Widlicka4

Natočit to někdo jiný o někom jiném, pravděpodobně by to na CSFD skončilo blízko odpadu s komentářem, že jde o oslavnou agitku, nikoliv dokumentární film. Olga Sommerová je ovšem paní režisérka, takže i když vcelku nepokrytě stojí na straně Marty, vznikl z toho velmi silný dokument o jedné době, která rozhodně neznala spravedlnost, a která už je naštěstí za námi. A upřímně, Marta Kubišová si takovou poctu jednoznačně zaslouží. PS: skvělý cit pro využití archivních záběrů. PPS: a nezapomínejme ani na vedlejší efekt dokumentu, totiž stejnojmenné CD největších hitů Marty Kubišové...

Určitě je dobře, že podobný film vznikl. Jan Zajíc je jméno, které asi mnoha lidem nic neřekne, ale jeho příběh by neměl zůstat zapomenut. Film skvěle vykresluje vnitřní přerod od nadějí spojených s tragickým činem Jana Palacha, který měl vyburcovat společnost, přes rostoucí znechucení z toho, že se tak nestalo, až po absolutní bezvýchodnost vedoucí k tragickému činu. Výborně vybraná trojice hlavních představitelů Wehrenberg - Špaček - Čekan, potažmo Rybová. Na televizní film raných devadesátých let nadprůměr.

Film, který zůstal na půl cesty mezi filmem a divadlem, což není nutně výtka, jen konstatování faktu. Jistě provokativní, jistě tematicky extrémní, což samozřejmě ne každý ocení, ale já z toho těžké spaní nemám. Souhlasím se dvěma komentáři: že berlínské prostředí by filmu slušelo víc než pražské (NinadeL), a že postava židovského magnáta si asi žádala víc, než jen odosobněné komentování života prostitutek, pasáků a transvestitů (J.Connor). Na druhou stranu ale jako vystižení neutěšeného stavu Václavského náměstí po setmění, kde už nějaký ten pátek dominují prostitutky a drogoví dealeři, je to skoro až geniální. A v neposlední řadě to musíme chápat i jako určitý protest proti konci divadla Komedie. Určitě stojí za to vidět. Hodnocení 70 %.

Nedá se svítit, budu za kulturního barbara, ale mě tenhle film prostě neoslovil. To neznamená, že by to byl špatný film. Zobrazit období konce druhé světové války a osvobození formou pohledu na těžké dětství kluka na moravském venkově je netradiční a velmi funkční, velmi se mi líbilo mísení reálného děje s "předivem vzpomínek, představ a snů", které film povzneslo o hvězdičku výše. Problém je, že toto předivo ve skutečnosti nahrazuje velmi jednoduchý děj, který by vystačil tak možná na hodinu filmu. Výsledkem pak je neadekvátní stopáž, která film naopak sráží minimálně o hvězdičku dolů. Druhý problém pro mě pak představoval hlavní hrdina, který mi byl s každou minutou stále více a více nesympatický. Ke konci už jsem film sledoval jen ze zvědavosti, jestli dostane pořádnej výprask za to, že ztratil koně...

Nominovat tento film na Oscara jako náhradníka za nepřijatý Hořící keř je samozřejmě kolosální omyl, který ale ukazuje na problémy těch, kdo film na Oscarové klání vyslali, nikoli nutně na problémy samotného filmu. Zásadní dílo, které bude přepisovat dějiny české kinematografie, to samozřejmě není, ba dokonce to není ani film, který bychom vyhodnotili jako stěžejní v daném roce. Na druhou stranu srovnání s Troškovými filmy a Kameňákem je taky docela úlet, do této kategorie rozhodně film nepatří. Pozitivní je, že na rozdíl od řady jiných současných fimů neomílá stále dokola stejné tváře, což je samo o sobě příjemné osvěžení. Neutrální je fakt, že se film odehrává v prostředí opery, která se line filmem možná častěji, než by bylo nutno - příznivci opery jistě ocení, odpůrci opery využijí ve své kritice, a mně to bylo víceméně jedno. Negativní je snaha mezi řádky vpropašovat do filmu politické sdělení (chátrající divadlo, prodej opery soukromému majiteli a upřednostnění hokeje před kulturou jako "zrcadlo" doby) - myslím, že do tohoto typu filmu je to vcelku zbytečné cpát. Celkově to ale určitě není tak špatný film, jak by zdejší hodnocení a filmové kritiky napovídaly. Bez ohledu na to, že bych film zařadil do kolonky "stačí vidět jednou".

