Hellboy: Královna krve

Je to krvave (skoro tolik glory killu jako v Doomovi), s divnym humorem, zvlastnim uspechanym pribehem, kde se hrozne rychle skace mezi atrakcemi, aniz by se tam rozvadely nejake vztahy postav, celkem fajn herci a tak hrozne edgy a cool jak opilej pubertalni panic v autobuse mestsky hromadny dopravy. Ale me to bavilo, narozdil od vetsiny kinosalu... (12.04.2019)

Velmi zvláštní film. Nový Hellboy působí jako pátý díl série s odkazy na předchozí dobrodružství, ačkoliv nenavazuje na del Tora a ony události jsme tedy neměli kde vidět. Je pak zajímavé, že kvalitu určují vlastně věci mimo tento film - kdyby ony předchozí čtyři filmy existovaly, byl by pravděpodobně zážitek mnohem "smysluplnější" a nepřišlo by nám na tom nic divného. V mnoha ohledech jde každopádně o milé překvapení vzhledem k tomu, že se o tom mluví jako o nejhorším blockbusteru roku - přitom mě to docela zaujalo. Není to bezchybný, není vytříbený ani precizní film, ale má pár zajímavých nápadů. (28.07.2019)

Mé obavy se potvrdily, tohle není vůbec ten Hellboy, kterého jsem chtěl vidět. Já vím, snad se ani nemohlo povést nacpat podstatnou část Mignolova roky budovaného vesmíru do dvou hodin filmu, který navíc není pokračování a musí Hellboye i tým představit. Ale on se o to někdo pokusil a byl to pokus o sebevraždu - lacině, nenápaditě, přeplácaně a místy (jak varovaly upoutávky) až televizně nudně a trapně vypadající. Komiksům je to sice podobné dějově, ale náladou skoro vůbec. Nedostatek atmosféry jako by se film snažil maskovat krvavostí a všemožným fuckováním, ale ani to mu pořádně nejde a hlavně já na něco takového zvědavý nebyl. Hellboy má být poetický, osudový, dramatický, hororový a přitom stále zábavný (jako knihy, jako Del Torova vize), obzvlášť tedy když si tvůrci za předlohu vybrali Divoký hon a Bouře a běsy, jenže tenhle restart není ani jedno z toho. K Del Torovým magickým snímkům může jen vzhlížet (a občas jako by to i dělal), protože je horší v každém směru... Výprava? Směšně prostá. Potenciálně zajímavé či zábavné postavy? K smíchu (chudák Humr). Snad všemu a všem chybí srdce a bohužel to platí i pro samotného Hellboye. David Harbour je totiž sice sympaťák, který si mě ve Stranger Things získal, ale má o dost horší masku než Ron Perlman a navíc pod ní zbytečně moc přehrává, huláká a poskakuje. Proč? Jestli se to takhle Miku Mignolovi líbí, je to jeho věc. Já si ovšem budu dál raději číst jeho knihy a dívat se na Del Torovy filmy, ve kterých je Hellboy Hellboyem a které si sice jdou vlastní cestou, ale aspoň v ní mají jasno a nejsou tak pekelně hloupé.___P.S. Tu bídu docela umocňovaly "za každou cenu husté" české titulky, které občas snad ani nepřekládaly, ale vymýšlely si (pravděpodobně kvůli dabingu). (11.04.2019)

Temnej, krvavej a vtipnej komiksovej nářez, kterej rozhodně nenudí a odsýpá přesně tak, jak by měl. Nějaký hlubší vztahy k postavám, jako tomu bylo v případě Del Torovo duologie, si sice vybudovat lze jen těžko (možná tak k ústřední postavě, která je v podání Harboura prostě skvělá), ale o to víc oddechově to na mě působilo. Chvilkovej digitální bordel se sice objevil, ale stejně tak i skvělý masky a fakt skvělej design některých oblud (hell závěr a slepičí chaloupka mrk mrk), takže se to rozhodně vyvážilo. Ambivalentní pocity mám z hudby, která mi chvilkama přišla dobrá a chvilkama divná a mnohdy nebylo poznat, jestli se jedná o hudbu nebo filmový zvuky. Za sebe můžu říct, že bych velice, velice rád viděl další díl, ikdyž vím, že se to nejspíš nikdy nestane. (11.07.2019)

Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující. (11.04.2019)