Tristana

Moj prvy Bunuelov film a hned pecka. Scenar je vyborny : je o premene z nevinneho dievcata /Catherine Deneuve/ na staru zatrpknutu mrchu, ktora je zivotom maximalne otravena. K tomu sa pridava pribeh, ktory ani trochu nenudi, prostredie mesta Toledo 20. storocia potesi divakovu dusu. A za smutny a depresivny koniec filmu musim dat vysokych 87 % (16.04.2013)

Tyhle psychologické sondy miluju. Přerod z nevinného květu v zatrpklou mrchu je zde popsán s maximální věrohodností. Film je však i dosti absurní, a není těžké se díky absolutní nepředvídatelnosti děje snadno ztratit. To je však to co na tomto typu filmu vyhledávám. Nejistota a mnohoznačnost. Závěrečné ohlednutí, jež v pár střizích zpětně dokumentuje Tristatninu přeměnu za doprovodu tajemných zvukových efektů je geniální tečkou filmu. Jediným záporem filmu jsou špatné postsynchorny, které místy úplně eliminují okolní zvuk. (15.12.2008)

Co mě zavřelo otvor se zuby, byl výkon Catherine Denevue, ne že bych dneska pochyboval o jejím talentu, ale přece jen zahrát takhle náročnou ženskou roli v takovým věku to teda, kroutím nevěřícně svým kulatým nesmyslem na krku, neskutečný až životní výkon. Jako studie lidských povah reagujcí na vnější i vnitřní podněty to není vůbec zlý, ale mě to přišlo, jako když na kvalitní papír nakape voda, prostě to nemělo ten správnej domrd. (16.04.2013)

Sexualizácia a podobné námety patrili v Buñuelovej kariére k najviac využívaným. Tento "taliansky" spôsob správania sa k ženám (v ešte paranoickej rovine) mi je veľmi vzdialený (príklad umiernenejšieho : Amarcord). I keď v tomto prípade účel svätí prostriedky. A práve vďaka tomu ľudskému pudovému hnusu rejža trieska zo svojho repertoáru ďalší špičkový art. (04.03.2014)

Toto Bunuelovo dílo dodržuje to, co slibuje a nabízí. Chirurgicky přesný a nemilosrdný pohled na morálku vyšší španělské střední vrstvy na přelomu 19. a 20. století. Drsnost a až mrazivý nadhled tohoto uměleckého výsostného protokolu svého druhu paralelně postihuje nelítostně pokrytectví katolické i liberální konvence. Pustošivost jednoho přístupu vyvažuje zlobná zatrpklost druhého. Černá a bílá v této mrazivé, dech beroucí konfrontaci nemá místo. Skvělé herecké výkony - k Deneuvové a Reyovi bych bez obav přidal i Franca Nera a pro mne zcela neznámou skvělou Lolu Gaosovou - se neomezují jen na tyto protagonisty filmu; neméně přesvědčivé jsou i kavárenské a kostelní scény a podobně zdařilá je také kamera jak v intimních scénách Horaciova ateliéru, tak Lopeho bytu a ulic maloměsta, kulis, v nichž se ponurý příběh Bunuelových hrdinů odehrává. Hodnotový, vzájemně se křížící Lopeho a Tristanin posun jejich zásluhou dostává lidský obsah, plnokrevnou psychologii a přesvědčivé celkové ztvárnění. Tristanina proměna z katolicky vychované naivní dívky v až zločinecky cynického dravce v závěrečné, brilantně gradující scéně Lopeho umírání, který nesmlouvavě splácí ranu ranou a nezapomíná na nic ze starých účtů, je živena neštěstím, o něž se nezasloužila a jež v ní burcuje všechny sebezáchovné instinkty - bohužel tím nejpolitováníhodnějším způsobem (26letá herečka tu vytvořila v tehdejším svém mladičkém hereckém věku jednu ze svých životních rolí a je určitě hlavním tahounem filmu). Feministický ideál rovného postavení v partnerském vztahu, předsevzetí, s nímž vstupovala do své životní lásky k Horaciovi, tento vztah nakonec ničí a zabíjí. Pokud toto dílo má být v Bunuelově filmografii tím slabším, lze se oprávněně ptát jak vlastně definovat pokleslost hraného filmu jako takovou. Nadčasovost tohoto mistrovsky zvládnutého "pouzerealistického" díla, které má tak blízko k italskému neorealismu, je totiž až jednoznačně zřejmá. (11.01.2009)