Pět překážek

Já se omlouvám za drzou personální myšlenkovou retrospektivu, jež podle mého do komentářů nepatří a slibuji, že tohle bude vzácná výjimka. Proti mému rozumu se mi totiž stále dokola vnucuje srovnávání Pěti překážek s nedavno viděným filmem Los Muertos (Mrtví). Jelikož je to to jediné, co mají ty filmy přímo společné, nepochybně je toto svévolné přirovnávání způsobeno skutečností, že u obou filmů jsem po jejich skončení váhal mezi hodnocením čtyřmi nebo pěti hvězdami. Fascinuje mě tahle stále častější nerozhodnost u něčeho, co tak často označuji za pofidérní, bezvýznamné a o ničem nevypovídající. Faktem ovšem je, že nadále považuji nejvyšší možné hodnocení za mimořádné ocenění a nehodlám jej užívat lehkovážně. Pět hvězd smí dostat jen jediný, anebo ani jeden z těch dvou filmů. Los Muertos jsou báječným filmem, i přes strohost a prostotu příběhu krásně natočeným, s mnoha nádhernými výjevy v nádherných kompozicích a brilantními alegoriemi. Přesto myslím, že Pět překážek má něco, čeho si u filmů vážím pomalu víc, skvělou myšlenku. Je pravda, že pravý smysl filmu mi byl po větší část jeho trvání neznámý, ovšem díky nápaditosti a režisérskému umu Jørgena Letha - především díky příslovečně dokonalému prvnímu "kubánskému" remaku - mě film už zezačátku zaujal. Mám rád experimenty, ale zas ne terapii. Ačkoliv, "terapie" Larse von Triera přinesla šťavnaté a exotické plody. No, možná ne dokonalé a tak trochu balancující mezi realitou a uměleckou vizí jejich tvůrce/ců, ale to byl přeci paradoxně jejich účel. V průběhu filmu jsem mnohokrát zauvažoval nad otázkou: Který z obou mužů se na režii filmu podílel více? S každým položením této otázky přicházela také jiná odpověď a až konec doložil, že Jørgen Leth i Lars von Trier se na filmu Pět překážek podíleli rovným dílem. Leth natočil součásti filmu, ale Trier stanovil jejich meze a směr, kam se mají ubírat. Leth použil svých uměleckých kvalit, ale to Trier je povznesl díky své proměněné mentorské roli v námi viděné extrémy dokazující Lethovy brilantní filmařské schopnosti i z nich vyplývající slabiny (příslovečná dokonalost, neuchopitelnost uměleckých vizí). Skutečným vrcholem je pak opravdu poslední, pátá volná verze dokonalého člověka, ve které se divák dozví o smyslu filmu vše z úst jak Jørgena Letha, tak Larse von Triera. Dudek mi před zhlédnutím filmu doporučil, abych se nejprve podíval na Lethův původní dokument Dokonalý člověk (1967). Měl pravdu, to by bylo opravdu vhodné. Lituji, že já ho dříve (a vlastně ani poté) neviděl, ale beztak bych ten film nesehnal. Shrnutí: Pět překážek pomůže porozumět záhadné a zdánlivě bezchybné tvorbě Jørgena Letha, ukáže i klasické "provokativní" metody Larse von Triera a poodhalí co pan distributor v Obsahu k tomuto filmu myslel tím enfant terrible dánské kinematografie. V kino-zpravodaji jsem se také dočetl, že Jørgen Leth napsal na základě této zkušenosti vzpomínkovou knížku s názvem Nedokonalý člověk. (10.07.2006)

