Arigato

S nadsázkou bych Solo Leveling nazval takovým pubertálním vlhkým snem. Vadí to? Mně ani upřímně ne, naopak jsem se docela zabavil. Z hlediska děje tady vesměs platí, že cesta je cíl. Asociace lovců, spolky, hmmmm. Manové kameny? Huh? Invaze na ostrov? Whatever. Jediné, co mě zajímá, je záměr oné "vyšší moci" a jak s nově získanou silou náš hlavní hrdina bude nakládat. Poslední díl mi tak nějak napověděl, že první série jen připravovala půdu pro to, co nás čeká. No já jsem ready.

Problém tří těles, potažmo kompletní Vzpomínka na Zemi funguje bezvýhradně lépe jako celek a je, dá se říct, až nezbytně nutné, aby se na ni tak i nahlíželo. Jeho zfilmování je upřímně docela velké sousto a čeká nás ještě kus cesty. Dosavadní příběh mapuje děj první knihy a začátek druhé, a upřímně nemá takový spád, jaký bych čekal. Hlavně tedy z důvodu, že postav, ke kterým lze nějak přilnout je jak šafránu, a velká část děje je konstantně ředěna scénami zabývajících se jejich osobním životem, což pak tedy zcela pochopitelně působí skoro až zanedbatelně, nezmiňuji ani časté dialogy kmitajících mezi školní třídou a hranicí stupidity, což zrovna dvakrát nepřidává. Zmínit se dá akorát Eiza González, avšak v opačném, a pro mě v nepochopeném, smyslu jako ve většině zdejších recenzích, společně s Jonathanem Prycem, kteří svým podáním tak nějak zastínili ostatní, kteří působili dost emočně neutrálně (asi vyjma dua Wong/Cunningham, k jejich rolím to prostě sedlo). Řešit etnikum nebo sexuální orientaci jsem už vzdal, v dnešní době často nucený standard, který zde však nehraje nijak podstatnou roli. Příběh však působí dokonale mysteriózně a ústřední zápletka je poodhalována vyvedeně. Audiovizuální stránka bez výhrad, perfektní hudební doprovod, který působí minimalisticky, za to pořád krásně tajuplně. Seriál nabízí tolik geniálních nápadů, myšlenek a kreativních metafor pojednávajících ve sféře těch největších problémů lidské rasy. A ano, jako u drtivé většiny sci-fi, i tady se setkáme s několika logickými fauly, ale od toho je to science-fiction, aby se zkrátka mohly někdy přimhouřit oči ve prospěch děje – nehledě na to, že celý seriál je jinak naopak poměrně vědecky přesný. Uvidíme, jak dopadne seriálová adaptace. Minimálně kniha je pro mě jedním z nejzajímavějších a nejgeniálnějších počinů, se kterými jsem se kdy setkal, a budu jedině rád, pokud mě Benioff s Weissem překvapí.

Připadá-li vám Saw drastické, tato únikovka pro vás bude ideální. Oproti Saw ale bohužel polevuje i v dalších směrech, než jen brutalita. Všechny postavy jsou vesměs irelevantní a působí na mě poněkud prvoplánově a tak nějak ploše. Navíc se chvílemi rozhodují strašně podivně, i když k tomu mám u hororového žánru vždy určitou míru benevolence. Filmu pak v závěru dochází dech a doplácí na skoro až nelogické překombinování. O žádný velký zářez pro hororový žánr nejde, je to spíš taková svižnější oddechovka.

