Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Akční
  • Krimi
  • Komedie
  • Sci-Fi

Recenze (215)

plakát

Bratři (2023) 

Je tohle ten film, který má bojovat o Oscara? Na Bratry jsem se chystal ze dvou důvodů. Prvním z nich je, že podle traileru vypadal film solidně, druhým pak, že právě tento film byl vybrán a vyslán na Oscary. Své hodnocení tedy tímto způsobem rozdělím na dvě části. Nejprve tedy ke kvalitám samotným, které se filmu upřít nedají. Atmosféra je celou dobu velmi hutná a pro našince podle mě odpovídá tomu (naštěstí nejsem pamětník, mohu se tedy plést), jak si člověk komunismus v Čechách představí. Samozřejmě se zde tvůrci zaměřují primárně na zvěrstva a křivdy, které se tu zkrátka děly, abychom jako diváci měli pocit, že v tomhle nemůže slušný člověk žít. Tomu velmi dobře napomáhá pohled na události očima celé rodiny, jejich postupné strasti a překážky. V tomhle ohledu Bratři skvěle fungují, protože chemie mezi postavami působí naprosto přirozeně a uvěřitelně. Velmi se mi líbí, že se podařilo protlačit sem tísnivý hudební motiv (byť spíše jen ze začátku filmu), který sice není tak silný jako třeba v loňském Na západní frontě klid, ale divákem rezonuje a pocity křivdy a nevole vůči režimu velmi zesiluje. Mnoho lidí také čekalo, jak budou ústřední dvě postavy zpracovány z pohledu morality, protože se týká do jisté míry o kontroverzní osobnosti. No a tady se už pomalu dostáváme k méně pozitivním aspektům. Máme tu minimálně jednu scénu, kde konkrétně Ctirad Mašín provede chladný a surový čin. Není tu ale čas ani podnět k zamyšlení a položení si otázky, zda to bylo nezbytné. Není tu navíc ani dostatečný důraz na to, jak se postavy srovnají s tím, že za jejich činy budou trpět jejich rodiny, přestože je to očividné a ve filmu značně explicitní. Oba bratři zkrátka působí chladně, nemají tu pořádný charakterový ani emocionální vývoj či bod, kdy si sáhnou na dno. Vlastně tu chybí jakákoliv osobní linka, která by je polidštila. To jde pak ruku v ruce se scénářem, kde chybí zajímavá souvislá struktura. Člověk má spíše pocit, že sleduje sled historických událostí a činů postav, které jsou (ač vizuálně poměrně podmanivě) převedeny na plátno. To se týká více první poloviny, kde sledujeme záškodnictví zevnitř státu, ale ani druhá polovina, ačkoliv tam je konečně vytyčen cíl, není bez viny. Samotné finále pak nemá pořádnou gradaci a klasické textové shrnutí na konci je omezeno pouze na data úmrtí postav, přestože rozvinutí smutných konců alespoň některých z nich si to prostě žádá. To ve spojení s některými problematickými scénami, jako je prapodivná shaky cam při běhu nebo nepříliš zvládnutá a nepřehledná akce, tvoří v základu sice stále koukatelný film, který ale nemá šanci sahat nikam výš. A tím se pomalu dostáváme k otázce ohledně Oscarů. Pro zahraniční diváky film totiž nabídne několik bonusových problémů. Film se moc nesnaží zasazovat události do kontextu. Příkladem může být hned začátek, kde máme nejprve nápis „Protektorát Čechy a Morava“ a krátce sledujeme otce bratrů, aby nás film následně přenesl do budoucnosti, kde je „Československo“. A stejně jako já neznám podrobnosti, co se například děly úplně ve všech státech během obou světových válek, myslí si, že mnoho Američanů nebude mít tucha, co se dělo na tak malém území, kde se dnes rozkládá Česká republika. Komunistická strana tu v podstatě není představena, vykonstruované procesy také ne (i když v rádiu slyšíme jména popravených). Jsou tu vidět pouze činy „zlých“ úředníků a velitelů, kterým by pomohlo trochu historického kontextu. A ano, my jako čeští diváci to chápeme, ale to nemusí platit pro ostatní. A jasně, ne každý film musí být dělaný pro svět. Ale právě proto by stálo za to zvážit, pokud se tedy film nechce věnovat vysvětlení lokální historie, zda jej do toho světa posílat. Pro svět to navíc není osobní, je to jen hrabání se v uplynulé minulosti malého státu, kam je na začátku a na konci na sílu našroubované téma myšlenky boje za svobodu a jak moc je důležitá, aby se film snažil tvářit jako něco víc, čímž ale není. Stojím si za tím, že Úsvit je mnohem lepším kandidátem na Oscary a je neskutečně promarněná příležitost to, že jej tam neposlali.

