Othello

Nikdo vlastně neví, komu ona ruka patřila. Prý to byl samotářský satanista, jiní zase říkají, že původně byla jakéhosi významného média. Když se jí dotknete, můžete se spojit se zásvětím a nechat do sebe vstoupit identitu zesnulého, která... Hm hm hm, moc zajímavý. A dá se tim sjet? Pradávné tajemné artefakty v rukou generace, pro kterou je největší překvapení puberty zjištění, že ketamin je ve skutečnosti tišidlo pro koně. Na téhle originální premise, podpořené výborně napsanými a přirozenými postavami si pak film může vymýšlet lecjaké dějové zákruty a já vůči nim budu smířlivější, protože takhle vtipnou aktualizaci nejvyšeptalejšího hororového subžánru bychom si měli hýčkat. Rozšíření myšlenky komunikace se světem zemřelých jako trendové drogy se vyloženě nabízí například v tom, zdali by takto v Austrálii vznikla třeba specifická trapová odnož a já úplně slyším Karla Veselýho: "Takzvaný mortrap je subžánr s velmi úzkým, ale intenzivnějším perimetrem působnosti kolem australského města Adelaide. Spadají do něj tik tokem a soundcloudem šířené tracky tamních středoškoláků tématem zasvěcené prolínání živého a mrtvého. Oproti mnoha jiným trapovým odnožím je zajímavá jeho demografie vycházející ze zaměnitelných předměstí australské střední třídy. 'Mluv se mnou, mluv se mnou, ne jako moje, máma, ne jako můj táta, kterého jsem nikdy nepoznal. Mluv se mnou.' rapuje audiotunovým vokálem umělec říkající si XX.COLSON.XX..."

Další Shyamalanův domeček pro panenky, za který se děj nikdy nesmí vydat, protože se okamžitě rozpadne jak pikařovy zuby. A také další sadistická upomínka na to, jak v současném prostředí živoří dřívější první muži Hollywoodu, kdy ty jejich ambiciozní konstrukce dokopávají studiová zadání a absence technologických limitů kamery, které dříve režiséry motivovaly k vizuální vynalézavosti, zatímco dnes si s obrazem sice můžou dělat zdánlivě co chtějí, ale ve výsledku všechny filmy vypadají stejně, tedy jako laciné televizní seriály.

Cyberpunk není sci-fi, cyberpunk je real a Missing je regulérní cyberpunková detektivka. Mladá June zde navzdory neschopnosti emeritních státních složek pomocí komerčních platforem odhaluje komplikovaný případ zmizení své matky, aniž by vstala od kompu. Zajímavé je, že film tím stejným způsobem varuje před zneužíváním technologií jako oceňuje, co se s nima dá všechno provádět a nakolik se dají provazovat. Desktopové filmy jsou vlastně docela zajímavou alternativou, protože mohou vtipně pracovat s druhým plánem a v rámci svého rámu musí chytře pracovat s tím, na co v něm upoutat pozornost, takže je dost napínavý sledovat ten kumšt, skrze který nás film chce v jednu chvíli dojímat či naopak zaháčkovat do nelehkého pátrání. Bohužel v závěru se to úplně zapomene, přijde se s tím nejklišovitějším vyústěním ever a je vidět, že tuhle poslední fázi už chtěli mít všichni za sebou, protože už není schopna věrohodně vyústit tak, aby byla schopná nějak inventivně využít zvolenou formu.