Promyšleně dojemný, minimalisticky stylový a tíživý film zároveň. Vzpomínkové rodinné fotoalbum v závoji melancholie, v mých očích perfektně vystihující pojem. To, co filmu chybí na zjevné zápletce je více než vynahrazeno autenticitou, bezchybnou náladou a nepatrnými dialogy formující jednotlivé charaktery. To tedy může při prvním zhlédnutí působit poněkud frustrujícím dojmem a pro hodně lidí to nakonec bude i hlavním důvodem, proč jej nedokoukají nebo ohodnotí podprůměrně. A já to víceméně chápu. Aftersun nebude pro všechny. O to se ani nesnaží, ale necháte-li se mu poddat, čeká vás velice jemný a neopakovatelný zážitek... Hlavní herecké duo je naprosto skvělé a obdobně jako Wells se svým režijním debutem, i Frankie Corio tím svým hereckým podává jeden z nejsympatičtějších dětských výkonů vůbec. Původně jsem zamýšlel napsat kratší komentář, ve kterém bych se nezaobíral detaily a nijak neodkrýval zápletku, ale mám toho na srdci nejspíš víc, proto pokud jste film ještě neviděli, tady byste měli přestat číst. Vrátím-li se zpátky k ústřední dvojici – fakt, že Frankie nebyla zcela zasvěcena do scénáře a mimo vlastní scény o ničem dalším nevěděla, akorát dokazuje geniální propojení se svou postavou, protože stejně jako ona, tak i Sophie si nebyla plně vědoma toho, co Calum prožívá. Ten chtěl jen své dceři dopřát skvělé vzpomínky, zatímco se propadal do čím dál hlubší deprese, jako by ho sám život vtahoval do jakési černé díry, ze které již není návratu, a před Sophie na sobě nedal nic znát. Ta byla příliš mladá na to, aby plně pochopila hloubku tátova zoufalství, přesto pak nastává moment, kdy se jako dospělá pokouší vrátit v čase a pomoct mu, když už marně. I význam hudby je nezanedbatelný, neboť každá ze zaznělých písní dokresluje a víceméně dovypravuje hlavní příběh, což uznávám, není vyloženě snadné postřehnout na první dobrou. Ač se na první pohled může zdát, že děj filmu nemá nějaký cíl, mimo tedy konce samotné dovolené, vše tak nějak postupně směřuje vstříc samotnému závěru a vyjasnění přichází až poslední scénou, která mě zničila jak už asi dlouho nic. Calum zaklapne kameru a odchází do vzpomínek své dcery, na jediné místo, kde i nadále zůstávají naši blízcí, kteří nás opustili... „That was just a dream, just a dream...“

Film vypadá skvěle. Navíc si hraje se spoustou detailů a pro plný zážitek tak nějak spoléhá na divákovy smysly. Škoda jen, že v takové míře nepracuje i s dramatickou/reflektivní rovinou. Vedle biografie film mimo jiné poukazuje hlavně na to, jak nevhodný sport na profesionální úrovni dokáže být, nemluvě o kariérní jednostrannosti. Normálně bych s hodnocením nebyl takto štědrý, ale za originalitu a hlavně za ten nevšední závan svěžesti do kin plných utahaných českých filmů, který tento nečekaně bezprostřední režijní debut Císařovské přinesl, hodnotím čtyřmi.

Já ti nevím, hubený člověče, ale asi jsem měl přehnaná očekávání. Nejspíš díky podepsané režii perfektního Černobylu. Spaceman je vesměs komorní psychologická sonda do jedné osamělé duše čelící rodinné krizi na pozadí vesmírné výpravy. Celý film ale prakticky pouze čekáme na nevyhnutelnou katarzi hlavního hrdiny, na jeho uvědomění tíhy vlastních ambic, k čemuž katalyticky slouží mimozemský pavouk, co by takové zrcadlo do duše Sandlerovy postavy. Právě tyto momenty s Hanušem, mimochodem ve skvělém Danovo podání, spolu s uklidňujícím zvukovým designem působí zcela meditačním dojmem. Výhrad bych měl hned několik, ale tou nejzásadnější je fakt, že se film bere smrtelně vážně, přičemž kniha je v hodně momentech spíše satirou. Navíc je vynechaná velká řada momentů, díky kterým ony zmíněné terapeutické chvilky vyzní tak nějak ploše. Nemluvě o ustřiženém a pozměněném závěru.

