novoten

Předlohu jsem do sebe dostal pár měsíců před projekcí a z rostoucí hromady přečtených Kingovek se za mě rozhodně jedná o tu když ne nejstrašidelnější, tak rozhodně o tu nejvíce nepříjemnou, znepokojivou a způsobující táhlé noční můry. Adaptace si logicky spoustu linek zkracuje či zjednodušuje, což nevadí do té doby, dokud dokáže všechny motivy dovést dostatečně daleko a ústřední figury nechává rozejít se tam, kam patří. V tomto duchu pak bez problému akceptuji jak změnu ústředního zvratu, tak i následující zkratky ve prospěch napětí. Co už ale akceptovat nemůžu, je posledních přibližně deset minut, které sice umí vydatně děsit a lekat, ale jsou ve své doslovnosti přesně takové, jaká kniha nikdy nebyla. Tam stačil náznak, pár pohledů, činů a vět a byl na světě konec, jaký považuji za jeden z nejlepších, co jsem kdy mohl číst. Adaptace jde bohužel opačnou, "akčnější" cestou, ale snad protože chápu, že filmové médium je obzvlášť v tomto žánru úplně jiné než to knižní, jsem v hodnocení shovívavější. Právě ta nálada, která se mi po čtení na dlouhé měsíce usadila v duši, tedy Judovo poselství o mužských srdcích, která jsou zkrátka kamenitější, se tady nachází také, jakkoli jí divák musí jít výrazně naproti.

Byl jsem to já, kdo nejhlasitěji namítal, že právě Aladin hranou adaptaci nepotřebuje, protože už ve své kreslené předloze dokáže být etalonem dobrodružného žánru. Ritchieho režie ale podle očekávání dělá z honiček na tržišti či koberci efektně vzrušující podívanou, pouto hlavního hrdiny s dokonalou Jasmínou (Naomi Scott je nejúžasnější princezna a chci ji teď vidět pokud možno všude, děkuji) na pohádkové poměry perfektně uvěřitelné a přidané vedlejší linky s Jafarovou motivací nebo dech beroucí písni Speechless dělají z prince Aliho nejen skvělý letní blockbuster, ale po pro mě nedostižné Krásce a zvířeti i nejlepší hranou disneyovku.

Volalo se po akci a destrukci, ale se zpožděním pěti let se ukazuje, že správnější cestou byl rozporuplný první díl. Nic proti velkolepým protivníkům titulního titána, ale koho napadlo pojmout spektakulární klání gigantických monster jako eko-techno thriller, ve kterém se řeší téměř neviděná rodinná traumata, ten by měl položit hlavu na profesní špalek. Pokaždé, když se zdá, že se už už míří správným směrem, přijde nějaký logický protimluv, extrémně cheesy hláška nebo alespoň hluchý moment. Královská Godzilla nicméně má svoje silné chvíle, na to je Millie Bobby Brown až neuvěřitelnou hereckou jistotou a Mothra dokonalým zvířetem, které chci okamžitě domů. Scénář je ale chvílemi vážně šílený. Když si vzpomenu na Konga z hravého Ostrova lebek, je mi až líto, že se má povinně stát součástí tohoto podivně sterilního univerza. 50%

Bližší předloze sice je, ale dobrou adaptací přesto není. Když se smíchá několik zápletek z komiksů dohromady, nevzniká automaticky film pro fanoušky a dal bych cokoli za to, abych místo přeplácaného výsledku viděl raději plánovaný závěr Del Torovy trilogie. V Marshallově režii je sice Rudoch správně nahláškovaný floutek ve světě krve, zrad a nekončícího boje, ale bezbřehá nebo záměrná béčkovost není v tomto případě předností, ale bolestivým závažím. Od samého úvodu najede scénář na kolej nutné zkratkovitosti, podtrhne si tak nohy hned na začátku, kdy rozjede tři příběhy najednou a až do konce se z nelichotivé výchozí pozice nedokáže zcela vymotat. Škoda podivně umělých masek a místy bizarních triků, které nejednou zachází na hranici směšnosti. A v neposlední řadě je trestuhodná ona čím dál častěji viděná póza, kdy se rating musí využít nejen v krvi, ale za každou cenu i v nadávkách. Ve druhé polovině už to působí natolik dětinsky, že jsem se musel téměř ošklíbat, jakkoli jsem vždy pro drzé podrývání přepjaté atmosféry. Z výsledné slepé uličky je mi smutno, protože právě Hellboy mohl a měl být ukázkou toho, jak se dá vést cesta o něco menších adaptací slavných komiksů a místo toho zavírá dveře před spoustou potenciálních zázraků.

Ještě lepší než už tak výtečná předloha. Co dělalo knihu nápaditou nadpřirozenou komedií a satirou, je dodrženo nebo zvýrazněno, překombinované části jsou díky vizuálním hrátkám srozumitelnější a třeba finále, které mi při čtení přišlo trochu na sílu, je tady zručnou a svižnou třešničkou na dortu. Gaiman se navíc nebojí protěžovat dvojici Sheen-Tennant, protože dobře ví, že většina čtenářsky nezainteresovaných diváků dorazila právě kvůli nim. Díky za tuhle jednohubku, která suverénně ospravedlnila téměř dvouleté čekání.