Výhodou filmu tohoto typu je, že zobrazuje historické skutečnosti, o nichž běžný divák, není-li jeho koníčkem či profesí zkoumání evropského středověku, obvykle nic moc neví. Povětšinou tedy spíš to "nic" než to "moc". Tím film, ještě než začne, získává komparativní výhodu. Pak už "jen" záleží na tom, jak s touto komparativní výhodou naloží - a bohužel se mi zdá, že vesměs s ní podobné filmy naloží špatně. Anebo možná jsou jen má očekávání příliš veliká...? Ze zpracování filmu by totiž člověk snadno mohl získat dojem, že klíčovou historickou postavou je italský hrdina Alberto da Giussano, zatímco Barbarossa je bezvýznamná figurka, která dávno skončila v propadlišti dějin - což je pro film s názvem Barbarossa dost zásadní nedostatek... Příliš se nepovedl ani tah se zapojením Rutgera Hauera a F. Murrayho Abrahamse - což o to, dokážou ten film trochu zvednout nahoru, ale o to víc pak vyniknou výrazně horší výkony ostatních postav. O logice děje se už pěkně rozepsal Hanver, netřeba opakovat. Souhrnem: jedna hvězdička za snahu zobrazit ne až tak známé události, druhá hvězdička za relativní historickou věrnost (byť podanou ne úplně optimálně).

Příjemný rodinný film na víkendový večer, a to je asi tak všechno, stačí vidět jednou. Film je rozkročen mezi dvě dějové linie: vzestup a pád jednoho z průkopníků hraného filmu (zajímavé) a příběh sirotka, který se snaží přežít na pařížském nádraží a současně najít odpovědi na otázky spojené s mechanickou "hračkou" jeho otce (nic nového pod sluncem). A ty dvě dějové linie jsou spojené do jednoho filmu, sice nikterak násilně, ale ani ne nijak zajímavě. Méliésův příběh, který by sám o sobě mohl být docela zajímavý, je vlastně připojením té druhé linie tak trochu zničen. Pět technických Oscarů možná, ty zase až tak nesouvisí s kvalitou filmu jako celku, ale nominace za nejlepší film, režii, scénář...???

Koncem šedesátých let nabídla americká kinematografie několik nenásilně anti-rasistických filmů (namátkou třeba asi nejznámější Hádej, kdo přijde na večeři), které, být v horších rukou, skončily jako nekoukatelná a dnes zapomenutá agitka. Přiznejme si totiž upřímně, že scénář je lehce schematický a až příliš přímočarý. Přesto ale díky mistrné režii a vynikajícím hereckým výkonům vznikly dodnes ceněné filmy, které i po půl století mají divákovi co nabídnout. Oscar pro Roda Steigera zasloužený, z jeho postavy ta buranskost čiší už jenom tím, jak žvýká :)

K filmu POUTA není moc co dodat, skvělé vykreslení normalizace na v podstatě banální situaci StB buzerující disidenty. Až nečekaně povedené spojení a prolnutí psychologické a historické dimenze filmu, které skutečně, jak již napsal někdo dříve, má leccos společného s oscarovým filmem Až na krev. Obě složky jsou zcela v rovnováze, jedna nepotlačuje druhou, o to silnější je pak výsledný dojem. A obrovským plusem je samozejmě casting.

Myšlenka filmu mi nepřijde nijak inovativní, i když to může být způsobeno tím, že hodnotím po dvaceti letech od jeho vzniku. Jinak se na to ale dívá docela pěkně a přijde i řada opravdu vtipných momentů. Bohužel z mého pohledu film zcela zabíjí jeho konec.