plakát

Spy Kids: Armageddon (2023) odpad!

Tohle je průšvih... Nebudu tvrdit, že původní Spy Kids jsou mistrovským dílem. Přestože mám u prvních třech dílů nahozené tři hvězdy, je mi jasné, že tam hraje velkou roli nostalgie a fakt, že jsem to viděl v tom správném věku. Právě kvůli tomu jsem se snažil být vůči rebootu otevřený a připravený trochu přimhouřit oko. Ale tohle jsem fakt nečekal. Naprosto nechápu, že se pod tento paskvil podepsal Robert Rodriguez, který stál za předchozími díly. Noví Spy Kids jsou definicí toho, když někdo chce jenom vyždímat značku. Scénář je totální bullshit. Celé to našroubování na videohry je totálně mimo, protože asi nikdo ze štábu v životě hru nehrál a snad ani neviděl. To samé platí pro technologie. Jeden příklad za všechny je omílaný algoritmus. Pokud kód rozdělíte na dvě poloviny a máte jen jednu, opravdu se nestane to, že bude fungovat jen na půlce zařízeních, ten program prostě spadne, tečka! Motivace postav taky nedávají smysl a nejsou pořádně vysvětlené. Záporák celou dobu mele o tom, že chce svět vyléčit algoritmem videohry, ale za celou dobu to nevysvětlí. Pořád opakuje, že lidstvo jde zachránit jen silou, ale když ho vidíme konat, tak maže kódy k jaderným hlavicím? To je ta velká hrozba, která je potřeba zastavit? Člověk, který v podstatě odstaví atomové bomby? Můžeme si dál promluvit třeba o vizuálu. Většina interiérů je tu digitální. A když už tu vidíme interiér reálný, je prázdný a působí naprosto nepřirozeně. Digitálnost platí i pro posluhovače záporáka a technologické gadgety. A všechny ty efekty vypadají naprosto tragicky. O humoru pak není moc co říct, je zkrátka zaměřen na ty nejmenší, nechci ho proto úplně hodnotit. Celkově tu ale není co chválit a mohl bych obdobně pokračovat do aleluja. Myslím ale, že jsem už napsal dost. Během filmu se mi střídaly dva stavy - záchvat smíchu a vztek, že někdo může vůbec vypustit něco tak tragického na stream. Nazývat tohle filmem je výsměch celému filmařskému průmyslu. Asi jsou z mého zhodnocení hodně cítit emoce, které jsou opravdu hodně čerstvé. Většinou si nechám věci trochu proležet v hlavě, než něco napíšu. Myslím si ale, že tady právě ty čerstvé emoce dokonale reprezentují, co jsou noví Spy Kids zač. Doufám, že jsem odradil alespoň jednoho člověka, aby novým rebootem ztrácel čas.

plakát

Zabijáci rozkvetlého měsíce (2023) 

