Trinculo

Chcete vidět spektákl na kolečkách, tak se dívejte a dívejte se pořádně. Oživlá definice megalomanie, v těch dobách ke spatření relativně často, ale toto je královna. Tohle je neuvěřitelné a neuvěřitelně velkolépe, kýčovité a vůbec všechno. Obludnost takového kalibru, že má svoje místo ve zlatém fondu kinematografie zajištěné navždy. Filmy z této doby co do velkoleposti jde trumfnout jenom velmi těžce a myslím, si že je to nemožné. Dneska jakoby se pod těmi všemi moderními triky ztrácelo tělo. Když chtěl kdysi někdo egypt musel ho postavit, když Kleopatra měla mít otroky, koně, šaty a zlato, muselo to tam všechno bejt tak aby to vypadalo, že to tam je. A přitom se z té skvělosti točí hlava a člověk si připadá jako Marcus Antonius Burton. Když je opilý tak je opravdu opilý, a nejen tím vším patosem. Byly to zlaté časy velkofilmu a ten film vlastně vůbec není špatný. Myslím, že od tohoto filmu Kleopatra jezdí zásadně všude na sfinze ...

Monument a tak trochu Kubrickův film, i když asi nejmíň z jeho filmů. Občas je ta preciznost ale znát. Herecké obsazení asi lepší už v té době být nemohlo. A nečekané Kubrickovy vklady zabránily tomu, aby to bylo jen další swords and sandals story, které by bylo prázdné. Každopádně mám pocit, že takovéto rozmáchlé filmy se už nedělají a dělat nebudou, nebo nevyjdou dobře. I tohle bylo do jisté míry riziko. Jinak asi první pořádný film, který si pamatuju a jelikož jsem ho viděl hodně malý tak se nekonečně táhnul a trval strašně dlouho. Každopádně byl větší než jsem stihnul pobrat.

Co když napíšu, že se mi líbily ty bitvy, brané z pohledu letícího ptáka. Makedonská falanga proti Perskému houfci. Měl jsem kdysi knížku, kde byly takové obrázky. A to je všechno, zbytek je něco mezi tou starověkou knížkou, jakousi horečkou a Herkulem s Kevinem Sorbem. Dlouhé a uspávající a občas probleskne skvělý záběr. Ale je to málo. A možná ne, když si vemete celý ten příběh o mladíkovi, který se vypravil s vojskem až na konec světa, kterému u nohou klečely říše, ženy, všechno možné, ale kterého podle vyprávění z toho zajímalo hlavně jít dál. Žádná vize, žádné cíle, jen zběsilý pochod. Ďábelská spanilá jízda, která otevřela vrata mísení kultur a helénské době. Ten film jako celek je tomu podobný, mohutná a velkolepá konstrukce, která má několik světlých momentů a pak se musí jen zákonitě bortit.

Všechno má svou cenu. A jednou pujdou všichni do důchodu, i Shrek. A tak šel, před tím si ale musel projít aspoň v alternativním světě všechno znovu a zjistit, že to, že může v nějakém přiblblém mekáči slavit s rodinou velmi nudné a nezajímavé narozeniny v již téměř navěky nalajnovaném životě není rozhodně zadarmo. Je to strašný paradox, dřít tak moc aby na konci bylo jenom tohle. Jednoho to může vyděsit. A Rampelník a jeho svody číhají za rohem ...

Válka nekončí tím, že se přestane střílet. Chlad, který jde z tohoto filmu je místy až neuvěřitelný. A jako ostatní Vláčilovy velké filmy to má svojí surovou a krutou sílu. Je to možná až příliš kruté připomenutí událostí, se kterými se začínáme srovnávat možná až teď. A s některými se už nesrovnáme.

Příběh o progresivní paralýze a rozpadu člověka, který se navíc odehrává na malém městě a v konvencemi sevřené maloměšťacké společnosti. Oba hlavní hrdinové jsou doslova rozdrceni neuprosností své doby a daní, kterou musí zaplatit za svobodu a za své uznání ve společnosti, Pro ženu je to požadavek svatby, pro Čepkovu postavu určitá forma mužství, které musí přitakat. K životu svobodného mládence unikajícímu konvencím návštěvy bordelů a riziko syfilitidy prostě patřily. Zároveň v oněch dobách vyhnuti se mateřství a určité formě sexuality mohlo být pro ženu provázené rizikem vyloučení na okraj společnosti, do jakési zóny podivna. Řešení svých životních situací nabídnuté hrdiny vlastně vůbec žádným řešením není.

Jsou mezi námi, na ulicích, můžeme je potkat. Na dokumentu není až tak zajímavé osobní hledání autorky, to mi přijde významnější na rovině, která se týká jí samotné, ale pohled dovnitř konference Triumfálního centra víry. Nejvíce mě vyděsila a zaujala zároveň jejich práce s dětmi. Skrze tento typ rituálu lze vyvolat silný mystícký prožitek, který dokáže vážně zacloumat s vnímaním světa dospělého člověka, ale otázka je co podobná intenzivní náboženská praxe dokáže udělat s dítětem. To je v dokumentu vidět na tom klukovi, který má štěstí, či neštěstí, že je potomkem duchovních triumfálního centra. Svoboda vyznání a svoboda praxe je jedna věc, ale solidní věřící (není to až tak záležitost církví) se od fanatiků odlišují tím, jak zacházejí s těmi, kteří ještě nedorostli tomu si svobodně zvolit. Například evangelíci často křtí, či znova křtí, až je člověk schopen mít z těchto věcí a zážitku aspoň nějaký rozum.

Pořad z doby, kdy se ještě obecně věřilo že dramata a uchylnosti patří tak trochu schovat do tmy. Svým způsobem ve výběru pozvaných lidí, by někteří z nich šokovali i dnes, a u některých kauz by byl pořad označen buď za sexistický nebo rasistický. Šmuclerovi si na tom ale bezesporu celkem dobře přivydělali. A navíc, do téhle země vtrhl bulvár a bylo ... budek potřeba už není ...

Ano tohle je živá hrůza s chapadlama, ale celé politické zaměření novy bylo takové. Ale i tak je to důležitej diskuzní, či snad někdy přesvědčovací pořad na komerční televizi. Udělal minimálně jedno, a to oživil televizní politickou debatu, protože na ČT selanky ať už socialistického ranku (Studio Jizerka) nebo obědové šílenství u Oty Černého, se moc dívat nedalo. Tady byl aspoň někdy živý a konfrontační scénář, na který později navazuje i Moravec ve svých Otázkách.

Jedno z prvních talkshow. Hodně záviselo na tématu a zde se také snad poprvé objevil Martin Veselovský. Pamatuji si, že tento pořad vyvolal jednu z prvních afér, když v části "Živím se svým tělem ..." řekl kdosi, že se mu musí při natáčení postavit na povel. Plzák pak z toho prej udělal kauzu. Joj, abychom se neosypaly z té prudérnosti. TV NOVA ve svých dějinách dopravila k divákům daleko závěžnější hrůzy.