Ohně na planinách

Včera jsem dočetl knižní předlohu Šoheje Óoky Ohně na planinách a celý natěšený jsem si pustil film. Film rozhodně nebyl špatný, vlastně byl dobrý, ale moje očekávání byla větší. V knížce působí všechno mnohem dramatičtěji a odpudivěji. Během filmu se od knížky liší jen pár drobností, ale co je jiné je celý konec. Kniha je mnohem humanističtější, na druhou stranu rovněž mnohem drastičtější a naturalističtější. Samotný hlad jako jedno z ústředních témat je knize mnohem hlubší. Ve filmu například není scéna, kdy Tamurovi granát utrhne kus ramene a on ho sní. Nebo všechno okolo slimáků a much. Po pravdě řečeno, kdyby byl film tak brutální jako knížka, asi bych ho těžko rozdejchával. Po dokonalé knížce mírné zklamání, ale přesto jde pořád o skvělý film. (07.03.2008)

Sú tu síce niektoré témy spoločné s o tri roky staršou Barmskou harfou, no páčilo sa mi to menej ako uvedený snímok. Barmská harfa bola omnoho duchovnejšia a hĺbavejšia. Naproti tomu Nobi je skôr snímok na efekt, navyše pomerne dosť jednotvárne zameraný a monotónny - väčšinu času sa všetko točí okolo nedostatku jedla a hladovaní. Tiež záver mi prišiel predvídateľný, vlastne inak to ani skončiť nemohlo, to by potom celá antivojnová pointa stratila svoj význam. Jediné, čo ma výraznejšie zaujalo bolo výborné prostredie a slušná akoby apokalyptická atmosféra, avšak po čase, keďže sa film v tomto smere nijako nemení, ma to začalo ubíjať a aj trochu nudiť. Koniec bol už pre mňa vykúpením. 55/100 (21.10.2016)

Píše se rok 1944 a japonská armáda čelí americké invazi na Filipínách. Osamocený Tamura, ostrov Leyte, strach, smrt, tlející mrtvoly, kosti, bezvýchodná situace a v neposlední řadě kanibalismus. Malou jiskřičkou a jakousi nadějí jsou Tamurovi ohně na planinách jelikož věří, že okolo ohně jsou rolníci, kteří tam pálí kukuřičné slupky...4hvězdy. (11.10.2023)

Na japonské filmy som pomerne zvyknutý, ale tento mi svojou jednotvárnosťou a dĺžkou dosť prekážal. Viacerí komentátori spomínali podobnosť s Barmskou harfou, ktorá sa mi páčila omnoho viac. Knižnú predlohu som nečítal a ani nebudem a na celý film pomerne rýchlo zabudnem, pretože okrem zvýrazňovaného hladu som sa nemal na čom zachytiť. (09.01.2020)

„Mrtvoly hnijí, trčí z nich kosti, červi z nich pijí... smrt, bez radosti.“ Zapomeňte na Apokalypsu a morbidní, leč poetické vražedné šílenství plukovníka Waltera E. Kurtze, se šnekem, lezoucím po ostří břitvy a s diamantovou kulkou prolétající mozkem. Na ostrově Leyte, v hromadách znetvořených těl, pokrytých smrdutým bahnem, se žádné diamanty neblýskají. Je tu jen lidská špína, svrab a krvavé plivance souchotináře, který je pro všechny už jen břímě. Proto dostal rozkaz: „Zabij!“ Už naposledy, tentokrát sám sebe. OKÉNKO STŘÍLNY: [][] Co vidíš, člověče, přes mířidla své pušky? [][] Jiného člověka. [][] Jen divoké zvíře. Musíš ho zabít dřív, než ono zabije tebe! [][] Pouhý terč. Pohybující se a přesto neživý, zcela odlidštěný. [][] Svou vlastní duši, rozežíranou strachem a ztrátou vůle žít. [][] Lov „opic“ nás přivádí k otázkám. Kdo je nade vším? Kdo vládne tělu v uniformě? Ještě stále mozek, byť v temnotě bloudící, nebo zvíře v člověku, pouhé hladové maso? Ohně na planinách žádné odpovědi ani naději nepřináší. Jsou hnusné, beznadějné, znepokojující, ubíjející. Svět plný válečných hrůz versus mikrokosmos na dlani vojáka, po které leze mravenec. Ten ani neví, že je válka. Proč ho zabíjet? Jen ať si dál leze svou cestou. Domorodou dívku však zastřelíš, pro pouhou hrst soli... Nejez to maso, vojáku, a zahoď tu pušku! Jen hrudku soli si do úst dej, ať mají tvé slzy z čeho téct. (17.09.2023)