Starší komiksový fajnšmekři si možná vzpomenou, že někdy na začátku milénia u nás vydavatelství Netopejr vydalo v limitovaném počtu kusů misantropický opus magnum Ivana Brunettiho - Schizo. To byla v zásadě detailní nihilistická výpověď depresivního neurotika, který žije ve svém světě, kde si prakticky všechno jde po krku, u každé situace očekává a soustředí se automaticky pouze na to absurdně nejhorší vyústění, trýzní tím své vzácné nejbližší okolí a topí se v pocitech vlastní nedostatečnosti na všech frontách. Beau Is Afraid je v zásadě filmová adaptace těchto sešitů, která jejich absurdnímu nihilismu nezůstává v ničem dlužná. Nicméně i onen komiks často rozpoznával, co jsou projekce protagonisty a co skutečnost. Narozdíl od Asterova snímku, ve kterém se po celé tři hodiny ocitáme pouze ve světě permanentní misantropní paranoii, kdy vlastně celou dobu netrpělivě čekáme, kdy se skutečná hlavní postava probudí s křikem na propocené posteli (a klidně i ve formě nějakého nestvůrného hmyzu). Beauova odyssea ale žádné úlevné momenty neobsahuje (nebo... já myslim, že ne). Zato v ní nalezneme obrovskou škálu povědomých situací, leč vytočených úplně doprava na zesilovači sureálné škodolibosti. Sic v závěru film trochu podezírám, že se snaží hystericky vykecat z toho, že za tím vším nevězí nic významnějšího než freudovský mama issues, nemůžu zapřít, že nic tak vyčerpávajícího a ve své nabídce diváckého nepohodlí nepolevujícího jsem neviděl od Enter the Void. Mimochodem když pročítám komentáře svých oblíbených uživatelů, kteří si pomáhají v orientaci jinými filmy (Mulholland Drive, Lost Highway, Swimmer, I'm Thinking of Ending Things, Vynález zkázy, Southland Tales, Synecdoche New York, Saint Bernard - a všichni mají pravdu), tak bych k nim ještě přidal polský Dzień świra. ____________ Jestli v mé malé sociální bublince nějaká filmová událost doopravdy rezonovala, tak je to právě tady Beau. Sledovat postupně jednoho známého po druhém, jak si posledního Astera doplňují a nikdo potom není prakticky schopný o filmu říct nic koherentního, vzbudilo nemalá (a nakonec naplněná) očekávání. "Já mám akorát tendence sehnat číslo na Ariho Astera a zeptat se ho, jestli je v pohodě." Slyšel jsem historky o tom, jakým způsobem v kinosálech sdíleli společnými silami sobě neznámí diváci druhou polovinu filmu či svědectví o tom, jak půlka diváckách dvojic přemlouvala druhou půlku po dvou hodinách, aby to ještě nevzádavala a dokoukala to s nima. Vrcholem těšení na projekci bylo když k našemu hospodskému stolu přisedl předevčírem kluk, co bydlel nad putykou a s výrazem veterána Tet ofenzívy si objednal panáka a pověděl nám, že právě dokoukal fakt divnej film. "A bylo to teda dobrý nebo nebylo?" "Ty vole... Ty vole." What a time to be alive. PPS: pri závěrečných titulkách jsem měl u jmen producentů silný pocit, že čtu jména lidí, co čerstvě přišli o práci.

Guy Ritchie si, stejně jako Wes Anderson či třeba Christopher Nolan, již několik filmů hýčká svoje uzavřené universum, naprosto odstřižené od současné reality a proměn jejích zákonitostí, aby si v něm mohl vyprávět ty svoje kouzelné pohádky o ženách a mužích s účelem. V jeho světě se pije brandy před dvanáctou, po vstupu do dveří se nejdřív rozhlídne po všech stranách, obleky se netrhají a když dostanete nakládačku, sami uznáte, že to bylo tím, že soupeř byl prostě lepší, načež si otřete cool krev u nosu, Blbý to mají akorát anonymní henchmeni, který dostávají permanentní fatality. Ty filmy jsou prostě klukovské pokojíčky, ve kterých se během deštivého odpoledne odehrávají zápletky, díky kterým vznikají situace a obrazy, který ten klučina zkrátka chce vidět. Ukázka sympatického filmového eskapismu, které se těžko bránit. Zároveň britsploitation.

[katechistický červenec] Zvráceně jsem se na ten film těšil, protože název Papežův vymítač mi přišel nějak kouzelně imbecilní. Něco jako Houbařův průvodce, Kuchtíkův služebník, Leštěncova bronchitida, prostě nevim, nedivil bych se, kdyby Toy Dolls měli song, který se jmenuje Pope's Exorcist. Pak mě bavil jeden jeho plakát, který vypadá jako kdyby na jeho focení přišel Russell Crowe nějak zmateně stydlivě opilej a bál se foťáku.  A jméno autora předlohy se na něm navíc nevejde do perexu. Prostě slibovalo to provinilou zábavu, která zakotví Crowa konečně už v zasloužilém segalovském příkopu. Ale už na začátku mě to vyděsilo tím, že ten film nebude o vyhánění čerta z papeže, což jsem si celou dobu myslel! Místo toho zase nějaký perverzní harant, co mluví sprostě na mámu. Ach jo. Když jsem se ale po chvíli přeladil na totální braindead mód, tak to začala být celkem sranda. Asmodeus si docela vymejšlí, přehození odpovědnosti za španělskou inkvizici Ďáblovi je masterclass scénáristický drzosti a námět se rozvíjí i po polovině stopáže, což je docela vzácný. Nicméně pohromadě to není schopný udržet protagonista, který má propozice leda tak nějaké srandovní vedlejší postavy, která je v normálním filmu deset minut, ale udělat z ní hlavního hrdinu byl blbej nápad. Lidi, co píšou něco o "výborném hereckém výkonu Rusella Crowa" to píšou ze zvyku.

