trojúhelník

"Je jenom jedna osoba na světě, která určí, co se mnou bude. A to jsem já."

Asi jedno z nejrozpačitějších hodnocení. Asi jedna z nejrozporuplnějších projekcí. Asi jedny z nejneuchopitelnějších emocí. Zvláštní dojmy. První dvě hodiny jsem vážně přemýšlel o vhodnosti finanční i časové investice. Kromě půvabu Adéle na mě nic moc nepůsobilo. Všechno mi přišlo přetažené, příliš prostě napsaný scénář, jeden den se ve škole baví o lásce na první pohled, další den ji sama prožije, samotné seznámení probíhalo příliš hladce (Léa byla dva roky zadaná a najednou bez jediné zmínky o rozchodu začala s Adéle žít?), na můj vkus Adéle příliš často a srdceryvně plakala, příliš hlasitě mlaskala, příliš často si popotahovala kalhoty... Dále místy mě rušila rozklepaná kamera, místy nečistý (ač s největší pravděpodobností koncepční) střih, občas haprovala návaznost záběrů, u cigaretových scén cigarety rostly místo aby ubývaly, protagonistky potahovaly dvakrát za sebou, nebo například ve scéně s gyrosem si kousli snad v každém záběru, pro mě zase zbytečně přepálené. Také jsem měl občas problémy s přílišnou snahou o vykreslení umělce a o uměleckých debatách, nepůsobilo to na mě tak hladce a přirozeně. Nechci být za hnidopicha, ale měl jsem čas si tohohle všeho všímat, protože mě film nestrhnul. Nenudil mě však ani náhodou, Adéle byla kouzelná takřka v každém záběru, měla dokonalé tělo a úsměv a rozhodně mě bavilo se na ni koukat. Jak jsem tak přemýšlel o chladnosti mých dnešních emocí, přišel zlomový bod. "Co teď děláš?" "Učím prvňáčky." "To je super, to jsi chtěla, ne?" "Asi jo..." Po téhle nevinné části rozhovoru na mě pojednou padl nekonečný smutek a beznaděj a já si uvědomil, že se mi chce strašně brečet. A tak jsem brečel. A propadal se dál do příběhu, který mi v mezičase stihl udělat díru do duše. Po skončení titulků jsem seděl, zíral a nebyl jsem schopen slova. Nebyl jsem s to se vrátit zpátky a snad jsem ani nechtěl. Celou cestu zpět jsme s kolegyní promlčeli. Po další promlčené hodině a mém oznámení, že si nejsem jist, zda jsem schopen film ještě dnes strávit, jsme se rozhodli, že raději strávíme večer odděleně. Takhle silně na mě už dlouho žádný film nezapůsobil a to i přes výše zmíněné nedostatky. Značně rozerván však dávám i tak 5*, Adéle někde ve mně totiž bloudí do dneška....... "To nevíš, že náhody neexistují?"

"Ten svět je někdy docela hezkej... co?"

"You have to swear to me, swear to me, that nothing will happen, I have to truly believe that." Tři hvězdy za odvahu. Ke shlédnutí zde: http://www.youtube.com/watch?v=Mz_2pJ0yjhY

"Zajímavé je vlastně jen to, jakou cestou se bytosti ubírají. Tragické je, že když poznáme, kam jdou a kdo jsou, je to pořád ještě záhada. A život je tohle tajemství."

S odstupem pár let musím přiznat, že nebýt to o pingpongu, aspirovalo by to na odpad. Ale v kině jsem na tom byl se spoluhráči-pingpongáři myslím 3x :D

Nepřemýšlej. Poutavý příběh, průměrná kamera, občas rušivý zvuk, často rušivý střih. Ale bavilo mě to. Filmy jsou přesně to, co bystří hoši jako já potřebují.

Zvláštní. Trochu jsem se v tom našel. Zajímalo by mě, zda neustálé přeskakování osy a přiskokování po ní byl koncept či ne. Ač jsem většinou proti zajetým stereotypům, trochu mě to rušilo. A scéna v hospodě byla úžasná! "Ich verstehe die Menschen nicht mehr."

Skvělé! Filipika beze slov. Jedna z nejobsahovějších, které jsem byl kdy svědkem. Bláhovcům dokument zdá se být tichým nařčením, avšak šikovně schovaným do druhého plánu. V první části může se snad člověk smát bizarnosti zobrazovaného, v druhé ho však smích již přejde, proč se něco takového děje? Proč peníze a úspěch zaslepují více než je zdrávo? Michal David příživník. Hodinky. Olmíci. Michal Mertl zaslepenec. Je mi z toho upřímně špatně a přeji holkám (hlavně dceři), aby se jim povedlo se z toho vymanit jinak než drogama a třeba ještě skončili jako úspěšné zpěvačky.

Skvělá abstraktní poetická atmosféra, která jen snad občas nebyla úplně dotažena do absolutna a jisté záběry ji narušovaly. Avšak nejsem s to hodnotit film, ve kterém hraje Jan Strejcovský.