Moonage Daydream

Já kretén jsem si sednul doprostřed řady, takže mi bylo v průběhu nesoudné stopáže téhle vyhoněné zhůvěřilosti blbé zvednou se a odejít, abych tak rušil okolo sedící fanoušky, kteří si to patrně užívali o poznání víc než já. A spát se moc nedalo, protože to řvalo jak kráva. Smutný smajlík. Každopádně, poučení je jasné, nechodit propříště na dokumentární experience snímky o umělcích, kteří mi nijak neimponují. (56th KVIFF) (10.07.2022)

Spíš než regulérní biografický dokument cesta do hlubin Bowieho duše.... Moonage Daydream [mimochodem song s nímž jsem se poprvé setkal v roce 2014 když zazněl ve Strážcích Galaxie] je totiž introspektivní, silně psychedelicky stylizovaný a neobyčejně snivý vhled do nitra Ziggyho Stardusta a jeho životní filozofie (budhistou v úterý, fanouškem Nietzscheho v pátek :), který obsahuje výhradně archivní a dosud neviděné záběry, takže absence mluvících hlav jen a jen potěší. A ačkoliv se jeho životem zabývá veskrze málo, jde o ultimátní portrét, nebo chcete-li ultimátní ódu, glorifikaci či odyseu o ultimátní kariéře jednoho ultimátního umělce. Celkově vzato, tohle není jen tak ledajaká hudební mozaika – je to psychotropní nirvána a těžko popsatelný audiovizuální zážitek, který vám vypálí zorničky až do mozku. Absolutní povinná četba pro Bowieho skalní fanoušky. (19.09.2022)

Asi nejsilnější zážitek letošního MFFKV, film od kterého jsem neměl žádné očekávání a vlastně jsem se na projekci objevil skoro náhodou, ale ve chvíli kdy nás uvaděči u vstupu zastavili, abychom vydrželi, že se lehce protáhla zvuková zkouška, měl film mou plnou pozornost, což se nedá říct o půlce sálu, která v pokročilou večerní hodinu odpovídající možná tak Bowieho skutečnému vystoupení někde v Berlíně v roce 1978, spala se zlomenou hlavou o sedačku. Čas projekce však nutně nemusel být na škodu, jelikož se nejedná o žádný nudný životopisný dokument, ale o jakousi audiovizuální zkušenost fenoménu David Bowie jako takovou. Film je psychadelickou experimentální koláží sestávající ze série dobových rozhovorů, záznamů z koncertů, ale i citátů a intelektuálních referencí od buddhismu přes Nietzscheho k Burroughsovi, v neposlední řadě se v tomto barevném pelmelu objevuje i mnoho filmových odkazů (na Langa, Buňuela Bergmana, Felliniho a další), jež jakoby spíše pro sebe do něj ukryl režisér Brett Morgen. Filmaři nám tak zprostředkovávají naprosto jinou zkušenost filmu o umělci, která může být pro mnohé neuvěřitelnou nudou, ale pro fanoušky jednoho z největších popkulturních géniů 20. století, kteří jsou mladší generace a neměli to šestí zažít živé vystoupení, se jedná o naprosté hudební i duchovní orgie v nichž jejich srdce plesá blahem. Zajímavé že s touto přelomovou formou dokumentárního filmu se snímek objevuje na světových plátnech paralelně s Luhrmannovým Elvisem, jež je taktéž překvapivě perfektním (ne)biografickým filmem, který v rámci svého žánru na poli fikčního hraného filmu nemá obdoby. Se svou postmoderní pompézností jsou tak oba dva filmy skvělými originálními počiny a nádhernou poctou slavným hudebníkům. (11.07.2022)

Celovečerní videoklip, filozofická esej a odysea do zákoutí tvůrčího a životního zrání je podobně fascinujícím portrétem uměleckého a kulturního fenoménu jako McQeen. Na procházce vnitřním vesmírem se bez didaktičnost, přirozeně a plynule do sebe vlévají klíčová témata Bowieho jako umělce i jako člověka. Bohatá střihová montáž hudebních, filmových i výtvarných referencí dochází bez kýče a patosu k univerzálnímu poselství, které je málokde tak jednoduše a výstižně formulováno. „Až když pochopíte, že vaše existence a život jsou omezené, dokážete si uvědomit skutečnost nádheru a velkolepost té chvilky, kterou strávíte na zemi.“ (13.01.2024)

Ideální pojetí dokumentu o někom, kdo, i dle vlastních slov, nemá vlastní identitu, ale naopak jeho osobnost je poskládaná z desítek, ba stovek vnějších vlivů. Snímek tak sice postrádá takovou hloubku, jakou naznačuje jeho stopáž, zároveň jsem si ale uvědomil, že tohle není film jenom o Davidu Bowiem, ale třeba také o Trentu Reznorovi, Marilynu Mansonovi, Rammstein či Mayhem. S často skloňovaným názorem, že se nejedná o biografický dokument nesouhlasím - takhle přesně má podle mě vypadat umělcova biografie. Zážitek z kina pak akorát některým lidem (ehm ehm) kazí, když se rozsvítí v sále a lidi si na vás začnou ukazovat "Jé, tady sedí Bowie!" To neni záměr, dementi! (20.09.2022)