Režie:
Rjúsuke HamagučiKamera:
Hidetoši ŠinomijaHudba:
Eiko IšibašiHrají:
Hidetoši Nišidžima, Tóko Miura, Masaki Okada, Reika Kirišima, Yoo-rim Park, Dae-Young Jin, Sonia Yuan, Perry Dizon, Satoko Abe, Rjó Iwase, Tošiaki Inomata (více)Obsahy(1)
Júsuke Kafuku je slavný herec a režisér, který se vyžívá v řízení svého červeného Saabu 900. Během angažmá na festivalu v Hirošimě musí tuto radost nedobrovolně přenechat mladé málomluvné řidičce Misaki. Oba během jízd na zkoušky nečekaně zjistí, že je spojuje nejen záliba v řízení. Společně naleznou způsob, jak se vyrovnat se svými traumaty a pocity viny, a jít dál. Drive My Car režiséra Rjúsukeho Hamagučiho je atmosférický snímek plný tajemství, hledání lidského porozumění a smíření. (Aerofilms)
(více)Videa (8)
Recenze (151)
Stejnojmenná povídka, která byla předlohou, má ani ne čtyřicet stran a krom pár mikroodboček si vystačí s dialogy "o ničem" dvou postav v autě (žlutém!) během nočních jízd Tokiem. Adaptace má tři hodiny, červené (!) auto, bere si z předlohy sotva pár styčných bodů a naopak do ní zapracovává motivy i z jiných povídek sbírky "Muži, kteří nemají ženy" (ta nepatří mezi Harukiho zdařilejší). Bere si to z jeho nemagicko-realistické tvorby (nehrozí tedy Murakamiho bingo). A to vše je Hamagučim uchopeno po svém a neotrocky. Především úvodní třetina je ovšem ostudně doslovná, to na co stačí v předloze pár vět, se sáhodlouze ukazuje. A nic moc z toho. Jakmile se však děj posune v čase, tak to začne alespoň fungovat ve více rovinách (pro plný požitek to očekává znalost Čechovova Strýčka Váni), kde vše vypovídá o mnohém dalším. Nahlíží to na tvůrčí proces, jak komunikovat skrze umění, co chceme vědět, ale bojíme se zeptat, různé formy (ne)šťastných vztahů, o mužích a o ženách, o zármutku, o divadle, "proč zrovna on, co má co já ne", o domnělé vině, o osudových ženách, postupném otevírání se ostatním i sobě sama... No, není toho pomálu, co si Hamaguči ukousl. A v podstatě to vše i zvládne sežvýkat, ne že ne. Stopáž je olbřímí, ale až na ten proklatý prolog nikoli neopodstatněná. Navzdory veškerým kvalitám (perfektně trefená melancholická nota) je však problém to i tak nezařadit do škatulky "ušlechtilá sofistikovaná nuda", protože je na tom zajímavější "jak s tím tvůrci pracují a jak se s tím vším popasují" než "jaké to je". ()
Důvody, proč se na toto podívat, byly tří: 75 % na ČSFD, předlohy od Haruki Murakamiho a fakt, že titulky dělala Zíza. Zrovna Zíza byla před dvěma lety kritičtější a napsala, že tento film patří mezi věci, které se v Japonsku točí stále. Jenže já už delší dobu podobnou věc nekoukal a aktuálně mi to sedlo do nálady. ■ Jedním slovem: Intimní. Intimní chvíle sexu, při kterém žena vypráví příběhy. Intimní pocity jejího manžela, který skrývá, že ví. Intimní rozhovory (a mlčení) v autě s mladou řidičkou. Intimní červený tunel a cesta. Intimní zakončení divadelní hry znakovou řečí. Hodnotím velmi vysoko. ■ "Kdybych byl tvůj otec, tak bych tě objal a řekl, že to není tvá vina." ()
Těžištěm filmu je nečekané porozumění, k němuž dojde mezi divadelním režisérem ve středním věku a mladou soukromou řidičkou, jenž by mohla být jeho dcerou, a která mu byla proti jeho vůli přidělena divadelní společností. Díky postupně vybudované důvěře se oba mohou navzájem svěřit tomu druhému se svými traumaty a tajemstvími, jež jsou součástí komplexního mnohovrstevnatého příběhu, vypovídajícího mimo jiné o partnerských a mileneckých vztazích a o bolesti ze ztráty blízké či milované osoby. Celé to probíhá na pozadí divadelních zkoušek Strýčka Váni od Čechova ve vícejazyčné verzi (včetně jihokorejské znakové řeči), přičemž dialogy z této hry jsou často přítomny i v jiných částech filmu. Navzdory tomu, že děj se pořádně rozjede až po více než 40 minutách (kdy konečně dojde na úvodní titulky), není délka filmu vůbec žádnou překážkou. Snímek je navíc od začátku do konce napsaný i režírovaný znamenitě a vyniká nejen kladením důrazu na formální distingovanou komunikaci mezi postavami, ale i řadou pozoruhodných nápaditých scén a začleněním několika fascinujících snových mikro-příběhů. ()
