Viridiana

Slavé dílo Luise Buńuela samozřejmě už v lecčems ztratilo hrany, ano, současná kinematografie dokáže být určitě víc šokující, jenže, při vší úctě k ní, současná kinematografie sotva umí jít přímo k podstatě a bez zbytečného přehánění odhalit bídu milosrdenství a askeze až na kost. Buńuel je velký estét, marně lovím v paměti film s tak skvostnou a organicky začleněnou kompozicí obrazu... Zmíněná scéna hostiny žebráků patří k vrcholným okamžikům nejen filmu, ale kinematografie jako celku. Dokonalé vypointování myšlenky prostřednictvím paradoxního spojení obrazu, hudby a jejich celkové kompozice (parafráze L. Da Vinci je děsivě cynickou herezí!) vytváří neuvěřitelně působivý celek, z něhož postava Viridiany, krásné ženy oddané bohu a službě "trpícím", nutně musí vyjít jako bláhová a odsouzená k porážce. Nedivím se podrážděnosti církve... Viridiana totiž útočí citlivými a výsostně uměleckými prostředky, nesnaží se urážet a vztekle křičet, ale pouze odrážet absurditu a skutečnou tvář lidské povahy. Absurditu lidského konání. Zachráníš-li jednoho trpícího psa, za chvíli tě mine další. Pomůžeš-li žebrákovi z bahna, pokusí se tě zašpinit. Viridianu jsem sledoval s podivným chvěním a napětím, které ve mně vzbuzují pouze filmy velkých mistrů. Nevycházelo z povrchu, který je zdánlivě poklidný a urovnaný, vycházelo z nitra filmu, ve kterém se rodí tragédie jedné ženy, která zasvětila život velké myšlence a byla obdarována jednou velkou prázdnotou a deziluzí. S určitou kritičností pohlížím jen na Buńuelovu všeobjímající skepsi, ale je právem každého umělce být subjektivní... Vlastně se to od něj očekává, nebo ne? deathmaker> Scéna pálení trnové koruny mi přijde jako zatraceně silné eso na dobu nehledě... (18.02.2005)

Zajímavé téma tohoto Buňuelova filmu posouvá příběh do takřka thrillerové podoby. Krása, smrt, bída, touha překročit vlastní stín, ušlechtilé ideály versus morální zkaženost. Ukázková sonda o marném lidském sebeobětování a vykoupení. Vynikající herecký výkon andělské Silvie Pinal jen završuje již řečené superlativy. Sekvence ze závěrečné hostiny symbolizuje člověka v jeho zvířecí podobě, syrový až krutě cynický pohled na jednotlivé aktéry vzbuzuje v divákovi pocit absolutní trpkosti a beznaděje. Vrcholem dokonalosti je pak úvodní Händlův chorál Aleluja. A kdoví, zda si všichni jednou nezahrajeme karty u společného stolu. (23.05.2009)

Prvních 30 minut si říká o maximální ohodnocení. Buñuel se vrací k surrealistickým kořenům a zdůrazňuje psychosexuální dusno. Poté volně naváže aktualizovanou variací na Nazarina, což není ke škodě, ale všichni víme, kam se to dopracuje. K nevděčnosti a sebedestruktivnímu společenskému chování lidského druhu. Naštěstí i zde je režisér silný v kramflecích. (06.11.2011)

Počínaje Viridianou už Bunuel nenatočil jediný slabý film, naopak stával se čím dál víc anarchističtějším experimentálnějším a odvážnějším...neuvěřitelné kam až dokázal zajít, Viridiana je nádherné symbolické dílo plné krásných poetických i směšných scén...divím se že Viridianu ušetřil potupy...v závěru se Viridiana zbavuje svých ideálů a stane se pokornou hospodyňkou a milenkou, která se navíc bude o svého pragmatického "chlebodárce" dělit s další ženou...pěkně výsměšný závěr. (24.06.2008)

Komentář obsahuje SPOILERY a citáty zvrhlých namyšlených ateistů, proto by ho nikdo neměl číst. Jak už tu mnohokrát zaznělo, Viridiana je kritikou křesťanství. Neútočí na zločiny církve, pokrytectví apod., ale na to, co křesťané považují za jednu z nejvyšších ctností, (křesťanské) milosrdenství. Viridiana je však vybavena nejen milosrdenstvím, ale téměř všemi (či úplně všemi) křesťanskými ctnostmi. Ovšem Buňuel by se zřejmě podepsal pod Ingersollův výrok:"Náboženství učí otrockým ctnostem - poslušnosti, pokoře, sebezapření, odříkání, neodpírání zlému." Naopak její nevlastní bratranec křesťanskými ctnostmi neoplývá. Je však pracovitý a podnikavý, a to zřejmě Buňuel považuje v konečném důsledku za mnohem pozitivnější. Inu, jako v citátu Benjamina Franklina:"Majáky jsou o mnoho užitečnější než náboženství." Zatímco snaha Viridiany nejenže nenese ovoce, ale směřuje ke katastrofě, hospodářství bratrancovo vzkvétá. Buňuel nechal Viridianinu víru ve filmu projít zkouškou, která ji nakonec zlomila. Vývoj postavy Viridiany snad můžeme popsat slovy G.B.Shawa:"Skutečnost, že věřící je šťastnější než skeptik, neříká nic víc, než to, že opilý člověk je šťastnější než střízlivý." Po tragickém konci odříkání a věnování všeho času "potřebným" Viridiana zjišťuje, že nyní není v jejím životě vůbec nic, ani jediná malá radost. Nezbývá, než si jít zahrát karty... anebo namítnout, že si to Buňuel takhle celé vymyslel a ve skutečnosti křesťanské milosrdenství k těmto koncům nevede, a když, tak zřídka. To je nejspíš pravda a my stále nevíme, zda je to křesťanství dobré či špatné, pravdivé či nepravdivé, ba ani jestli můžeme souhlasit s výrokem I.P.Pavlova:"Náboženství je pro slabochy, silní ho nepotřebují." A to i když Viridiana bez víry najednou působí strašlivě křehce. Ovšem, kdo by nepůsobil, po tom, co něco tak zásadně otřese jeho hodnotami. Ať tak či tak, Viridiana je velmi dobrý film. Na druhou stranu je ale i překrásným příkladem toho, že umění umožňuje autorovi jeho názor velmi působivě předložit, ale málokdy mu umožní ho dokázat. A tak, ač Buňuel sám říká:"Chválabohu, stále jsem ateista," křesťan zůstane po zhlédnutí Viridiany křesťanem. Tento snímek totiž nemůže otřást jeho vírou v boha a křesťanské ideály, otřást může jen jeho vírou v Buňuela. (22.01.2008)