný souboj Nea se Smithem v supermanském duchu, kde si specialisté vyhráli s létáním, deštěm, světly, rázovými vlnami, bouřkou a demolicemi pomocí těl a reálná bitva obránců Siónu (raketometčíků a obrněné pěchoty) s chobotničkami a vrtáky. Zde se zaskví v malé roli velitel pěchoty, zahraný podobným typem jako byl v Epizodě II. Jango Fett Temuery Morrisona. /--------/ Bohužel i zde se najdou chyby. Zbytečně nafouknutá poslední scéna Nea a Trinity prostě musela přijít, stejně tak vytvoření hrdiny Siónu z trapného puberťáka. Neskutečnou tupost předvedl Neo v souboji s Banem - Smithem. Stačilo slyšet jedinou větu, kterou Bane vyslovil s dikcí Smithe, a každý člověk s aspoň jedním uchem by pochopil, s kým má ve skutečnosti tu čest. A kdyby člověk nerozeznal dikci od fikce či průser od průvanu, stačilo by mu bohatě Baneovo oslovení Nea; „pane Andersone“ Neovi nikdo jiný než Smith neříká. I když se mi líbila bitva v Siónu, stádní taktika chobotniček proti pěchotě byla tak pitomá, že kdyby ji trochu změnily, smetly by celou armádu během několika vteřin. /---------/ Závěrečné rozuzlení je monumentální, mystické a přitom naprosto pragmatické. Neova životní úloha Mesiáše končí tak, jak končí každý správný Mesiáš. A jestli nějaké pako dostane nápad udělat pokračování Matrixu proto, že to vynese další peníze (což je jediný důvod, proč se pokračování filmů dělají), tak může zapomenout, že bych mu na to přispěl jediným centem.