Precizně natočený historický počin. Výjimečně začnu menším upozorněním. Zatímco trailer je jeden z těch nejlépe střižených a nejdynamičtějších, co jsem měl za poslední dobu čest vidět, film je pravý opak. Jedná se o pomalý snímek, kde se vzhledem k monstrózní stopáži nikam nespěchá, zároveň ale ani s ničím bezdůvodně nezdržuje. Každý dialog má opodstatnění, většinou hlavně v rozvinutí některé z postav. To by samozřejmě nefungovalo bez trefného castingu a hereckých výkonů. A právě výkony jsou tu na naprosto špičkové úrovni, a to ve všech větších či menších rolích. Nenajde se tu postava, které by to člověk nevěřil. To je doplněno o skvělý hudební doprovod a parádní práci s kamerou. Mou jedinou výtkou je asi závěr, který se sice snaží vymanit z klasického odvyprávění životů postav pomocí textu, na druhou stranu působí dost artově. A já většinou nemám nic proti artovým scénám, ba naopak. Ve filmu je jich ale vzhledem ke stopáži v podstatě minimum, a v závěru to tak může působit trochu nepatřičně. To je ale spíš zbytečné hledání mušek, navíc velmi subjektivní. Killers of the Flower Moon je zkrátka neskutečně poctivé řemeslo. A vzhledem k tomu, že mi vždy více šla kritika než chvála, nemám co dál dodat.

plakát

Úsvit (2023) 

Moderní, podmanivý a silný film. Poslední roky jsou pro mě velmi zvláštním obdobím. Není to tak dávno, kdy mě v kině podle traileru skoro žádný český film nezaujal. To se však poslední dobou změnilo o 180°. Jenom za letošek tu máme #annaismissing (kterou jsem tedy ještě neviděl), Bod obnovy, Úsvit a nadcházející Bratry. No a právě Úsvit je ze zmíněných asi největším překvapením, a to hlavně kvůli tomu, že o filmu není tolik slyšet. Přitom vizuál, casting i myšlenka jsou tu zvládnuty na jedničku. Film správně dělí stopáž na úvodní řešení záhady, emotivní (a z pohledu zasazení nadčasový) příběh a do jistý míry až edukativní formu poznání, kde jasně ukazuje rozdíl mezi fakty a pocity. Práce s tajemnem i reprezentace povrchních lidských názorů bez sebemenší snahy o porozumění je zkrátka trefa do černého. A tím vším nás provází hlavní ženská hrdinka v podání Elišky Křenkové, od níž by si mohli mnozí hollywoodští tvůrci vzít příklad, jak má působit silná ženská postava. Témata otevřená na závěr pak člověka donutí sedět až do konce titulků přibitého na sedačkách (ze sálu před skončením titulků při mé projekci nikdo neodešel) a zkrátka přemýšlet. A asi to teď bude trochu hot take, ale myslím si, že Úsvit je promarněná šance poslat na Oscary něco víc. Možná za necelé dva týdny připustím, že jsem se mýlil, a ani teď si vůbec nemyslím, že Bratři budou špatný film. Ale budou silnější pro nás než pro svět, budou se zase hrabat v minulosti (což není špatně, jen je to v česká produkci poměrně časté) a mezi ostatními filmy tam pravděpodobně zapadnou. Úsvit je oproti tomu film dnešní doby, který není okoukaný, tematicky je potřebný a zároveň splňuje pro mnohé kontroverzní kvóty a požadavky. Ale i když nejde Úsvit na Oscary, stejně jsem neskutečně šťastný, že vzniknul, že se stále více probouzí mladá generace režisérů a že se peníze sypou do něčeho, co má smysl.

plakát

Bod obnovy (2023) 

