trojúhelník

Škoda té zdlouhavosti, občasného přílišného tlačení na pilu a nadbytečnému opakování motivů. Jinak vážně zábavné, tak takhle se baví aristokratické děti na francouzské riviéře!

To by člověk nikdy neřekl, že bude tak zábavné sledovat dlabající kotě. Ale dává si pěkně do nosu :-)

Film se zabývá tématem vyhoření a motivace potřebné k životu a zkoumá ji ze všech možných úhlů pohledu. Nejprve z pohledu vztahů ("Lidé dělají chybu, že milují celý život jen jednu osobu."), dále z pohledu vlastní spokojenosti ("Nikdo nemá, co si představoval, že bude mít."), z hlediska pokory ("Jen ti, kteří umí sloužit, umí také vládnout."), z pohledu na život ("Nikdy jsem netvrdila, že to chci mít v životě lehké."), z pohledu myšlenek ("Přemýšlel jsem, zda je možné přemýšlet o ničem."), z hlediska vlastního neštěstí ("Když člověk pozná neštěstí, zbyde mu naděje.") a v neposlední řadě v nahlížení na opačné pohlaví a vztahu s ním ("Dnešní muži už snad ani muži nejsou.").

„Včely jsou jako lidé. Také se bojí a cítí neštěstí. Včelám můžete rozbít domov, ale neuděláte jim bolest, jako člověku. Začnou hned stavět nový...“

Snímek je náročný, těžko stravitelný. Zpracovává složité a ošemetné téma. Musím však uznat, že se autorovi povedlo dostat se pod povrch, hluboko do lidské duše, avšak přes všechnu tu sterilnost, vypočítavost a přehnaný italský temperament, jsem neměl z filmu dobrý dojem, přestože nepochybuju o tom, že přesně toto byl Viscontiho záměr. Jsme svědky křivého boje uvnitř vlivné a bohaté šlechtické rodiny, vlastnící ocelárny, která se rozhodne čistě kvůli zisku podporovat Národní socialismus, přestože s jeho ideologií nesouhlasí. Ocitáme se ve svízelné situaci uvnitř rozvrácené rodiny, jejíž členové postupně ztrácí jakousi lidskost a dávají průchod násilí a ostatním zvrhlostem, ukrytým hluboko v nich. Nacismus, sexuální deviace, násilí. Zlo plodí zlo. „Naučil jsem se zabíjet.“

„Někteří by radši válčili v prohrané bitvě.“

„Don’t trust me. For your happiness, don’t trust me! I can’t do different.“ Příběh popisuje velkou životní cestu hlavního hrdiny, který přes řadu podvodů a úskoků nakonec krkolomně dosahuje kýženého cíle. Člověk si nevybírá, kde se narodí, ale pokud je zde cesta, jak to změnit, měl by se o to pokusit a věnovat tomu veškeré úsilí. Filmu je vytýkána příliš dlouhá stopáž, patří mezi Kazanovy méně divácky úspěšné a poněkud hůře stravitelnější filmy. Můj názor je takový, že se autor nechal do jisté míry strhnout osobní tématikou a jeho cílem nebylo vytvořit a priori snímek, který bude úspěšný a vydělá hodně peněz. Chtěl podat svědectví, popsat svůj osobní příběh, strasti svého života, zakonzervovat historii. A to se mu povedlo, bez ohledu na ohlasy diváků.

Určitě to nebylo špatný. Jen to ve mně utrhlo celou lavinu myšlenkových pochodů ohledně působení filmu jako takového na diváka. Vyjdete z kina, krátce jej zhodnotíte, "mně se to docela líbilo", "mně moc ne, usnul jsem, kniha byla lepší", "já mám rád toho herce takže jsem si to užil bavilo mě ho sledovat" a co dál? Co vám nakonec zbyde, kromě tak zvaného kulturního zážitku? Film proběhl. Kniha se mi líbila víc. Kniha dokázala změnit něčí svět, film ne. Proč si naivně pořád myslim, že se v nějakém filmu najdu a oněmí mě? Nehledám nenalezitelné?

Tohle je nějaká chyba, odkaz rozhodně neodkazuje správně, to přeci neni hudební videoklip a nemá koneckonců ani 6 minut, nač tohle hodnotit...

"Ein sonderbarer Mensch." "Denken Sie?" Debut jak hrom! Dokonce ani ten filozofickej přesah v podání mladíka nevyznívá nepřesvědčivě, jen možná ta otročina neni zas tak uvěřitelná. Jedna hvězda mínus za někdy nestoprocentní herce.