Jsem spokojený, jelikož jsem dostal dobrý a zajímavý film. Film vychází z jedné povídky, která se objevila v knize Muži, kteří nemají ženy od Haruki Murakamiho. Chápu nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, která je zcela zasloužená a vůbec bych se nedivil, kdyby jí film proměnil, ale za nejlepší film už moc ne. Osobně mi film sedl a líbil se mi. Režisér Rjúsuke Hamaguči odvedl velmi dobrou práci a na jeho film se kouká moc krásně. Jediným problémem je velká stopáž. Ty tři hodiny jsou fakt hodně a pocitově jsem si myslel, že to trvá dvojnásob, naštěstí pro mě jsem se nenudil. Líbilo se mi jak je film natočený, má řadu luxusních scén, zajímavé postavy a specifickou japonskou atmosféru. Herci hrají skvěle a umí upoutat pozornost. Navíc, zde jsou opravdu dobře napsané a odehrané dialogy, které mají, co říci. Drive My Car nesedne každému, ale to nic nemění na tom, že je to dost dobrý film. ()
Galerie (24)
Zajímavosti (9)
- Kafuku (Hidetoši Nišidžima) ve filmu zmiňuje, že jeho Saab je starý 15 let, kdežto v povídce s ním jezdí 12 let. (Emo-haunter)
- V povídce byl podle Kafuka (Hidetoši Nišidžima) milenec jeho manželky Takacuki (Masaki Okada) druhořadým hercem, který neuměl ovládat své emoce. Rovněž ho nebral za žádnou osobnost ani empatického člověka. (Emo-haunter)
- V Japonsku se jezdí vlevo, ale Saab hlavního hrdiny má volant na straně pro pravostranný provoz. (klukluka)
Může vůbec existovat něco takového jako mainstreamové slow cinema? Protože přesně takhle bych Drive My Car definoval nejpřesněji, byť je to už z podstaty věci šílený oxymoron... Je to film s vyloženě pomalým tempem, se stejně pomalým vyvíjením děje a postav a vyloženě vyžadující po divákovi, aby se do jeho pomalosti byl schopný dostat... ale spolu s tím je jednoduše srozumitelný, na slow cinema má příliš moc záběrů i dialogů a nedokáže vytvořit dostatečně silný, "minimalisticky velkolepý" celkový dojem. Ty tři hodiny mají svůj smysl, jelikož se zde neustále děje něco, co víc prozrazuje o postavách hlavních i vedlejších, ale slow cinema stojí (resp. mělo by, takový Béla Tarr toho ve svých posledních dvou filmech taky nebyl schopný a přitom to slow cinema obojí je) na komplexnosti a náročnosti naprosto všeho, kdežto v Drive My Car mi buď něco uniká, nebo to celé opravdu je tak jasné jak se zdá. Nějaký skrytý přesah jsem zde vnímal jen v tom, jak se osudy postav prolínají s texty ze Strýčka Váni (na kterého za poslední dva týdny vidím v nějakém filmu už druhý odkaz a to jsem tu hru předtím skoro vůbec neznal) a v tomhle je to možná složitější než jsem schopný pochopit, ale stejné, pořád mi to přijde jako něco navíc, než jako další vrstva. Jinak u mě Drive My Car mělo vzestupný efekt. Ono je to taky tím, že mi dost dlouho trvalo, než jsem se do toho dostal a naladil se na pomalou atmosféru (což se mi povedlo někde v půlce), ale i zpětně mi přijde, že druhá půlka má víc do sebe než ta první, jelikož ta jen něco rozvlekle naznačuje a nedává vůbec najevo, jestli se k tomu ještě někdy vrátí (a k něčemu se opravdu nevrátí - viz. ta Júsukeho oční choroba), zatímco ta druhá už v sobě má zdařilejší detailnější věnování postavám. Hrozně rád bych řekl, že aspoň v tomhle to bylo dokonale detailně propracované, ale přijde mi, že třeba u Takatsukiho se to celé rychle utne, jako by už Hamaguči jeho charakter nechtěl víc rozpitvávat (přitom tu vše okolo něj smysl dá, ale pořád mi to přijde poněkud málo) a nebo u té němé herečky mi zase chybělo větší opodstatnění pro to, proč tam taková postava s takovým postižením vůbec je a a co to v celku znamená. A někde je to zase příliš doslovné nebo příliš chtěné a na efekt, což platí hlavně o té závěrečné scéně, kde němá herečka promlouvá k Júsukemu na konci hry. Ta scéna je sice skvěle natočená, o tom žádná a platí to tak pro celý film, jen se tváří přehnaně velkolepě a díky tomu to má opačný efekt. Obecně to vůbec není špatné, filmařská stránka je detailně promyšlená včetně úhlů kamery a vynechávání hudby v nejdůležitějších scénách, ale scénář ještě potřeboval doladit a na mém hodnocení se chtě nechtě podepisuje i fakt, že se mi to do toho složitě dostávalo a že úvod byl opravdu zbytečně dlouhý. Jinak ten Oscar mě překvapuje - sice to není složitý film, ale Oscara často dostávají ty filmy, které jsou vhodné pro širší divácký okruh a tady si nedokážu představit, že by se na něco tak pomalého byl kdekdo schopný naladit. IMDB ale tvrdí opak, tak asi... asi jo, no. Lepší 3* () (méně) (více)