1. série - 80% - Tam, kde by s delší minutáží nebo větším počtem epizod přišel nevyhnutelný útěk do nimrání se v roztodivných klientských praktikách, tam má Bonding čas adekvátně říznout charakterům do povah, rozházet je na pole vztahů, kariér, cílů a mindráků a ještě občas trefně, občas nechutně a občas klidně i příjemně mimózně diváka rozesmát. Jednohubky od Netflixu jsou sázka do nepředvídatelně loterie témat i kvality, tentokrát jde ale o trefu téměř do čistého středu. 2. série - 40% - Snad za to může téměř dvouletá pauza, ale tohle není ten seriál, který jsem doporučoval jako nečekanou trefu. Ústřední školící linka je křeč, která ani nedává smysl, ze sympaťáka Douga je trouba a Pete je místo dějového tahouna podivnou kombinací narcise a degradované postavičky s pár pokusy o vtip. Na to, kolik jsem si od pokračování sliboval, jsem ho v důsledku dosledoval téměř na sílu.

1. série - 55% - Jedna z nejlepších zápletek pro samostatnou epizodu nebo film, tedy časová smyčka, je v poslední době podezřele nadužívaná a Russian Doll dělá od samého začátku všechno, aby diváka natěšeného na časohrátky odradila. Ničím neosvěžený námět, nepříliš sympatická hlavní hrdinka, absurdně protivné vedlejší postavy a hromada prázdných řečí, které jen ředí už tak dost nevýrazné a stokrát viděné pokusy o vytěžení námětu. Nebýt sezóna tak krátká, zvažoval bych oproti všem svým zvyklostem seriál nechat plavat. Naštěstí se do děje včas přimíchá sympaťák Alan, Natasha Lyonne potvrdí dramatický i komediální um a poslední dva překvapivě napínavé díly mě zastihly nepřipraveného natolik, že jsem hlavním charakterům nepokrytě držel palce. I proto nechápu, že hvězdná parta scénáristek dobrovolně balancuje na hraně neúspěchu ve snaze přijít s další várkou (nebo dokonce várkami) epizod. 2. série - 20% - První sezóna vzala všechno zábavné z časových smyček, ta druhá bere všechno zábavné (a bohužel i veškerou zákonitost) z časového cestování. Nevěřil jsem, že se tu ledabyle vtipkuje o druhé světové, o mateřství, o drogách, hlavní hrdinka se tváří pořád stejně nad věcí (i když k tomu nemá sebemenší důvod a často se přetvařuje jen sama před sebou) a ještě se mě někdo pokouší přesvědčit o smysluplnosti všeho přeskakování. Alan je degradován na figurku, která se jen zmateně ptá na to, co se děje a ve většině případů je mu odpovědí "Já nevím." nebo "Děláš si srandu?". Zkrátka volba pokračování metodou pokus-omyl, která dokazuje, že některé minisérie těžit nikdy nepotřebovaly.

Radost nad návratem Niny Dobrev na televizní obrazovky je vykoupena jedním z nejkřečovitějších pilotů, co jsem kdy viděl. Žádný vtip není původní, postavy se chtějí navzájem přehrát častěji hulákáním než dobrou pointou a já si už na konci první dvacetiminutovky přál, aby pilot nebyl býval na CBS odklepnut pro plnou sezónu. Přesto jsem se s rodinnou partou protrápil až do finále, a i když až do konce nešlo o žádnou slávu, začalo se v samém závěru paradoxně blýskat na lepší časy, které nepřijdou. Scénář totiž téměř rezignuje na postavu Freddyho v podání trestuhodně nevyužitého Garyho Coleho. Mistr jednovětných hlášek z Veep je tady degradován na součet všech policejních a otcovských klišé a pro něco takového je ho škoda. Vzájemnou chemii s Dobrev nakonec našel i překvapivě nesympatický (a v komickém výrazivu smutně stereotypní) Tone Bell, ale hlavní poklad se překvapivě skrýval v Shannon. Odessa Adlon sice musí předříkávat spoustu prvoplánových replik řadového nezvedeného výrostka, ale činí tak zcela bezprostředním způsobem, že jí nejde odolat. Právě její neuvědomělá teenagerka seriál tahá téměř až na hranici třetí hvězdy, na kterou by se postupem času nejspíš dokázal dopracovat. Kvůli extrémně špatnému začátku ale nakonec jen takhle.

