Kristus se zastavil v Eboli

[3,5*]     Životopisná dráma zaradená do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Rozpráva skutočný príbeh politického väzňa Carla Leviho (charizmatický Gian Maria Volonté), poslaného do vyhnanstva do odľahlej dediny s veľmi svojráznymi obyvateľmi. Hoci sa môže zdať, že intelektuál Carlo nemá s jednoduchými sedliakmi nič spoločné a spočiatku iba neveriaco a s potmehúdskym úsmevom pozoruje miestne pomery, postupom času si k domácim vytvára veľmi blízky vzťah (napokon akoby pochopil ich dušu a stal sa jedným z nich). Carlov príbeh podmanivo plynie takmer hypnotickým tempom, divák má množstvo času zoznamovať sa s jednotlivými rozmanitými postavami a vychutnávať si scenérie daného atmosferického miesta (výborná kamera), a to všetko za sprievodu posmutnelej hudby. Niekde na pozadí pritom bujnie fašizmus a besnie vojna, ktorú fašistické Taliansko rozpútalo v Etiópii.     "Without a peasant revolution, Italy will never have a true revolution, and vice versa." (01.03.2023)

Zajímavý, byť neskutečně dlouhý (těch minut je přes tři sta, nikoliv sto padesát, jak se zde uvádí) snímek ze zapomenuté výspy jižní Itálie, kde se až nechce věřit, že by lidé mohli žít. Nádherné obrazové kompozice, z nichž některé jsou samy o sobě obrazy, originální herecké výkony, zajímavý děj posazený do období raného fašismu v Itálii, o kterém jsem toho moc něvěděl, postavy čpící člověčinou. Malinko mne zklamal až závěr, jinak, kromě délky nic (07.07.2012)

Italské drama podle knižní předlohy situované do roku 1936 do chudé vesnice v jižní Itálii, kam je z politických důvodů poslán turínský lékař Carlo Levi. Snímek se nenatáčel v městě Eboli, jak by se mohlo zdát, nýbrž ve starobylé osadě Craco, ležící v nehostinné a opuštěné oblasti mezi Potenzou a Materou. Do hlavní role lékaře, jenž nepodporoval Duceho režim, byl obsazen vynikající italský herec G. M. Volonté, jehož výkon byl jako vždy ozdobou snímku. Volontého postava, zpočátku přijímána v městečku místními obyvateli s rozpaky, aby si postupně získala širokou u oblibu tamějších zemědělců, se poněkud vyjímala jeho tradičnímu hereckému repetoráru, neboť se vyznačovala velmi klidnou povahou, prokazující úctu k prostým občanům a mající v hlavě spoustu moudrých myšlenek. Snímek se především zabývá životem na chudém venkově v Lukánii, společenskou situací v předvečer africké expanze a národní celistvostí, jenž byla pevná pouze na oko. Vždyť jediný fašista ve snímku byl místní starosta, obyčejní rolníci v úspěch Musolliniho politiky nevěřili a jak bylo ve snímku několikrát zdůrazněno, za své hlavní město pokládali Neapol, potažmo New York (cíl italských emigrantů), a nikoli Řím, odkud k nim údajně nikdy nic dobrého nepřišlo a jenž byl nekonečně vzdálen. Velmi působivé a umělecky náročné drama Francesca Rosiho (narozeného v Neapoli) je natočeno v pomalém tempu, avšak atmosféra nesourodé předválečné Itálie, tedy konkrétně k válce apatické její jižní části, je zachycena velmi dobře a nic na tom nezměnil ani Duceho vítězoslavný projev k příležitosti dobytí Addis Abeby. (19.04.2016)

Film, na nějž jsem čekal asi deset let. Mírné zklamání z málo vrstvité zápletky je téměř plně vyváženo Eduardem Cupákem, jehož medový projev rozzvučí i staré silné zdi rozpadající se vesnice. Obsazení dabingu je ostatně skvostné, i takové eso jako Rudolf Hrušinský tu má jen epizodní roli. Děj je zbytečně prostý a je škoda, že se vesničanům nedostaneme víc pod kůži. Souboj se starostou mohl být tvrdší, od postavy Leviho jsem čekal méně konformity a tím více problémů. Podobně situované jsou snímky Chléb, láska... a vzdáleně (souboj komunistů) i série o Donu Camillovi. Hudební doprovod a atmosféra filmu jsou od prvních vteřin jedinečné, tohle fakt asi uměli jen Italové. Začátek filmu jasně převažuje nad závěrem. (02.09.2018)

Tak tohle mě naprosto dostalo. Je to takové italské slow cinema s tím faktem, že v Itálii čisté slow cinema už z podstaty věci nikdy vzniknout nemůže, ale zíral jsem, jak se z toho nakonec vyklubal až překvapivě komplexní obraz italské vesnice poloviny 30.let, ve kterém chybí jen to, co mě nenapadá. Dost by mě zajímala "oficiální" čtyřhodinová verze, jestli by vše rozpracovala ještě detailněji nebo v sobě naopak měla něco navíc, ale i tak ta dvě a půl hodiny dlouhá skvěle funguje. Zdánlivě je to film naprosto o ničem s banálním dějem, ale je to založené na vnímání point mezi řádky, drobných nuancí a na důležitost vyprávění obrazem, který je pro pochopení celku důležitý jako veškeré dialogy. Nemá to v sobě žádné těžko dešifrovatelné myšlenky, je to hlavně obraz doby a vesnice v ní, ale nabízí toho tolik, že jsem dokázal vnímat a procítit naprosto vše, co zažíval Carlo Levi. A schopnost procítit to je asi ze všeho nejdůležitější, protože v tom je skryté kouzlo tohohle výjimečného díla, které jde podprahově do hloubky a jako jedno z mála italských politických děl neagituje. Je sice jasné, na čí straně tvůrci stojí (a za mě je to ta správnější, když už bych musel vybírat...), ale vše jen pozorují, nic do toho nevtalčují a prostě jen vykreslují realitu. Jakoby jen zapnuli někde na vesnici kameru a prostě natáčeli. Tak důmyslné to sice není, to by bylo naprosto nedivácké a složité na realizaci, ale snad se chápeme. Mám hodně rád tenhle pomalý poetický styl plný hlubokých detailů, ale mám ho o to radši, když mě dokáže nadchnout i neskutečně pohlcující atmosférou, kterou bych nejvíc přirovnal k Tannerově filmu V bílém městě. Prostě (do jisté míry) osamocené žití v jednom městě, které, stejně jako hlavní postava, jen pozorujeme - akorát interagovat s ním může jen hlavní postava. Krásně se mi to trefilo do vkusu a když už jsem si říkal, že závěru chybí něco silnějšího, po čem bych si řekl "wow", tak to sice úplně nepřišlo, ale poslední scéna mě dojala podobně jako kdysi Každý hledá své místo na slunci a stejně jako u tohohle u nás neznámého argentinského filmu nevím přesně, proč. Prostě se mi to nějak vrylo pod kůži a procítil jsem to víc, než jsem si celou dobu myslel. Takže ten plný počet rád dám. Slabých 5* (22.11.2023)