Anatomie pádu

Zcela zaslouženě se o letošním vítězi Cannes mluví jako o filmu roku. Anatomie pádu možná není zcela věrohodným soudním dramatem (nějak si nedokážu představit tak exaltovaného žalobce, a už vůbec ne fakt, že by podrobovali křížovému výslechu malého traumatizovaného chlapce), ale pokud jistou licenci příběhu přijmete, rozhodně jde o film, který ve vás vyvolá silnou odezvu. V zásadě jsem se cítil jako ručník, který někdo neustále utahuje do těsnější a těsnější spirály, a tak ze mě ždíme další emoce. Což nemyslím rozhodně ve zlém, protože Trietová to dělá velmi chytře. Režisérka udržuje diváka až do konce filmu v nevědomosti, zda je vdova Sandra vinná, či nikoliv. V postoji žaloby i soudu však čteme jak předsudky národnostní (obviněná stojí před francouzským soudem, ale neumí dobře francouzsky), předsudky genderové (hrdinka je úspěšná, svéhlavá a bisexuální) a zásadní roli tu hraje i neschopnost rozlišit knižní fikci od reality. Divák v roli přihlížejícího nad tím nevěřícně kroutí hlavou a zatíná ruce v pěst. Anatomie pádu je jedním z těch filmů, kterým svědčí nedořečenost. Nejenže si ani na konci filmu nejsme jistí, jak se celá událost seběhla, ale především před nás staví palčivou otázku, co se stane v dalších týdnech a měsících po skončení poslední scény: jak bude hlavní hrdinka žít coby veřejně známá osobnost, jejíž život si média po dobu celého roku přivlastnila? a jak to poznamená vztah s jejím synem (o pravdivosti jeho závěrečného svědectví přemýšlím i dva dny po projekci)? Nejpozoruhodnějším rysem snímku mi ale přijde přiznanání a zviditelnější faktu, který většina mainstreamových filmů naopak všemožně popírá. Tradiční vyprávění řekněme hollywoodského střihu je totiž vystavěné na metonymickém principu, v němž je viditelný výsek života hrdinů vydáván za reprezentaci celku. Jednoduše řečeno: film nám o charakterech svých protagonistů podá poměrně jednoznačné informace a k nim přidá klíčové scény z jejich životů a vede nás coby diváky k tomu, abychom věřili, že víme vše podstatné, abychom jim rozuměli. Anatomie pádu však dělá pravý opak: neustále divákovi otlouká o hlavu, že komplexitu lidského života redukovat nejde. Před soudem slyšíme několik málo fragmentárních výpovědí o manželství a charakteru Sandry a Samuela. I ty nám však nedávají vodítko k pochopení, kdo je ten zlý a kdo je ten hodný, protože nic takového v běžném životě neexistuje. A proto stejně jako zůstává pro nedostatek pádných důkazů v mlze samotná nehoda/vražda, právě tak můžeme pouze subjektivně sympatizovat s tou či onou postavou podle naší interpretace a žebříčku hodnot. A právě toto přiznání noetické nejistoty v čapkovském střihu ve mně nakonec rezonuje po shlédnutí víc než samotný otevřený konec. Chtělo by se mi věnovat se ještě dlouho kameře a stylu celkově (psí perspektiva!), ale zdá se mi, že jsem ve svém nadšení už tak dlouhý. Tak třeba po druhém shlédnutí... :) (10.12.2023)

Klasická evropská charakterová studie, která do popředí tentokrát staví ženu, jež je matkou, manželkou a spisovatelkou. Jednoho dne je její muž nalezen mrtev a vyvstává otázka, co bylo zapříčiněním jeho smrti. Divák je zde postaven do stejné pozice jako samotný soud, kdy vidíme víceméně jenom scény nebo důkazy, které jsou u soudu předloženy. Za oponu nevidíme a ani nám nikdy není ukázáno, jak k Samuelově smrti vlastně došlo. Známe jenom výsledný verdikt, ale ani soudce není neomylný. Pokud bych měl říct vlastní názor, tak Samuel spáchal sebevraždu, ale psychicky jej k tomu dohnala manželka. Vinná je tím pádem stejně, ale fyzické a psychické násilí a zdraví do stejné roviny bohužel stále stavěno není. Jestli někomu vrazíte do zad nůž a nebo jej k tomu doženete, aby si to udělal sám, tak se k tomu stejně stavět nebude. Začátek filmu mi jinak ale přišel neskutečně otravný a zajímavé to začalo být až se samotným procesem vyšetřování a soudem. Hodnocení: 70 % (10.10.2023)

Obyčejné, ale přesto mrazivé. Filmařsky na úrovni, ale přesto blízko k realitě. Film, který nejvíce těží zejména ze své “obyčejnosti” a faktu, že by se klidně mohl stát, čímž pádem je o to více intenzivnější a ubíjející. Precizní výkon a parádní sólovka Sandry Hüller, která se nejvíce zasluhuje za autencititu zážitku a díky níž si film právem vysloužil Zlatou Palmu. Stopáž utekla jako voda, celé dvě hodiny se prakticky pohybujeme jen v soudní síni a všechny soudní líčení mají šťávu. Právník obžaloby je slizký, dotěrný grázl, soudní dokazování je přišpendlující, napětí matka-syn postupně graduje a čím dále se děj dostává, tím víc znejisťuje i diváka a jeho vlastní teorie o pravdě. Ze všeho nejvíc se mi pak líbí dokonalá práce tvůrců s předhazováním důkazů, prvek vlastní interpretace diváka a závěr, který si každý divák může vyložit po svém a který víceméně jen načrtává “co se asi mohlo stát”, ale výsledný obraz nechává na každém z nás. Je fajn po dlouhé době vidět dílo, které k dokonalosti nepotřebuje přehnané CGI a milionový rozpočet, ale bohatě si vystačí s jasnou tvůrčí vizí a autentickým herectvím. Silné. (10.10.2023)

Miluju soudní dramata a tady jsem si vyloženě přišel na své. Minimálně hodinu v soudní síni totiž strávíme. Výkon obhájce a žalobce je skvostný. Sandra Hüller je typickým německým studeným čumákem, ale vzhledem k typu postavy, jednoznačně výborná volba. Čím méně si o filmu budete zjišťovat, tím lépe. 90% PS: Dle mého soudu nejzajímavější letošní kandidát na Oscara. (04.04.2024)

Pomalu vygradovaná hádka mezi Sandrou a jejím manželem Samuelem, byla jednou z nejvíce intenzivních scén, co jsem za poslední dobu ve filmu viděla. Mistrovská charakterová studie jednoho rozpadajícího se vztahu, u které mi bylo skoro jedno, jestli došlo k vraždě nebo ne a klidně bych uvítala otevřený konec. Alfou a omegou snímku jsou herecké výkony a to hlavně malého Mila Granera a Sandry Huller. Postava Sandry působí na první pohled nesympaticky a chladně, ale je to jen ochranná fasáda, když později dá průchod svým emocím a rozpláče se v autě, je to ten nejvíce bezútěšný pláč, ze kterého jsem cítila všechnu její únavu, bolest a frustraci. Pro mě rozhodně jeden z top filmů minulého roku. (25.02.2024)