DeliCZ

Magnum opus westernového žánru a Sergia Leoneho. Myslím, že na otázku, zda je lepší The Good, the Bad and the Ugly, nebo Once Upon a Time in the West odpovědět nejde, protože nejenom, že nedokážu, říct, který film je lepší, ale hlavně, každý je úplně jiný, a řekl bych, že každý je pro trochu jiné publikum. Zatímco The Good, the Bad and the Ugly je poměrně svižná filmová jízda, s trochu černohumorným nádechem a stylem, který si později osvojil Quentin Tarantino, tak Once Upon a Time in the West je filmová báseň, která vypráví skrze naprosto geniální filmovou hudbu a naprosto geniální kamerou a kompozici. Film, který je naprosto výborně zrežírovaný, kdy samotný výraz postav vám řekne daleko víc, než desetiminutový monolog. Film, který umí pracovat brilantně s tichem, které velmi chytře využívá k budování napětí. (Viz. Celá úvodní scéna, kde banditi čekají na vlak.), film, který umí pracovat brilantně s postavami, a hlavně film, který umí pracovat brilantně s hudbou, která film nejenom doplňuje, ale hlavně vypráví příběh a dokonce je i součástí příběhu (Man with a Harmonica Theme), dále pak má každá postava svůj hudební motiv, který slouží jakožto její charakteristika. Snímek je na rozdíl od jiných westernů daleko pomalejší, nesnaží se divákovi vsugerovat akci a dobrodružství, ale naopak si dává načas a postavy rozmýšlí jednotlivé kroky daleko s větším rozmyslem. Závěrečné finále pak filmu dává naprosto epický rozměr, navzdory tomu, že si vystačí s dvěma pistolníky, širokoúhlou kamerou, zaprášenou pouští, nulovým dialogem a geniální Morriconeho hudbou. Právě tento film byl jedním z důvodů, proč jsem později propadl filmům a filmové hudbě Ennia Morriconeho.

Společně s Tenkrát na západě, jeden z nejlepších westernů, co byl vůbec kdy natočen. Právě ta neutralita všech postav, kdy zde není přímo vyhraněný klaďas ani záporák dělá z filmu velmi netradiční a realistický western, jelikož do té doby byl typicky Wayneovský cowboy synonymem hrdiny. Dále pak musím vyzdvihnout výkon všech tří hlavní postav, jelikož ani jedna postava zde nezaostává. Všichni tři herci se ujali výborně své role. Předci jen ale musím vyzdvihnout roli Clinta Eeastwooda, jelikož ani nepotřebuje dialogy, ale stačí mu pouze doutník a ten jeho výraz. V neposlední řadě musím zmínit hudebního boha Ennia Morriconeho, kde je hudba samozřejmě nezapomenutelná a bez které by tento film rozhodně nedosahoval takových kvalit, právě bez Morriconeho hudby. Je tu ještě hodně věcí, které bych mohl chválit do nebes. Například výborná režie Sergia Leoneho, skvělá kamera, kdy ve finální přestřelce je úplně úžasná kompozice, celá epičnost filmu, nebo skvělý scénář. Myslím, že je jen škoda, že tento snímek nezískal žádného Oscara, nebo Zlatou Palmu.

Tarantino v tomto filmu přepisuje dějiny kinematografie. Představuje nám metody vyprávění příběhu, které se ve filmu nikdy nevyskytli, a posouvají médium film, na další úroveň. Film ovlivnil mnoho pozdějších tvůrců, ať už řadu gangsterek (Guy Ritchie), nebo formou vyprávění (většina filmů Christophera Nolana, nejvíce ale Memento). Film čerpá z celé řady jiných snímků. Sdílí odkazy na jiné filmy, napodobuje záběry z jiných filmů, „bere“ si atmosféru z jiných filmů, a nejenom, že kombinuje filmové žánry, ale hlavně je revolučně obnovuje. Převážně se tedy jedná o staré, většinou zapomenuté, brakové exploatační filmy, které, ale kombinuje s celou řadou jiných filmových žánrů a jejich principů. Ať už napodobuje Film-noir, Evropský artový film (konkrétně filmy francouzské nové vlny), nebo i prvky Spaghetti-westernů. Dále se zde úžasně pracuje s diváckým očekáváním kdy Tarantino ví, co si zrovna divák myslí, co očekává, že se stane a on udělá něco naprosto nepředvídatelného a divák hledí jen s otevřenou pusou. Dále využívá filmovou strukturu vyprávění k budování příběhu (na příklad: jak dopadne loupež v restauraci v úvodu, se dozvíme až v závěru filmu) a celkově film působí lépe nechronologicky, než klasickým chronologickým vyprávěním. Pokud bych se měl vyjadřovat k dialogům, hudbě, kameře, nebo hereckým výkonům, tak si myslím, že asi neřeknu nic originálního, protože už to bylo řečeno mnohokrát. Osobně si myslím, že tento film má ve světě kinematografie stejné zastoupení a je stejně důležitý a revoluční, jako třeba Občan Kane, nebo Kmotr.

