Nathalie

Jsou chvíle, kdy se cítíte marní, zbyteční a jaksi podivně mimo sebe. Můžete ztratit někoho blízkého nebo půdu pod nohama a najednou místo trylkování váš hlas skřípá. Stejně jako hlavní hrdince, princezně kabelové televize Hillary Duff, která v jedné z oněch odrhovaček na téma Najdi sám sebe a splň si svůj sen uplatní svůj blond půvab a průměrné herecké a zpěvné schopnosti. Zcela banální, z klišé by se dal uvařit guláš a ještě by zbylo na polévku, nicméně....pokud se nacházíte na sinusoidě pod osou, možná vám Raise your voice zvedne. Mandle.

70%....Asi by sem patřil jakýsi vzletně zasněný komentář o tom, jak se láska nedívá vyhaslýma očima, ale rozpáleným srdcem, jak tápání v šeru po teplé lidské dlani není vyhrazeno slepým lidem, jak Juraj Lehotský natočil na scénář pana Života univerzální pocitovou mozaiku. Jenže stejně jako neumím (a nechci) definovat pojmy láska a milovat, nedokážu vystihnout, čím je tahle voayuerská sonda o podobách vyšších citů zvláštní. Možná ničím. Možná právě v tom je její obyčejné kouzlo. Ale mnohokrát mě během sledování zaskočil provinilý pocit, že bych se neměla dívat. Že láska před oko kamery nepatří. A tenhle pocit ve mně žádná hollywoodská romance nikdy nevzbudila. P.S. Ten psychedelický předfilm doporučuji MINOUT.

Beverly Hills 90210: Klony útočí. (pilot) Co spojovalo generaci 1979-1988, čili dnešní dvacátníky? Na základce kluci sbírali hokejové kartičky, sledovali Želvy Ninja a později v neděli večer zapínali telku kvůli Béháčku, aby v pondělí kouleli očima nad scenáristickým kodexem: každý s každým + o všem si musíme promluvit. Aaaron Spelling je mrtev, ale známá adresa se vrací s cílem nalákat do téhl "vysněné" boudy další oběti. A na nás, kteří se na tohle díváme čistě z nostalgie, líčí past odkazy na staré známé a vizuálně v podobě Kelly, která se vrátila coby sestra/výchovná poradkyně a je chodící reklamou na dobrou estetickou chirurgii a její kamarádky Brendy. A hurá, jsme v novém miléniu, takže bratr "Brendy" je Afroameričan :) Kdybych coby žák měla dát vysvědčení téhle škole, pak hudební výchova za jedna, protože soundtrack je na tomhle zmrtvýchvstání nejlepší, ale v ostatních předmětech sotva prolézá- v pilotu se celý děj odehrává rychloposuvem, takže se do jedné hodiny vejde High School Musical, Gossip Girl, Mean Girls, Legally Blonde, What a Girl wants- a do toho středoškolského mumraje vpadá babča ožralkyně, rodinné problémy, ředitelská zodpovědnost, korupce a divoké partys. Nekompaktní, přeplácané, z mrzkých dialogů se s kolísavým hereckým ansáblem k nadprůměru nevylížete. Teenageři působí v jistých ohledech tak vyspěle, že si připadáte jako malé dítě sami, ale tam, kde bylo původní BH chtěně i nechtěně zábavné, působí tohle snobsky a pokusy o plnohodnotný humor lze spočítat na prstech jedné ruky. Jistý potenciál tu ale vidím. Nebo spíš: chci vidět:) 35%

He's such a bigot he might confess other people's sins. 70%

Dovolte, abych Vám představila nového muže mého života. Jmenuje se Aaron Sorkin a zbavil mě seriálové fobie. Nesdílíme konto /bohužel/ ani lože /bohudík/, pouze stejný smysl pro sofistikovaný verbální humor a vášeň pro americkou politiku a kulturu. Klape nám to parádně, děkuji za optání.

Filmařsky nápadité, mooreovsky manipulativní a nechutně nechutné pro obdivovatele čistého antického ideálu krásy. Demytizace "velkého zlého steroidového bubáka" je působivá, nicméně na trase 105 minut ztrácí dech, pan Bell zjevně posiluje na objem a nikoli na výdrž:) Lze také polemizovat s metaforou amerického národa na steroidech, steroidy jsou externalitou bytí člověkem západní výkonnostní mentality, toho, že vedle touhy dotáhnout to /závaží/ nejvýš máme k dispozici technickomedicínské vymoženosti i deficit morálního a kritického vědomí. A snížené rozpoznávací schopnosti, jež vykazovala většina oněch " I am gonna be the next Arnie" asexuálních blázínků, kteří si nevšimli, že Mr. Olympia Expres ujel před dvaceti lety. A ačkoliv uznávám brilanci Bellova dokumentu, který nepostrádá i určitý studenoválečný podton, připadám si jaksi šizena- naservírovaní experti, fakta, tabulky, všechno včetně závěrů udělal někdo za mě. S konečným ortelem ve věci steroidy počkám. Během studia v knihovně nebo rozhovoru s Tetsuem bych se poučila více. P.S. Presumpce neviny platí i ve vrcholovém sportu.