Naprosto nekompetentní vyprávění příběhu, které se sice ambiciózně snaží dlouho žonglovat s tím, kdo je tady vlastně ten padouch, ale zároveň by zjevně nebylo schopný věrohodně odvyprávět ani ten nejjednodušší zápletku o tom, jak se jde od A do B. Vzhledem ještě k dost tristním hereckým výkonům zbývá u Cobweb k nějaké satisfakci snad jen to, že některá vizuální hororová klišé si rádi občas prostě jen tak pro radost zopakujete. Tady jsou totiž skoro všechna.

Fincherův Social Network byl o tom, jak nová, technologiemi odkojená generace nerdů vrazí sekeru do fosilizovaného finančního estabilishmentu. Dumb Money je teoreticky o tom, jak ona generace je nyní oním estabilishmentem a dotírá na její tržní jistoty generace následná, využívající k tomu jejich prostředků. Nebo alespoň to tak mohlo být, kdyby Gillespie nebyl jen námezdný režisér, který imo o filmu přestane přemýšlet minutu po tom, co odzvoní konec natáčecího dne. Místo toho, aby se film zabýval problémem v tom, že navzdory úsilí prostého internetového lidu tato srandovní žabomyší přetahovaná nezměnila ve světě vyšších financí vůbec nic, tak k tomu přistupuje jak k nějakému přiblblému motivačnímu videu o tom, že když se spojíme a vydržíme, otřesou se staré struktury v základech. Ačkoli sám ten film vypráví příběh o tom, jak se nic takovýho nestane. Prý teda po této kauze již podobným investicím na Wall Street přestanou říkat Dumb Money, well... I kdyby, tak nám ta revoluce pokračuje ale opravdu po baletích krůčkách. Tři hvězdy tomu dávám proto, že jakožtu člověku, který penězům rozumí asi tak, že tady dostane papírek a naproti přes ulici je bar, kde se dá utratit, mě to neustálý vysvětlování, co se to tam vlastně děje, zaměstnávalo jak lore nějakýho komplikovanýho sci-fi, takže to celý uteklo jak voda.

Další Blumovský příklad toho, jak vypadá film, u kterého je každému všechno úplně jedno, jenom už aby to bylo hotový a mohlo se kasírovat za značku. Opět tu je přítomen ten legrační scénáristický fenomén ze současných špatných amerických filmů, kdy nikdo není schopný vybudovat vztah mezi postavami nad rámec rodiny. "Zmizel mi brácha, tohle je moje ségra, chce jí moje teta, on je ve skutečnosti můj táta..." Strašná Alabama tohle.

Zajetá dokumentaristka se po třiceti letech vrací za svými starými rodiči do rodné doslova kotliny, ke fjordu ve stínu velkého ledovce. A snaží se tomu místu naslouchat, stejně jako svému otci, který v něm strávil se svojí ženou celý svůj jednoduchý, spokojený život. Je to hodně intimní a niterné, lze se do toho vnořit nebo usnout, nedá se nad tím podle mě získat nadhled, což mě osobně vyhovuje, nicméně problém vidím v tom, že Margreth Olin dle všeho přišla hledat pokoru vůči místům svého dětství, ale přitom se ona místa sama pokouší automaticky pokořit. Co mělo mít silně individuální, pocitovou formu je místo toho neustále suplováno generickými dronovými moneyshoty, které ve své všudypřítomnosti občas promění celé prostředí na pouhý 3D model. Uznávám, že když se od jezera dostaneme kamerou v jednom záběru až za vrchol hory "za kterou zapadá slunce" a spatříme za ní holou pustou krajinu, přepadl mě takový ten zvláštní starý pocit jako když v počítačové hře projdete texturou, ocitnete se někde, kde jste neměli být a vnikne do vás ten nepříjemný pocit existencionální krize v přiznání, že probořením hranice jste si nadobro zničili iluzi budovanou uvnitř herních levelů. Ale nemyslím si, že to byl úplně účel.