Vzhledem k nulovým až záporným očekáváním široké veřejnosti dlouho dopředu jasná kritická i komerční prohra, která mi láme srdce tím, jak moc mi jde naproti a jak moc si s ní rozumím. Je totiž rozkročená přesně na půli cesty mezi poctou všem myslitelným předlohám a stejně tak i dosavadnímu filmovému odkazu. Dává důraz na týmovou akci, která přitom (naštěstí) postrádá naivitu klasických komiksových dobrodružství a zároveň bezostyšně poukazuje na fakt, že se víceméně opakuje Poslední vzdor, před jehož rozporuplnými dějovými zvraty několikrát pomrkne na diváka - a vydá se jiným směrem. Sophie Turner si navíc rozpolcenou Jean překvapivě uhrává a celé Phoenix sáze tak vzdává (i díky o třináct let vyspělejšímu CGI) větší hold než svého času (jakkoli ikonická) Famke Janssen. Když se navíc do děje ponoří naplno i Magneto, opět dokazující, že Fassbender je z celého osazenstva nejlépe obsazen, zapomínám i na mírně rozporuplné motivace jednotlivých charakterů a výsledné hodnocení rád podřizuji komplexnímu poselství, tak symbolicky nahrávajícímu prapůvodním myšlenkám z prvních dílů. Simon Kinberg mutantům rozumí a až nekriticky je miluje, takže občas zapomíná na diváky, kteří nemají většinu minulých dílů nakoukaných i pozpátku. Rozloučení se samostatnou podobou spravedlivých X-Men přesto dokáže zůstat pevně na zemi, jakkoli se měřítkem vypravilo až ke hvězdám.

Největší televizní fenomén desátých let. Od nenápadné šeptandy zvěstující podívanou pro všechny milovníky fantasy, kterým přišel Pán Prstenů jako moc velká pohádka, přes sílící hype vítající každý nový díl jako smilování - až po osmou sezónu, před níž snad nemohli uniknout ani ti nejzavilejší odpůrci. Trůny byly všude a i po jejich poslední epizodě, která dle očekávání rozdělila diváky hned na několik táborů, rád přiznávám, že jejich sláva přišla zaslouženě. Propracovaný svět Západozemí mě upoutal od úvodní scény, od finále první sezóny jsem chtěl o sedmi královstvích vědět snad úplně všechno a i přes nejrůznější klopýtání mě tahle cesta fascinovala až do samého hořkosladkého konce. Stejně jako má svá slabá místa Martinova knižní předloha, má je logicky i adaptace. V ranných letech se drží knih křečovitě zuby nehty, sází na komornost a šetří s velkolepými momenty, později dává důraz na linky, které se v knihách dočkaly značného prostoru, ale nikdy k nim nedodá pointy a posléze je začne trochu necitlivě osekávat. V sedmé a osmé sérii, tedy v prostoru, kam se předloha ani po dlouhých letech čekání dosud nevydala (a podle mě se na tom vzhledem ke stoupající ješitnosti marnivého autora už nic nezmění), přeřazuje o tři rychlostní stupně nahoru a za jednu epizodu se stihne odehrát hned několik zvratů, na které bychom jindy čekali třeba několik let. Je mi ale až trochu k smíchu, jak je rozmazlená divácká veřejnost, v současnosti s nabídkou snad desítek nových počinů měsíčně, nespokojena takřka pokaždé. Ať se jede rozvláčně nebo unáhleně, pokaždé jsou slyšet záplavy reptalů, kterým ani jedna varianta nevoní. Ani mně sice dokonale nevyhovuje za každou cenu odvážná kulisa hlavních událostí, od začátku očividný důraz na možnosti divácké nepřístupnosti na HBO nebo kruté a náhlé osudy postav, jejichž motivace se důkladně rýsovaly mnoho let. Jenže tenhle svět mě ani o slušných pár let později nepřestal fascinovat a jeho seriálovou mutaci mám dokonce ještě raději než tu knižní. Není sice ani zpola tak propracovaná a na literatuře v samém závěru už téměř jen parazituje, ale na rozdíl od takové Hostiny pro vrány nebo Tance s draky u ní nemám pocit, že mě její autoři chtějí ve druhém (a chvílemi snad i v prvním) plánu jen škádlit lavinou vedlejších postav a donekonečna natahovaných linek (viz Dorne - prubířský to kámen obou verzí). A těch nezapomenutelných postav, které jsem si oblíbil a které se navždy staly součástí popkultury (u mě vítězí Daenerys, Missandei, Jon a Robb). Svět mocenských pletich, který čím dál vydatněji kořenily boje, lásky, sváry, draci, nemrtví a odhalení ze světů ledu i ohně mi sice nenabídl konec, který jsem si vysnil, dokonce ani jeho střídmou verzi, kterou jsem očekával. A na rozdíl od ostatních se těchto konců dokážu vzdát a přijmout ten, který mi Weiss s Benioffem nabídli, jakkoli i oni jsou lišky podšité a nedělám si iluze, že by se nám divákům s blížícím se koncem několikrát při psaní nevysmáli právě tím, jak očividný fan service střídají s podtrháváním veškerých očekávání. Každá sezóna měla spoustu nezapomenutelných momentů, střetů, setkání či zvratů, takže i přes nejedno rozčarování zůstávám i na samém konci na nejvyšším hodnocení. Valar Morghulis a na shledanou.