Vizuál diváka odpálí, ale bohužel jen na tom se stavět nedá. Bod obnovy bylo nejočekávanější (a za neskutečně dlouhou dobu i jediné) české sci-fi. Vizuál i hudební podkres z trailerů vypovídal o tom, že si tady někdo dal opravdu záležet. Všichni tak byli zvědaví, zda se snímek bude rovnat těm zahraničním a nastíní tak pomyslný směr pro některé další budoucí české filmy. A po vizuální stránce tomu tak opravdu je. Tvůrci tu servírují poměrně realistický a hlavně vizuálně působivý svět blízké budoucnosti, za který by se nestyděly ani středně drahé filmy například z americké produkce. A přestože to nadšení diváka silně opije a chce Bodu obnovy zkrátka fandit, nelze bohužel přehlédnout, že za tím vším je skrytá průměrná kriminálka, která se zápletkou přespříliš neliší od televizní produkce. Máme tu sice trochu atypické finále a načrtnuté zajímavé myšlenky, avšak nic nejde tak do hloubky, jak bych to já osobně chtěl. A to bohužel platí i pro samotnou detektivní část. Díky malému množství postav nemusíte být ta nejostřejší tužka v penále, abyste si poměrně brzo dali dohromady, kdo tady bude ten hlavní zlosyn. A teď mě neberte špatně, ono to vlastně stačí. Jen je škoda, že když už tu máme takto funkční a technicky zmáknutý svět, že scénář a dialogy (které místy působí uměle) nedostaly stejnou péči a neposunuly tak film někam výš. Ale ve výsledku, vem to čert! Klidně půjdu do kina na deset dalších takových počinů, ač jsou sebeméně dotažené v tom či onom aspektu, jen když to konečně smete z programů letní komedie bez snahy o originalitu.

plakát

Meg 2: Příkop (2023) 

Letní výplach, který se nebere vážně. Druhý Meg následuje svého předchůdce a servíruje odlehčenou žraločí žranici plnou šílených akčních scén cílených na čínské publiku. Přesně tak to prezentuje trailer a i to divák dostává. Oproti jedničce se dvojka drží ještě méně při zemi. Místy se na to snaží jít z jiného úhlu a v rámci série (jestli se to tak dá nazvat) inovativně. Najde se tu zároveň plno zkratkovitých linek, klišovitých postav a fyzikálních či biologických nelogičností, které film rychle odbyde a jde se dál. Vše je ale konzistentní a drží se to pevně definovaných kolejí. A přestože trochu přízemnější jednička mě bavila o něco více, její pokračování jsem si pořád užil. Pokud ale nedokážete či nejste ochotní během filmu na 100 % vypnout, možná utrpíte menší mozkový defekt.

plakát

Tohle je Sparta! (2008) 

Čistá parodie své doby, která nemá šanci po letech obstát. Parodie jako takové nejsou pro každého. Pro někoho je to urážka jeho oblíbeného filmu, jiní je berou jako laciný způsob, jak vytvořit komedii, nebo jak se jen přiživit. No a většina parodií časem zestárne a po letech nikdo nechápe, jak se tomuhle kdokoliv mohl smát. Podle mého názoru je hodnocení u tohoto žánru to nejsubjektivnější, co na všemožných stránkách lze najít. No a přesně to je i případ této legendární parodie na Třístovku. Tohle je Sparta! navíc paroduje i mnoho dalších filmů, her, námětů i myšlenek. Ve výsledku to tak pro mnohé bude nesmyslný guláš, který možná nebudou schopni sledovat. Pokud se vám však tento film trefí do noty, zasáhne vaše nostalgické srdíčko a přenesete se 15 let zpátky, budete se smát od začátku až do konce. A přesně to je i můj případ. Je to fraška? Ano. Ale i tak jsem tehdy čekal na každou další scénu a na to, co tvůrci zase vytasí. A většinu scén si pamatuji do dnes.

plakát

Angry Birds ve filmu (2016) 