Velmi kritický komentář nejenom tehdejší doby, ale obecně české povahy. Pokud v padesátých letech vznikaly propagandistické filmy, jako Zítra se bude tančit všude, které zachycovali rozvoj a vyspělost socialistické kultury, tak filmy šedesátých let, tuto myšlenku nejenom kritizovali, ale ukazovali ji ve zcela absurdním obraze. Film, ve kterém myšlenka všechno všech selhává už při rozkrádání tomboly, která slouží jakožto metafora tehdejších hodnot a větou „Ten kdo si nic nenakrad, tak to musí chápat, jakože nic nevyhrál“ vystihuje celý film. Dále zde Forman skvěle pracuje s trapností, kdy každá z postav se snaží problém vyřešit co nejokázaleji, jenomže svojí nepřipraveností se dostává do čím dál více trapných situací, které se sice snaží zakrýt, ale vůbec to postavám nejde. (viz. Volba královny krásy) Samotné herectví je velmi naturalistické a uvěřitelné, jelikož ve filmu hrají pouze neherci, což působí velmi reálně. (a sám si myslím, že by byla škoda obsazovat zde profesionální herce), a reálnost dále doplňuje dokumentaristická a šmírácká kamera Miroslava Ondříška. Pokud u předešlých Formanových filmů byli hlavními postavami mladí lidé, kteří měli problém porozumět tehdejší společnosti, tak v tomto filmu je hlavní postava samotná společnost, ve které lidé jednají absurdně, až komicky a i když je film skvělá komedie, tak Vám pochvíli dojde, že se smějete svým vlastnostem. Za mě je tohle jeden z nejlepších českých filmů vůbec.

Spaghetti-western pro 21. století. Film tomuto žánru, ale nejenom vzdává poctu, ale také ho inovuje a upravuje, pro současné publikum. Zatímco ve filmech Sergia Corbucciho šlo především o povrchní uspokojení nenáročných diváků, kdy filmy byly plné klasických stereotypů, jednoduchým dějem a až příliš stylizovaným divokým západem (viz. původní Django), tak Nespoutaný Django je pro úplně jiné publikum. Film bych spíše přirovnal v první části, plné skvělých exteriérových záběrů k Leonemu, nebo filmům Johna Forda, a v druhé, ve které se děj uzavře do jedné místnosti a čím dál více napínavou a gradující atmosférou k Hitchcockovi, přičemž Tarantino opět dokazuje svou schopnost napínat scénu s vytříbenými dialogy. Pokud bychom film zařadili do kontextu, tak se odehrává dva roky před vypuknutí války severu proti jihu a otroctví je na jihu velmi rozšířené a kruté. Ono samotné označení western může vzbudit pochyby, jelikož se film téměř vůbec neodehrává na „západě“ v zaprášené poušti, nevyskytují se zde klasičtí cowboyové, kteří bojují proti banditům, nevyskytují se zde indiáni, ani mexičani a řekl bych, že film (hlavně jakmile se děj přesune na Candyland) je historické kostýmové drama. Čím se ale tento film liší od 12 let v řetězech a co v sobě ale nese prvky Spaghetti-westernu je neutralita všech postav, jelikož se zde nenachází téměř žádná úplně kladná postava, ale spíše antihrdinové, dále pak soundtrack, který se skládá z různých italských westernů od Morriconeho, přes Bacalova až po Ortolaniho, a dále pak jistá stylizovanost, která ale vůbec nepůsobí rušivě. Dále se pak výrazně od 12 let v řetězech liší tím, jak jsou zde otroci zobrazeni, jelikož Tarantino využil podobného postupu, jako v Hanebných panchartech, ve kterých židy nevykreslil jako trpící oběti, ale nechal je vstoupit do radikální a mocnější pozice a postavy působily daleko více sebevědomé a dominantní. To samé udělal Tarantino i zde, jelikož Django představuje toho drsného nekompromisního cowboye, který jede zachránit svou ženu a pomstít se těm, kteří se k němu a k jeho ženě zachovali špatně. Pokud bych se měl vyjádřit k hereckým výkonům tak byly nepochybně skvělé, co je ale pozoruhodné, že nejvíce pozornosti si u mě nezískal Django, ani Calvin Candie v podání Leonarda DiCapria, ale Dr. Schultz, kterého naprosto strhujícně zahrál Christoph Waltz. Schultz je výřečný, kultivovaný, sečtělý a s Djangem je mezi nimi velká chemie. A i když si Waltz zahrál podobnou roli i v Panchartech, tak tady je člověku na rozdíl od té předchozí také sympatický. A to celé je natáčené na širokoúhlý Panavision, který, když porovnáte s většinou novodobých filmů točených na digital, tak působí jako opravdový film. Celkově tedy musím uznat, že opravdu Django se může s přehledem rovnat se skvělými filmy jako Tenkrát na Západě, nebo Hodný, zlý a ošklivý.