Odehrávající se na mostě, po kterém jsem šla, s různými chlapci, více než tisíckrát, připadala mi tahle hravá poetika s kunderovskou atmosférou /hlavní hrdinka je femme fatale ze šedesátých let podobna hereckým projevem i zjevem/ naprosto nečeská, teskná, humorná, civilní a přitom bytostně univerzální, nevyhýbající se ani oněm trapným momentům. Rozverné využití památníku na Újezdu, sekvence na mostě jak z kostela v Lásce nebeské, batohová symbolika nerovného vztahu. Doporučuji především těm, kteří v českou tvorbu ztratili naději a spřízněným duším, jimž se líbí linklaterovské combo Before S/S. 12 minut, dvanáctistrunná emoční kytara.Nadějné.

Aneb jak militantní nekuřák /moje maličkost/ sedla na lep Jemu. /jeho Veličenstvo Aaron Eckhart, argumenty všeho druhu s.r.o./ Jasone Reitmane, vy jste mi ale povedené, čertovou mastí vyleštěné jablíčko, jehož další koulení po filmových zákoutích budu pozorně sledovat.

In the beginning, the rules were simple. There weren't any. Ztreštěný žánr screwball komedií na rozdíl od pravěku amerického fotbalu svá přísná pravidla měl- a jedním z nich je chemie mezi hlavními postavami. Jakkoli je poznat, že většinu scénáře George Clooney přepsal (a žádal o credits WGA, nicméně ta mu jeho žádost zamítla a on se následně vzdal hlasovacích práv), v snímku plném rozkošných situací, parádních hlášek a carygrantovského fluida Mr. COOLneyho je jeden navíc. Hlavní ženská hrdinka Renéé Zellweger, které chybi drzost Katharine i roztomilost Audrey, krása Grace i oduševnělost Ingrid. Stejně jako v životě, i na plátně to George zvládá s přehledem sám. Jen by měl pochopit, že film je kolektivní hra, kde musí mít i ostrostřelec jako on slušného přihrávače. Náramně jsem se bavila, ale coby milovník nejen filmových přestřelek mezi pohlavími se přimlouvám za reparát. 80% je tentokrát výjimečně mááálo. I když souhlasím s Adrianem: yummy. George je, s prominutím, k sežrání. Skoro tak jako člověk, který leží vedle vás a dává vám vzpomenout, že i když na plátně jsou screwballs ohrožený druh, realita jimi nešetří. :)

Plnokrevné a zakrvácené antické drama, jen v pouti za hledáním lidské přirozenosti si protagonisté nasazují vysvětlující a matoucí masky, a snad proto mu říkáme comicsová adaptace. Nolan se ptá, kde leží ona hranice mezi předurčeností a zda existuje úzeMí svobodné volby, akcentuje dobu post-demokracie a jejích slabin, kterých využívÁ terorismus, vrací se v postavě Jokera, jakési Amélii naruby, k zvráceně hravému Nihilismu a portrétuje nejhlubší propastI v temnotě svých postav. Má dost odvahy, aby svého maskovaného arcihrdinu, TEmného rytíře, učinil vedlejší postavou a amorfní nádobou, která se tvaruje podle potřeb anarCHií zmítaného GothAmu. A v té temnotě, těsně před rOzbřeskem, ustupuje od HobbeSovy teze a věří ve světlo. Dokud se neozve šílený smích. A pak druhý. Ve světě, kde neexistují pravidla, nelZe věřit, ve světě, kde je porušena spoLečenská smlOuva, se začíná i mafiánská klika bát. Svět strachu je světem nejistoty, kdy může přijít rána od kohokoli. Spirála bezpečnosti se začíná roztáčet, čím více strachu máme, čím méně věříme, tím větší nebezpečí na sebe přivoláváme, říká Nolanův hrdina s tváří, rytíř na bílém koni. Obětovat principy sebezachování, svobodu bezpečnosti, spravedlnost statu quo? Možná za několik desetiletí budou vědci zkoumat kulturní reflexe postmoderní doby. Snad poprvé je ale obraz zranitelného a zraněného světa zašifrován do filmových políček s netopýřím emblémem. Hlubinná psychologie. Duch doby. Why So seriOuS? P.S. Temný rytíř je neopakovatelný, protože je to nehrdinský film, v jehož soukolí nás semelou dva záporáci. 90%