Sám proti všem

Jeden cholerický, životom unavený psychopat sa prechádza po Francúzsku a všetko nenávidí. Ja mám zvyčajne takéto temne ladené filmy rád, ale tu som nezachytil žiadnu výraznejšiu myšlienku. Nielenže mi z niektorých scén bolo pomaly až fyzicky zle, ale to neustále sťažovanie sa a opakované nenávistné monológy začali byť po hodine dosť únavné. So žiadnou postavou sa nedá ani len trochu sympatizovať, a tak je to len čakanie na to, či si už konečne preženie guľku hlavou alebo to spraví s niekým iným. (25.06.2013)

S pojmy jako násilí, determinace člověka či pomsty se u Gaspara Noého setkáme často, objevují se ve všech jeho středo/dlouhometrážních filmech. Sám proti všem volně navazuje na předchozího Řezníka, v němž právě akt pomsty (hlavní hrdina se mstí za domnělé znásilnění své dcery, za což ho čeká vězení) narušuje dosud relativně klidný život Chevaliera, z kterého se stává zborcená lidská troska pasoucí po zadostiučinění. V úvodní krátké rekapitulaci Noé vyjíma nejdůležitější okamžiky z hrdinovy již tak nedokonalé existence a rýsuje mu ještě bezuzdnější exkurzi do skrytých hlubin duše. Po formální stránce se opět setkáme s graficky stejně vyvedenými mezititulky, jimiž režisér vede monolog, případně varuje diváka před následným dějem (POZOR. MÁTE 30 VTEŘIN NA TO, ABYSTE OPUSTILI TUTO PROJEKCI – upozorňuje na jednu ze závěrečných precizně vyvedených scén, jež se však později ukáže pouze jako režisérova mystifikace – hrdinova halucinace). Dynamika momentu se ukrývá i ve zvukově sekaných záběrech nebo v odrovnávající montáži, která povětšinou staví na kontrastech. Sugestibility se filmu dostává i hrdinovými vnitřními promluvami, jejichž tempo se s přibývajícím koncem mění v nekonečné chrlení zmatených názorů. Chevalierova filozofie se pod negativními vlivy (ztráta práce, závratné znechucení přítelkyní a její matky..) transformuje do zatvrzelé skepse, při níž lidi vnímá jen jako maso a lásku chápe jako genetickou nutnost k přežití kupčícího lidského rodu. Škoda, že i my nemáme nějakého toho Noého. (23.02.2005)

Un seul contra tous? Je to tak? Není to tak! Těch jedinců jsou celé armády. Ti, jejichž srdce pronáší v hlavě děsivé monology, které je popouzí k akci. Většinou si zajdou na úřad práce, berou peníze, aniž by co dělali - a to je jejich pomsta. Jiní se mstí intrikami, podvody a občasnou ranou pod pás. Další se dostanou do kouta jako pronásledovaná krysa, a pak buď destrukce či sebedestrukce - Ale ty monology! Jed, který mu brání myslet! Monology ho vedou jako pejska na vodítku. Monology ho vedou kouta, kde na něho čekají fóbie všeho druhu. A ty dialogy! S bývalými přáteli, obchodními partery. Ty vnímá jen jako jejich monology. Vstoupit do dialogu už pro něj není možné. "Život je tunel. Každý má svůj malý tunel. Jenom na konci není světlo" (18.08.2018)

Gaspar Noé asi není autor, který by tvořil pro nejširší publikum, ale jeho filmy mohou těžko někoho nechat chladným. Snímek plynule navazující na "Řezníka" a tvořící mezičlánek mezi ním a následným Noého opusem "Zvrácený" se svou nekompromisní upřímností i soucitem s člověkem, jehož okolnosti vyvrhli na okraj společnosti podobá knihám Ferdinanda Célina. Režisér opět předvádí bravurní práci s kamerou, zvukem (potažmo hudbou) a dokonalé zvládnutí střihu, P. Nahon podává minimalistický a přesto nezapomenutelný herecký výkon. Formální dokonalost však není nejdůležitější - podstaný je obsah filmu, stanoviska která zaujímá k otázkám morálky, spravedlnosti, smyslu lidské existence, života a smrti. Jakkoliv zní takovéto shrnutí banálně, "Seul contre tous" má pro mne takřka bergmanovskou naléhavost a některé Bergmanovy snímky připomene i svým neradostným, syrovým ale o to přesvědčivějším vyzněním. (30.06.2008)

Jeden z nejintenzivnějších filmových zážitků vůbec a zcela jistě nejintenzivnější Noé. Zvrácený byl OK, ale kromě těch dvou šokujících scén nic hlubšího nenabídl, Enter the Void bylo vizuálně přenádherné a celkově strašně pohlcující, nicméně v rámci Noého tvorby u mě Seul contre tous vítězí. Málokterý film mě dokáže zarazit do sedačky takovým způsobem a málokterý film ve mně vzbuzuje takové nechutenství k hlavní postavě (snesu opravdu hodně, ale zcela bez obalu říkám, že při jednom vnitřním monologu jsem neměl daleko k tomu, abych se poblil). Hlavní otázkou zůstává, jak moc je hlavní antihrdina „nenormální“ a odtržený od reality „slušných lidí“, protože i když nerad mluvím za někoho jiného, nemohu se zbavit pocitu, že takovéto peprné vnitřní monology vede čas od času snad každý člověk. Je tu pár extrémů, které (naštěstí!) vybočují z čehokoliv, co lze považovat za normální a lidské (odpřísáhnu teď na číkoli smrt, že bych svoji vlastní dceru nikdy neojel) plus mě tento film přesvědčil, že i francouzština může znít opravdu odporně (jakkoli jsem si doteď myslel, že je to čistý a nádherný jazyk). Jsem fascinován tou intenzitou, explicitou a tím, že si Noé nebere ani ty nejmenší servítky. Zážitek to byl ale znechucující a bolestivý. (09.11.2013)