Každé kinematografické dílo bez výjimky je obestřeno poměrně složitým vztahem: autor -- dílo -- divák. Konvenční filmařina první ze spojnic mezi autorem a dílem oslabuje, aby zneutralizovala demiurga za obrazy a zpřetrhala vodící provázky mezi ním a fikčním světem filmu, zatímco druhou spojnici mezi dílem a divákem zesiluje, čímž umožňuje, aby se divák bez obtíží vepsal do díla. Třetí, nejvzdálenější spojnici (nejvzdálenější proto, že je mezi ní dílo samotné) mezí autorem a divákem konvenční filmařina do díla nepromítá a odkazuje ji zvláštní místo v propagandistických filmech o filmu (propagandistických proto, že nám říkají, co si máme o filmu myslet, ne jaký skutečně je). Výjimečnost Pěti překážek spočívá v tom, že Trier celý shora nastíněný mechanismus konvenční filmařiny obrátil vzhůru nohama, jelikož oslabené vztahy (autor -- dílo a autor -- divák) zesílil a zesílené vztahy (dílo -- divák) oslabil. V prvé řadě zkoumá Trier vztah mezi autorem a dílem. Vztah převážně etický. Jistě není náhoda, že je Pět překážek složeno z pěti mini-dokumentů, nikoliv z pěti fikčních příběhů, protože právě v dokumentaristice je etika a vazba mezi tvůrcem a realitou (dílem) namnoze diskutována. Například dokumentaristé z Francie a Quebecu shledali v 60. letech termín cinéma vérité (kino pravdy) příliš domýšlivým a přejmenovali se na skromnější cinéma direct (přímé natáčení), které pravdivostní zachycení reality bez zásahů považuje za nemožné – neboť autor dokumentu se sice nijak nezapojuje, spokojuje se pouze se svou přítomností (ale i ta znamená jisté zapojení), nijak nekomentuje, pouze pomocí střihu (ale i ten znamená jistý komentář), točí děj samotný, nikoliv jeho převyprávění (ale nafilmovaný děj je už náznakem vyprávění). Vztah mezi autorem a dílem rovněž odhaluje ono námi často zapomínané wildovské, že každý portrét je portrétem umělce, a ne modelu. Model je jen náhodný podmět. Navíc neodhaluje nitro toho, kdo stál modelem. Spíš své vlastní nitro odhaluje tvůrce. Mohla by zaznít otázka, proč Trier svoje pokusnictví s Lethem vůbec zaznamenával, proč si to nenechali pro sebe, ovšem taková otázka pomíjí ve druhém plánu rozkrývaný vztah mezi autorem a divákem. Jak tuhle komunikaci, tento vztah nechat vystoupit? Jednoduše, „odendá se dílo“ mezi autorem a divákem. Proto je překážek pět, a ne jen jedna, aby mezi nimi v krátkých intermezzech mohl Jørgen Leth promlouvat jakoby k divákovi; proto je to rozsekané na pět dílčích částí. ____ Fanoušci Triera by neměli váhat, mistr se tu čile odhaluje. Ukazuje se jako člověk nekompromisní, koncepční, prohnaný, nesmírně inteligentní a zábavný; třebaže točí vážné věci. Leth sice natáčel, ale Trier mu stanovil směr, kam se má ubírat, a meze – tyto meze jako apriorní elementy podmiňovaly Lethovo zkušenostní poznání, umožňující z původních chaotických počitků vytvořit skutečné poznatky. Ano, ozývá se nám zde Kant. (13.08.2009)

Film, ktorý je veľkou poctou, veľkým dokumentom a v ktorom je obsiahnuté toľko kreativity až nad tým musí človek žasnúť. Lars Von Trier je v súčastnosti pojem pre silné a dychberúce filmy. Rovnako je spolu zakladateľom Dogmy 95 a tiež človek, ktorý musel odísť s festivalu v Cannes, kvôli rečiam o nacistoch. 5 prekážok je filmom vo filmoch. Trier povie Lethovi - čo je jeden z jeho veľkých vzorov, aby prerobil svoj film Dokonalý človek, podľa podmienok/prekážok, ktoré mu zadá. A Leth to urobí. Vysoko poetické, obrazovo silné a výpoveďou strhujúce zábery popretkávané rozhovormi, smiechom a predprodukčnou prácou tvoria s tohto snímku nezvyčajný zážitok. Film, ktorý je vytvorení s láskou a ktorý dokazuje vysokú mieru kreativity u všetkých zúčastnených. Jeden z najsilnejších a najkrajších zážitkov aké som za posledné obdobie mal. Vďaka ti Lars. (08.10.2011)

Nejslavnější současný filmový manipulátor Lars von Trier v tomto dokumentu obnažuje nejen svoji metodu, ale Jørgen Leth je velmi inteligentní filmař, a minimálně první čtyři překážky překonal s noblesou (a s tou poslední víceméně nemohl nic dělat). Vlastně mě bavily spíš záběry na zamyšleného Letha, hloubajícího, jak si s (ne)omezujícím zadáním poradit, než na ďábelského von Triera, který ta zadání na fleku vymýšlel. Každopádně pozoruhodný experiment s podnětným výsledkem. (18.08.2017)

Experimentálny meta-dokument predmetne pojednávajúci o vzťahu medzi autorom, dielom a divákom. Dalo by sa to rozoberať políčko po políčku, ale to momentálne fakt nemá zmysel, kedže Trier je kapitola sama o sebe a pre plnohodnotné pochopenie si podľa mňa vyžaduje podrobnú štúdiu. Každopádne verím, že sa tu spolu so mnou dosť ľudí zhodne na tom, že Lars je proste unikát... (11.06.2010)