Amadeus není klasický životopisný film o umělci, který by nám shrnul nejdůležitější umělcovi okamžiky (jako třeba Bohemian Rapsody), v podstatě by tento film ani nemusel fungovat, jako životopisný (samotný příběh rivality Mozarta a Salieriho je navíc smyšlený). Tento film je hlavně o snaze zařazení se do určité kategorie, nebo sorty, do které by jedinec sice chtěl patřit, ale nemá na to dostatečnou kapacitu. V tomto ohledu bych film přirovnal třeba k Barry Lyndonovi. Miloš Forman se tentokrát odklonil od témata jedince vs společnosti, se kterým pracoval v té době ve všech svých filmech, ale zaměřil se na téma, co se stane, když se střetne průměrnost s genialitou.. A právě tato myšlenka může fungovat zcela samostatně bez ohledu na to, zda je film životopisný příběh o Mozartovi, nebo úplně smyšlený. Pokud bychom se měli bavit o ostatních aspektech filmu, tak zde funguje naprosto všechno. Přes bezchybnou precizní Formanovu režii, tak herecký koncert obou protagonistů, přes Pištěkovy kostýmy a výpravu, až po skvělou kameru.

Říká se, že tento film měl Sergio Leone v hlavě 12 let a až v roce 1984 se mu ho podařilo zrealizovat. Dalo by se to považovat za Leoneho životní dílo a je to na snímku znát. Film je dlouhý skoro 4 hodiny (režisérská verze má tuším přes 4 hodiny), které utečou jako voda a tomu napomáhá i fakt, že je film rozdělen do tří dějství. První část se odehrává v desátých letech a zachycuje dětství protagonistů, druhá v období prohibice a jejím konci a třetí část se odehrává v šedesátých letech. Film je dále velmi epický a svou okázalostí může konkurovat Kmotru II., nebo velkofilmům z padesátých a šedesátých let, ale jestli je zde prvek, který filmu vynikl nejvíc, a bez kterého by tento film nebyl brilantní, ale jen skvělý je hudba Ennia Morriconeho, která dává filmu výbornou atmosféru a nejspíš je to jeden z Morriconeho nejlepších soundtracků.  Podle mě se Tenkrát v Americe může bez problému srovnávat s Kmotrem a myslím, že je to nejlepší film z gangsterského prostředí vůbec.

Spolu s Forrestem Gumpem, je tohle navzdory tématu vězení jeden z nejlidštějších a nejsilnějších filmů a samotný závěr je dle mého názoru vůbec nejlepší a nejkrásnější v celé historii filmu. Film vypráví o síle přátelství, o naději, o víře v lepší časy, o svobodě, o nápravě člověka, o vytrvalosti, nebo zarputilosti. Dokonce bych řekl, že tento film mění lidem životy, dává lidem naději, nebo energii. Pokud bychom se ale bavili o kameře, o výkonu herců, hudbě, nebo o výpravě tak není pochyb, že tohle je film z těchto stránek naprosto brilantní a právem je v mnoha databázích zařazen na prvních příčkách nejlepších filmů. - spoiler - P.S. Andyho útěk z vězení je dost možná vůbec nejsilnější scéna, kterou jsem kdy viděl. - konec spoileru -

Velmi temný obraz tehdejšího New Yorku. Pokud bychom tento film zařadili do kontextu doby, tak se film odehrává krátce po skončení války ve Vietnamu a společnost je z války a i z ostatních afér, jako Watergate unavená, vyčerpaná a začne se bouřit proti autoritám. Tento film tedy zachycuje atmosféru New Yorku sedmdesátých let, a to skrze špinavé a zanedbané ulice, nebo uvolněnou morálku ve společnosti a to z pohledu, (poněkud traumatizovaného) veterána z války ve Vietnamu, poté jako taxikáře Travise Bicklea, který se do nové společnosti nedokáže zařadit a začne čím dál více propadat osamění. Jako diváci tedy vidíme přerod z poměrně mírumilovného taxikáře, až na šílence který vezme spravedlnost do vlastních rukou. Je tedy rozporuplné, zda-li je záporák Travis, nebo společnost, která na Travise měla vliv. Pokud bychom rozebírali samotný výkon Roberta De Nira, tak je opravdu mrazivý a De Niro mi dokazuje, že je právem jedním z mých nejoblíbenějších herců vůbec. Dále zde musím podtrhnout hudbu Bernarda Hermanna, se kterou film působí ještě více temněji a dále pak skvělou noirovou kameru. Rozhodně jeden z předních filmů tzv. Nového Hollywoodu, který měl jistě vliv na budoucí tvůrce.

Americký Jára Cimrman. Forrest Gump je v podstatě satira na americkou historii 20. století, Forrest v ní proplouvá s takovou lehkostí a grácií, že samotná Gumpova životní cesta je motivující snad pro každého. Občas se stane hvězdou amerického fotbalu, jindy ping pongu. Když ho to přestane bavit, začne sprintovat po USA.  Nebo začne investovat pomocí krevetové firmy do Apple a stane se miliardářem. A přitom to vše úplně přirozeně a náhodně, aniž by to jakkoliv ovlivnil. Hlavní myšlenka Forresta Gumpa je tedy ta, abychom život nebrali příliš vážně a abychom si všímali i zdánlivě málo významných věcí a to je podle mě krásná myšlenka. Proto Forresta Gumpa považuji za jeden z nejoptimističtějších filmů...