Doposud bezkonkurenčně nejvtipnější díl. Požární cvičení a kurz první pomoci byly ostatně hlavními důvody, proč jsem se na seriál začal vůbec dívat. A oboje v jedné epizodě.

Stručně řečeno je tento díl víceméně nevýrazně zfilmovanou předlohou. Nepřináší nic kreativního, naopak je osekaná o to nejzajímavější, co kniha nabízí. Ta je navíc mnohem svižnější a celkově prostě lepší. To však ale nevyhnutelně neznamená, že by si tento díl zasloužil odpad. Pro příběh je to zkrátka takové nutné zlo a v rámci stopáže mohli tvůrci zauvažovat nad menšími změnami ve scénáři. Uznávám, že je asi mé hodnocení o jeden stupínek vyšší, než by mělo být, ale minimálně za tu krátkou animovanou sekvenci o příběhu tří bratří jej tak nechám.

Ačkoliv se může zdát, že je minutáž poněkud přepálená, film odsýpá kupodivu velmi rychle. Úvodem se neztrácí čas a postavy pak o něco delší dobu působí vesměs zaměnitelně. Žádná z nich není dějově nucena chovat se otravně nebo nedej bože zle. Naopak je jejich počínání zcela pochopitelné. Snímek hlavně velice detailně zachycuje to, co se ve skutečnosti opravdu stalo. Od reálných událostí včetně přesně dodržené časové posloupnosti, totožného místa neštěstí s tím natáčecím, výběru postav, jež si jsou značně podobné, až po elementárnější prvky, které jsou však nakonec právě těmi, co výsledný zážitek vyobrazí do té nejintenzivnější formy. Mám tím na mysli třeba samotnou havárii letadla, neuvěřitelně přesvědčivý a absolutně nesnesitelný mráz, lavinu a její hmatatelně i morálně zdrcující následky, tu absolutní beznaděj napříč celým filmem, a v neposlední řadě naprosto nemilosrdný hlad. Přeživší byli nevyhnutelně donuceni uchýlit se ke kanibalismu, který je však znázorněný výhradně umírněně. V tomto ohledu tvůrci nemají potřebu šokovat a tedy to nepůsobí nijak lacině. Šokující je však příběh samotný, u kterého nevědět, že se opravdu odehrál, tak bych mu snad nikdy nevěřil. Schopnost člověka přežít někdy opravdu nezná hranice... Nepředstavitelně silný příběh ve zcela důstojné a dramatické formě.

Svoje hodnocení jsem před dopsáním této recenze změnil hned několikrát. A upřímně si jím nejsem jistý ani teď. Na jedné straně máme perfektní a neotřelý nápad, skvělé herecké obsazení a i bez velkolepých vizuálních efektů povedeně vyobrazený svět budoucnosti. Celkově jsem se bavil a kdybych nad filmem moc nepřemýšlel, dal bych tomu čtyři hvězdy. Pak se ale pozastavím třeba nad jednáním hlavní hrdinky, jež o 180 stupňů obrátí všechny své dosavadní životní hodnoty a maximálně s jediným menším zaváháním se přidá na dráhu zločinu, ba dokonce pohrozí vlastnímu otci pistolí. Všechno šlo tak nějak moc snadno. Ale chápu, tohle bych v pohodě přešel – láska na první pohled a vztah s otcem taky nebyl ideální. Co se mi ale moc nezdá uvěřitelné je ghetto, ve kterém se děj většinu času odehrává. Celý koncept za mě není dostatečně dotažený do konce. Nevěřím tomu, že při odečtu posledních minut života se část lidí ani nesnaží kohokoliv okrást a dělat vše pro vlastní přežití, vyjma tedy jediného gangu hrabajícího pro ještě větší bohatství. Vyústění zápletky à la deus ex machina mě také upřímně nepřesvědčilo a proto ve finále hodnotím tak, jak hodnotím, bohužel. Přitom se jedná o vcelku sympatický film, který si v klidu někdy zase rád pustím.