Kaylar

Zřejmě není třeba sáhodlouze diskutovat o tom, že film nepatří k nejlepším snímkům mistra Cronenberga. Nicméně to vůbec neznamená, že ještě hodně dlouhou dobu po jeho shlédnutí na některé scény nebudete myslet a rozebírat je. A stejně tak se nejspíš bude jednat o film, který nebudete chtít vidět opakovaně, protože toho hnusu je tam fakt hrozně moc.

Nesmírně smutný snímek, který se chvílemi snaží být veselý, přičemž jeho zábavnost vyplývá výhradně ze situací spojených s neodvratným životním osudem hlavního hrdiny Jacka. Jack se totiž narodil s krutým údělem, kdy jeho tělo stárne několikanásobně rychleji, než je tomu u jiných lidí. Myslím, že jen nemnoho herců by ztvárnilo život tohoto chlapce lépe, než se podařilo Robinu Williamsovi. Přesto však v mém osobním hodnocení se jedná o film jen průměrný, jelikož jsem přesvědčena, že z nesporně zajímavého námětu by šlo dostat více.

Ve filmu se vyskytují všechny atributy, obvyklé pro tento žánr: oblíbení studenti, kteří udávají módní trendy. Neoblíbení studenti - outsideři. Povrchní a namyšlené třídní krásky, které obdivují zdatné a fešné sportovně založené mladíky - tito však neoplývají přílišnou inteligencí a v jejich hlavách mnoho myšlenek věru není. Děj filmu má předvídatelnou zápletku a neodvratně spěje ke svému vrcholu, taktéž oblíbenému ve filmech o teenagerech - totiž maturitnímu plesu, který je nejdůležitější a zlomovou událostí v životě každého studenta. V průběhu plesu jakoby zázrakem všechny postavy prozří a jsou schopny rozpoznat pravé charakterové vlastnosti svých bližních. Omlouvám se za sarkasmus, ale přišlo mi to opravdu slabé...

Film, který se z jakýchsi (mně neznámých) důvodů snaží navázat na úspěšný černobílý seriál československé televize z počátku 70. let. Plejáda herců se sice snaží, ale postavy jsou ploché a nevýrazné. Nejpřesvědčivější pro měla byla Eva Holubová a překvapivě i Jiří Mádl coby nastávající mladý tatínek. Při vaření či žehlení se film ještě dá snést, jít na něj ale dobrovolně do kina, si opravdu nedovedu představit.

Tak toto bylo opravdu slabé. Příběh, byl-li vůbec jaký zamýšlen, nedrží pohromadě. Fassbender s Ironsem se snaží seč mohou, leč není to moc platné... Škoda, z tématu se dalo určitě vytěžit mnohem více.

Film ocení v 21. století patrně jen skalní fanoušci subžánru rape and revenge. Pokud ho však budeme hodnotit v kontextu doby svého vzniku, jedná se bezesporu o hodně šokující dílo. Co se týče mých subjektivních pocitů, film pro mě bylo až nepříjemné sledovat, a to zejména z důvodu maximálně hutné atmosféry, která provází celou stopáž snímku. Přes veškerou severskou odtažitost, která z filmu doslova čiší, jsem s hrdinkou hluboce soucítila. Z filmu jsou kromě porno scén zapamatovatelné také chvíle, kdy rodiče předčítají domnělé dopisy své dcery, na jejichž základě se rozhodnou pro nevratný krok. Jako milovnice dlouhých záběrů jsem se navíc ve filmu x-krát pokochala, protože je zde těchto momentů opravdu hodně. Mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami jsem tentokrát neváhala a dávám jasné čtyři.

U animovaných filmů jsme si zvykli, že všechny postavičky mají velké a krásné oči, kterými dokážou vyjádřit jakékoli emoce. Zvířátka mají navíc roztomilá ouška, čumáčky a ocásky. A film je obvykle opatřen zdařilým dabingem. Ano, to všechno jsou zázraky moderních animovaných filmů. Osobně od animáků chci něco navíc: buď aby mě dojal nebo rozesmál. U Ratatouille se nic podobného nekonalo a považuji ho tedy pouze za průměrný film.

Seděla jsem v nymburském kině a ani jsem nedutala. Film považuji za mimořádně povedený, originálně zpracovaný a po herecké stránce jak výborně obsazený, tak i perfektně zahraný. Připadala jsem si opravdu jako na málo obydleném dánském ostrově, všechny postavy působily uvěřitelně a doslova "jako ze života". Je však nezbytné konstatovat, že z poněkud absurdní verze života, neboť zvolené téma není vhodné pro každého diváka. Bizarní detaily, bratři dodržující stanovené a neměnné rituály a pravidla určující běh jejich životů i závěrečné překvapivé zjištění o jejich původu řadí film mezi ty, u nichž nelze jednoznačně určit žánr. To však v tomto případě neshledávám jako důležité.

V tomto případě jsem nejdříve viděla film a až poté, s odstupem několika měsíců, jsem se dostala ke knižní předloze. Na začátku filmu tvůrci plně využili potenciál, který se v souvislosti s tématem nabízel - Hitler zjišťuje, co všechno se v "jeho" Berlíně událo nového a je konfrontován s mnoha fakty, které v jeho životě působí neuvěřitelné zmatky. Následné Hitlerovo zapojení se do aktuálního dění prostřednictvím moderních médií je už něco, co divák předvídat nemohl a nebylo tedy možné tušit, jakou cestu se děj filmu bude ubírat. Nutno podotknout, že téma je pojato zajímavě, ale kniha pro mě přece jen byla trochu poutavější než film.

Po tisících zhlédnutých filmů a tisících přečtených knih už jen zřídkakdy narazíte na něco, co by vás překvapilo, zasáhlo do hloubi duše a měli jste pocit, že je váš život náhle obohacen. Takto se tomu v mém případě stalo u filmu Donnie Darko. Snímek patří mezi ty, které stojí a padají na atmosféře - buď na diváka zapůsobí tak, že ho totálně srazí na kolena nebo ho naopak nikterak nezaujme. Je jisté, že patřím to té první skupiny. Stejně jisté je i to, že pouhé jedno zhlédnutí filmu opravdu nestačí...