Maminka a děvka

Alexandre prokecal většinu té dlouhé stopáže, jeho "moudra" však nudná nebyla, poslouchat ho bylo zábavné, občas byl i hodně vtipný. O jeho povaze, názorech, hodnotách, pohledu na svět se divák z jeho monologů dozví dostatek, méně pad nahlédne do nitra obou žen. Veronika se nejvíc odkryje až v poslední půlhodině, Marie, která mi byla z té trojice nejsympatičtější, toho o sobě moc nesdělila a její postava a dřívější život zůstávají tak trochu obestřeny tajemstvím. (01.12.2019)

Jednou v květnu ’68, v kavárně bylo narváno, a všichni plakali. Celá kavárna v pláči. Bylo to překrásné. ... Pustili tam slzný plyn. Z bezmála čtyř hodin poflakování mezi bytem Marie, Veroničinou nemocniční komůrkou, kavárnou Flore a kavárnou Deus Magots jsem si odnesl: 1)Pocit, že jsem s Alexandrem, Veronikou a Marií nějakou dobu žil. Což je s přihlédnutím ke stopáži filmu vlastně pravda. I s částečným odhlédnutím od patosu nové vlny, bez něhož nelze všechno to jen částečně chytré a zábavné intelektuální žvanění konzumovat, to nebylo výrazně špatné, ani výrazně dobré v žádném směru; věrné zrcadlení umění a života. Jean Eustache byl jedním z těch srdnatých tvůrců, kteří je schopen napsat a režírovat scénu poslechu celé písně Edith Piaf. Z vinylu, včetně pokládání desky na gramofon, bez střihu, pohybu kamery, švenku, pohybu herců. Opakovaně. 2)Chuť pustit si nějaké filmy od Kevina Smitha, jehož hrdinové vyznávají podobnou životní filosofii jako Alexandr a jeho kámoš, který ve čtyři samozřejmě nebude děla nic. I když nehulím, nedělám ve večerce, nedealuju a Hvězdnými válkami, jsou mi o něco bližší méně vážným pohledem na tento legrační svět. Volba asi padne na Mallrats; film, který 'zničil kariéru Shannen Doherty' nemůže být v jádru špatný. 3)Prozření, jak moc je saturnská osoba Jean-Pierre Léaud [s tmavými brýlemi a polodlouhými vlasy] podobný Bono Voxovi. Jelikož je film důsledně vystaven jako nedějová ilustrace nevyzpytatelnosti vztahů, opíral jsem se o to, co je v životě nejdůležitější: Kozy. A musím se tedy zřetelně vyslovit pro pětatřicetiletou 'maminku'. Jak jde o alkohol, tak se neztratím. (13.01.2024)

Ty jo. Ve filmu se převážně jen mluví, ale přitom o něm nemůžete říci, že je dialogový. Myslím, že funguje na principu toho, že postavy své pocity vyjadřují slovy, možná více než obvykle, než by normálně mluvili(skoro neviditelná stylizace). Tím si pomalu podmaňují diváka. A když je pak nějaký pocit zahraný(možná tak 3-4 ve filmu), tak na diváka dopadne velmi silně, prožije si ho navýsost hluboko. Skvělé. Nemám pocit, že by film byl kritikou nebo obhajobou volné lásky. Naopak, ta je pro film východiskem. Skrze tuto základní situaci, se Jean Eustache dotýká jiných témat, filozofuje nad nimi, přemýšlí, nevnucuje je. Jsou to ty paralelní témata. A samozřejmě je u Eustache důležitá postava, divák má možnost ji pochopit. A život sám. Ve filmu je málo prostředí, pár rekvizit, ale když už se s nimi pracuje, tak se váží k náladě, k situaci, k pocitu, který mají vytvořit. Jean Eustache chápal člověka jako individualitu, ať už přijatelnou pro diváka(současného i tehdejšího) nebo ne. A měl lidi, jako takové, hrozně rád. Pro ukázku, jedna z velmi silných scén filmu: http://www.youtube.com/watch?v=TdKt7cBNbXc (02.08.2011)

Jo, vsichni s takovou lehkosti kourili, pili whisky...a pritom mleli a mleli a mysleli si, ze jsou chytri jak radio,ale byli chytri jak radiator, zrovna tak jako my ve sve dobe.Fajn se mi to poslouchalo a ten trik s zabou byl taky stylovy, tez jsme verili vsemu co nam kdo nakukal. Rozseknout to driv a dala bych petku. (06.12.2019)

Dlouhý film, kde se hodně mluví, samozřejmě oduševněle a všechno to má smysl. Jenže já jsem se stejně nebavil a přišlo mi to prostě jen moc dlouhé. To i "Titanic" bych si dal raději znovu než tohle, a to jsem "Titanic" nikdy nemusel. To bude holt tím, jak jsem ovlivněný americkým stylem natáčení a přístupem k filmu. (01.09.2015)