Barmská harfa

Film o cestě k sobě samému v čase, který se zdá plynout již jen ze setrvačnosti, který je plný zkázou a bolestí. Tedy v čase, který toho, kdo dýchá jeho nedýchatelný vzduch, může vytrhnout z vlastních kořenů a vystavit dravčímu zobanu pochyb nad smyslem bytí, nad možností žít, se hlavní hrdina dotýká duchovní pravdy, která se mu – snad jen jakoby náhodou – odkryla na jeho trýznivé pouti. Střet s definitivností u něj zpřetrhal pouta s jeho dosavadním životem – podobně jako u hlavního hrdiny ruského filmu Vzestup – a on pohlédl na svět z pozice konce. Za naprostého chaosu, rozkmitávajícího smysly do naprostého nebytí, dokázal stanout a být. Je to heroismus svého druhu, uchránit se pokušení smrti. Barmská harfa je skvělým svědectvím o tomto vnitřním přerodu. (28.05.2010)

Ano, je to noblesní duchovní film, ale nenahlížela bych ho křesťanskou optikou, protože podle mého jde především o jasně srozumitelnou výpověď o tom, jakým způsobem válka vykořenila lidi bez ohledu na náboženství nebo původ a o tom, že hudba má schopnost povznášet i dorozumívat: bylo úplně jedno, zda Japonci zpívali své stesky nebo Angličané písně mariánské a mešní, hudba lidi spojovala stejně jako touha po míru, vyrovnání a po domově. Voják vydělený ze svého útvaru je potom určitě reflexí psychického stavu japonských mužů po válce, o kterou nestáli, a zobrazením jejich problémů zařadit se do života a vyrovnat s válečnou zkušeností. Tedy ostré protiválečné poselství, podobně jako "Ohně na planinách". (08.10.2011)

Nemám najmenší problém s japonskými filmami a napriek tomu som bol príjemne prekvapený originalitou Ičikawovho filmu. Asi tak, ako napísal stub, že ide o film "univerzálne platný a zároveň bytostne japonský". Zvuk barmskej harfy sa vám pri sledovaní dostane do hlavy a tak skoro ju neopustí. Príbeh je pomerne jednoduchý, celým filmom presakuje humanistický duch a krásna kamera umožňuje pokojne sa zamýšľať nad otázkami, nad ktorými sa nezamýšľame každodenne. (19.03.2018)

Krásný, podivuhodný film o osudech několika japonských vojáků v Barmě těsně po skončení 2. světové války. Téma však může klamat - ačkoliv tu totiž válka a smrt nezůstanou stranou, snímek je o něčem jiném, vlastně o mnoha věcech. Těžko jej vystihnout. Vypráví o hudbě přemáhající hranice, o nových začátcích a o smíření. Vypráví o dobru a činí to věrohodně, což je strašně těžké, pro padlého člověka mnohem těžší než ukázat zlo. Vypráví také o touze silnější než je touha po domově, o zvláštním převratu v lidském srdci, jejž bychom v křesťanském kontextu a západním slovníkem snad mohli nazvat "povoláním k zasvěcenému životu." (10.06.2009)

Jednou jsi vojákem, navždy jsi vojákem. Nelze odpustit, nelze zapomenout. Tento film nerozlišuje mezi vítězi a poraženými, nesnaží se pochopit, ale přijmout co se událo. Jedině pak bude možné jít dál. Slova o ničem nevypovídají, závěrečný dopis jen shrnuje nesené poselství. Poselství, které by mělo být předáváno z generace na generaci (během nejdůležitější části kamera nezabírá vojáky, ale věčně plynoucí řeku). Podstatné je řečeno hrou na harfu, jejíž zvuk už mi nikdy nebude znít jako dřív. Sledovat Barmskou harfu znamená podstoupit náročnou a smutnou pouť, ale na jejím konci… kousek naděje. Evropan ani Američan by podobný film o válce nenatočil, pochopí jej ale každý. 90% Zajímavý komentář: vypravěč (19.12.2010)