Černý Orfeus

Deset let po geniálním Cocteauově Orfeovi vznikla tato nápaditá "orfická variace" Marcela Camuse, v níž je drama sestupu do podsvětí zasazeno do karnevalového Ria padesátých let. V extatickém mumraji propukajícího karnevalu, oplývajícího kaleidoskopicky se proměňujícími zvuky a obrazy, se jakoby samovolným pohybem, daným snad nějakým pradávným dotekem či pohledem, rezonancí dvou vyřknutých jmen, začne nově rozplétat či poznovu splétat mýtický příběh o Orfeovi a Eurydice. Podmanivost filmu je dána především dokonalým spojením obrazu (zejména tělesného pohybu) a hudby, čili odevzdáním se tanci, poddáním se zvuku a světlu, proměnou v samotný prostor. Mýtická dimenze příběhu také pozoruhodně krystalizuje na pozadí téměř dokumentaristického utváření města. Obě roviny, jak ta spirituální, tak i ta zdánlivě „jen“ zemská, jsou přitom svorně emocionálně bohaté, plné vášně a touhy žít a milovat. Řidič tramvaje Orfeus je básník-pěvec, bytost se silným mytickým vědomím, intenzivně prožívající kontinuitu minulosti a budoucnosti, svářící se s touhou zvrátit veškerou předurčenost. Poezie a imaginace, reprezentovaná jeho zpěvem a hrou na kytaru, jsou nástroji jeho poznání a lépe než kdo jiný právě on ví, že Eurydika je zosobněním jeho tíživé cesty, která je současně zkouškou skutečné vnitřní síly a lásky. Závěrem se musím ještě sklonit před Jobimovou hudbou, především před Orfeovou ústřední písní A Felicidade, kterou jsem znal již dlouho před shlédnutím a která mne v tomto kontextu zasáhla ještě hlouběji než kdykoliv předtím. (19.02.2011)

Potící se tváře v Mankiewiczově Juliu Caesarovi považoval Roland Barthes za znak urputného vnitřního pnutí, formující se ctnosti, projev námahy, která doprovází myšlení. V Černém Orfeovi se nepotí pouze tváře, ale rovnou celá těla, ba desítky rozpálených těl, která se prolínají, vlní, přelévají a natřásají v barokně přehlcených obrazech karnevalového opojení a pot, jímž se lesknou, který po nich stéká v ohromných kapkách, není vláhou intelektuální činnosti, ale fyzické rozkoše, živočišnosti a smyslnosti. Není studený, nýbrž sálá horkem, je substancí divoké, spalující touhy po lásce a po životě, touhy stejně nesmrtelné jako mytická láska, jež proměnila všednost ve Smysl, když opětovně připoutala připoutané. Krůpěje potu jako by říkaly: Chci žít, i kdyby to měla být ta poslední věc na světě, kterou vykonám! Chci žít pro tuto chvíli, ne včera, ne zítra, ne nikdy, ale tedy a teď, dokud horečka barev trvá, dokud nás unáší ve svém ornamentu, dokud je smrt pomalejší a rytmus srdcí, noci a samby roven extázi! (19.08.2011)

V řecké mytologii je Orfeus,syn múzy Kalliope a boha hudby Apollóna, básníkem a hudebníkem. Když zpívá a hraje, příroda je dojata. Jeho hudba okouzluje stromy i kameny a krotí dravou zvěř... Není mnoho antických příběhů, které se dočkaly tolikereho převyprávění. Film je skvělou moderní adaptaci antického mýtu. Dej se odehrává v Riu de Janeiro a ústřední postavou je řidič tramvaje - novodoby Orfeus. Vše se odehrává na pozadí nepřetržitého karnevaloveho dění, které je v Riu i hudební události, po celou dobu trvání filmu zní afrokubanske taneční rytmy samby a bossa novy. Film je zajímavý i po herecké stránce. Protože nikdo z protagonistů nebyl herec. Např. Orfea hraje v te době místní fotbalový profesionál. Film je vlastně takovou syntézou dokumentárního a hraného filmu, napínavé mainstreamove podívané a náročného uměleckého filmu... (30.08.2013)

3,5  "Is it a real diamond?" "Practically."  Podmanivé dielo plné životnej energie, veľmi nákazlivé svojou náladou. Atmosféra farbistého Ria de Janeiro je uhrančivá, mesto pulzuje rytmom afro-brazílskej samby, po celý čas sa tancuje a spieva (a to aj vtedy, keď sa práve nekoná slávny karneval). Mytologický príbeh Orfea a Erydiky má síce tragické vyznenie, ale v tejto jeho brazílskej variácii prevládajú skôr optimistické tóny, film sa väčšinu času javí ako komédia (vďaka svojej veselosti a milému humoru). Prejav obsadených nehercov je dosť neohrabaný, ale tu mi to výnimočne vôbec nevadí a dokonca to ich civilné hranie pôsobí veľmi milo. Hereckí predstavitelia sú inak veľmi sympatickí, hlavne tie pôvabné predstaviteľky (krásna čokoládka Eurydika (Marpessa Dawn), latino kráska Mira (Lourdes de Oliveira) a ďalšie).  "Where's her costume?" "This is all we have. A body like this doesn't need a costume." (25.05.2022)

Orfeu Negro oplývá podobnou mýtickou silou jako ona řecká tragická báje a přidává jí živelný, pestrobarevný punc. Hlavní představitelé jsou obdařeni pověstnou, fyzickou krásou, doplněnou vitálním, jihoamerickým temperamentem. Jejich milostný příběh je zde situován do ulic a strání Rio de Janeira v divokém rytmu bosa-novy a samby. Právě hudba je bez pochyb největší předností filmu. Tanec, oslnivé kostýmy a rozjařená, pulsující zábava představují rozkvět života, ale smrt číhá na každém kroku a je trpělivá. Je zajímavé sledovat brazilský karneval ve své primární podobě, kdy ještě nebyl takovou masovou atrakcí pro zahraniční turisty. (14.05.2011)