Snaha o zfilmování nezfilmovatelného. Většina videoher se dříve nebo později dočká nějaké filmové adaptace. A přestože to může vypadat (a poslední roky to i ukazují), že hry bez pořádného příběhu jsou na to ideálními adepty, Agry Birds ukazují, že ne vždy je to dobrý nápad. V druhé polovině filmu zkrátka tvůrci dělají, co se dá. Je to fajn, je to vtipné, ale na víc to zkrátka nesahá. Co šlo zvládnout trochu lépe, je první polovina filmu. Je zbytečně dlouhá a každému je asi jasné, jak se to vše vyvine. Film si je toho navíc vědom a obsahuje i pár vtipů, které to potvrzují. O to více nechápu, proč celá pasáž nemá alespoň o 5 (ideálně o 10) minut méně. Pro mě jako diváka by to pak bylo v kombinaci s vtípky možná i svěží a příjemně sebe parodické. Celý film je ale takhle ve výsledku fajn tak na jedno zkouknutí, protože už napoprvé jde vše předvídat. Asi nejrozporuplnějším prvkem je ale humor, který z 50 % obsahuje slapstick vtípky pro nejmenší, zatímco z té druhé poloviny vtipy s více či méně sexuálním a jinak nekorektním podtextem. Pro někoho to může být dost velký bizár, pro jiné relativně neotřelá kombinace. Já sám jsem někde na pomezí. Angry Birds tak ve výsledku neurazí, celou dobu však z hlavy nedostanete pocit, že tuto značku asi nebylo potřeba adaptovat.

plakát

Rocketman (2019) 

Snaha o originálnější pojetí životopisného filmu. Rocketman je dalším z životopisných filmů o slavném hudebníkovi, které v poslední době zažívají poměrně velký boom. A stejně jako třeba novějšího Elvise jsem i Rocketmana sledoval z pozice člověka, který znal jen naprosté minimum písniček a doufal, že si mě Elton filmem získá. Přestože se jedná o velmi nápaditý snímek se silnou vizí, bylo v rámci produkce provedeno několik rozhodnutí, která filmu tak trochu podráží nohy. Prvním z nich je snaha odvyprávět příběh jako muzikál. Přestože se na první pohled může zdát, že jde vlastně o ideální způsob, jak skloubit Eltonovu hudbu s vyprávěním příběhu, tady to bohužel nefunguje. Jako diváci totiž přicházíme o sílu momentů, kdy jde o reálné vystoupení, které zde pak nemá takové grády. Choreografie navíc neurazí, ale ani nenadchne, a ani z poloviny se nerovná například The Orther Side z Největšího showmana, který ukázal, že životopisné dílo jako muzikál fungovat může, jen to chce trochu více snahy, talentu a nápadů. Stejně dvousečnou zbraní je pak fakt, že sám Elton John stále žije, je tu možnost rozhovorů a konzultací. A možná proto je temné období jeho života uchopeno výrazně temněji, než by to dokázali scénáristé odvyprávět bez této berličky. A přestože ve filmu vše z pohledu časové kontinuity působí plynule, veškeré životní změny (možná i díky výše zmíněným faktorům) jsou spíše skokové, což nevytváří nejlepší dojem. I když si dost cením snahy o originálnější a místy až artové pojetí a film má silné momenty, můj největší problém je ve výsledku to, že po zhlédnutí pořádně nevím, kdo je ten Elton John, který si získal tolik fanoušků. Film mi sice odvyprávěl životní příběh slavné hvězdy, ale rozhodně mi ji neprodal.

plakát

Zootropolis+ (2022) (seriál) 

Neurazí, nenadchne, nerozšíří. Zootropolis+ je definice shortů k filmu. Vrací se nám více či méně oblíbené postavy, dostaneme osvědčené vtipy a podíváme se znovu na rozmanité lokace tohoto kreativně rozmanitého města. Za mě osobně však největší zklamání tkví v tom, že jsem od této nápadité značky čekal více. Osobně by se mi líbilo navštívit lokace, na které ve filmu nebylo místo, nebo dostat nové postavy, které se potýkají s odlišnými úskalími. Většina epizod je však spíše rozšíření (tematicky či příběhově) toho, co už známe. Asi nejlepší je tak čtvrtá epizoda, která krásně vypráví část historie města, zbytek seriálu je bohužel spíše recyklát. I tak se ale jedná o relativně příjemnou sbírku kraťasů, která fandy nijak neurazí.