Ukigusa

On si vsune do úst cigaretu, hledá sirky. Ona k němu přijde, ze své krabičky jednu vytáhne, škrtne a čeká, až si o ní muž svoji cigaretu zápalí. Ten ji ignoruje a hledá dál. Sirka dohoří, žena zápalí další a čeká. Když už sirka dohořívá, tak se k ní muž nakloní a cigaretu si zápalí. A v ten moment víme, že všechno dobře dopadne. Nejkrásnější a nejsubtilnější scéna smíření, jakou jsem kdy ve filmu viděl. Ozuovi se podařilo krásně zachytit prchavý svět japonských kočovných herců, kteří jako traviny ve větru nikdy nezůstanou v klidu a jejichž vykořeněnost byla tradičně jak zdrojem opovržení tak touhy uniknout z pravidly svázané a na místo vázané společnosti, která neustále vyžaduje, sleduje, dohlíží. Principálův výbuch vzteku, když se jeho nepřiznaný syn zamiluje do jedné z jeho hereček, je toho skvělou ilustrací. On někam patří, ona ne, on se může stát respektovaným členem komunity, ona kromě zbytku souboru nikoho nemá. Je poznamenaná a pro tak důležitou instituci, jakou je manželství, kde jde více o status než o lásku, zcela nevhodná. Další z Ozuových pokusů naposledy zachytit zlomek mizejícího tradičního Japonska, které svou jinakostí, citlivostí a lyričností nepřestává okouzlovat ani dnes. (28.04.2014)

Čo to bolo? Komédia, romantický snímok, slzopudná rodinná dráma? Určite to ale nebol kaiju. Japonci sa však mali tohto populárneho katastrofického žánru v rokoch 50. a 60. držať čo najviac a neprodukovať snímky, ktoré niesu ani humorné, ani opojné, ani dojemné. Takže teda radšej šľapot od Gojiri, ako toto. (28.11.2016)

Ozu pro mě zůstává nečitelný. Příběhy založené na emocích a lidskosti zprostředkované úzkostlivě mechanicky sebestřednou režií, která na sebe neustále strhává pozornost svou chladností a "objektivitou". Ještě víc než úzkostně dokonalé kompozice mě ze zážitku vytrhává robotický střih dialogů a často nepřirozeně rozjařená hudba evokující konstruovanost. Ozuovi filmy jsou pro mě absolutně nevtahující, kombinací filmových prostředků pro mě nevzniká ani přesvědčivý prostor, ani příběh, ani nálada, ale jen exhibice. (10.12.2017)

Už jen to, jak je tenhle snímek krásně barevný, je potěchou pro oči. Právě oči jsou primárně smysl, který je při sledování tohoto filmu využíván. I když je zvukově malebný, v tomhle smyslu až tak nevyniká a bude to právě obrazový dojem, který ve vás zůstane, a to i s poslední scénou. Krásné, vtipné a tragické bez toho, aby se jednotlivé roviny navzájem nulovaly. (23.03.2015)

,,Žádné zprávy, špatné zprávy.“ ,,Strašné.“ Plovoucími stébly mě Ozu trochu zaskočil. Narozdíl od předchozích dvou filmů, které jsem od něj viděl se v tomto nachází více vyhrocených scén, víc emocí a dokonce i fyzické násilí. To jsem od mistra klidných až relaxačních kompozicí vůbec nečekal. Nicméně jinak je tento film plný jednoduchých dialogů, lidskosti a příjemné hudby. Prostředí japonského divadla příběh trochu ozvláštňuje, zbytek je poměrně obyčejný příběh vztahů v jedné zvláštní rodině. Ten mě bohužel příliš nezaujal, asi to bylo způsobeno i ne příliš sympatickými postavami v čele s šéfem divadelního spolku. Naprosto úchvatné jsou ale drobné detaily z japonského života, např. v průběhu filmu pojídají zvláštní červené želé v misce. Těchto malých drobností jsem si užíval dosyta. (12.11.2017)