Ohně na planinách

Včera jsem dočetl knižní předlohu Šoheje Óoky Ohně na planinách a celý natěšený jsem si pustil film. Film rozhodně nebyl špatný, vlastně byl dobrý, ale moje očekávání byla větší. V knížce působí všechno mnohem dramatičtěji a odpudivěji. Během filmu se od knížky liší jen pár drobností, ale co je jiné je celý konec. Kniha je mnohem humanističtější, na druhou stranu rovněž mnohem drastičtější a naturalističtější. Samotný hlad jako jedno z ústředních témat je knize mnohem hlubší. Ve filmu například není scéna, kdy Tamurovi granát utrhne kus ramene a on ho sní. Nebo všechno okolo slimáků a much. Po pravdě řečeno, kdyby byl film tak brutální jako knížka, asi bych ho těžko rozdejchával. Po dokonalé knížce mírné zklamání, ale přesto jde pořád o skvělý film. (07.03.2008)

Bezútěšný až apokalyptický epitaf filipínské fronty sice postrádá sílu i hloubku průzračně čisté Barmské harfy, kterou Ičikawa natočil o tři roky dříve, i přesto se však jedná o podivuhodné (protiválečné) dílo. Opětovně se zde setkáváme s řadovým vojákem, který je během bojů separován od své jednotky a bloudí po neznámé zemi, kde na každém rohu číhá nebezpečí, smrt, zoufalství a hlavně... hlad. Avšak tam, kde Barmská harfa nabízela vykoupení ve "vyšším" duchovním aktu, v sebeobětování pro druhé, konání dobra navzdory nepřízni osudu a naději i porozumění v umění (hudbě), nabízejí Ohně na planinách jedině falešná východiska a rozčarování - vždyť dokonce i před vraty kostela, ke kterému se hlavní hrdina s vypětím sil dovleče, nenalezne nic jiného než hromadu tlejících mrtvol a hejno vran. A podobné zklamání mu koneckonců přinesou i titulní ohně na planinách... Vlezlý pesimismus na druhou stranu kompenzuje nevídaná obrazová krása. Ta zdařile kontrastuje se "špinavostí" válečného pekla a činí z filmu velmi silný estetický zážitek. Nicméně, celkový "obraz" bolestivého úpadku lidských hodnot a hladu po přežití je ve výsledku poněkud konvenční a utahaný - a to zejména na vrub minima kamerových pohybů, ospalého tempa střihu a linearity vyprávění. (09.06.2010)

(český název: Ohně na planinách) Svého času působilo velmi kontraverzně natočit takto krásný film s protiválečným námětem. Hrůzy války a krásno to přece nejde dohromady. Každopádně je na tomto filmu znát japonský estetismus - vše udělat tak, aby to bylo krásné (ať je to cokoli). Ičikawa se počítá ještě ke klasické generaci japonských režisérů jako byl Kurosawa, Imai nebo Kobajaši. Krásná černobílá kamera s důrazem na kompozici a užití světla. - Ikdyž je téma kanibalismu z našeho úhlu pohledu podáno velice decentně svého času to byla šokující výpověď, protože tento film toto téma v jap. kinematografii otevřel. Hrůzy války tentokrát reprezentuje především hlad. Příběh je skoro psychologická studie o podléhání hladu. A třebaže jde o příběh založený na autentické zkušenosti autora literární předlohy, má až surrealný snový nádech. - Pokud jde o mě, velmi silný příběh a přitom krásná podívaná. Vřele doporučuji. (15.03.2005)

„Mrtvoly hnijí, trčí z nich kosti, červi z nich pijí... smrt, bez radosti.“ Zapomeňte na Apokalypsu a morbidní, leč poetické vražedné šílenství plukovníka Waltera E. Kurtze, se šnekem, lezoucím po ostří břitvy a s diamantovou kulkou prolétající mozkem. Na ostrově Leyte, v hromadách znetvořených těl, pokrytých smrdutým bahnem, se žádné diamanty neblýskají. Je tu jen lidská špína, svrab a krvavé plivance souchotináře, který je pro všechny už jen břímě. Proto dostal rozkaz: „Zabij!“ Už naposledy, tentokrát sám sebe. OKÉNKO STŘÍLNY: [][] Co vidíš, člověče, přes mířidla své pušky? [][] Jiného člověka. [][] Jen divoké zvíře. Musíš ho zabít dřív, než ono zabije tebe! [][] Pouhý terč. Pohybující se a přesto neživý, zcela odlidštěný. [][] Svou vlastní duši, rozežíranou strachem a ztrátou vůle žít. [][] Lov „opic“ nás přivádí k otázkám. Kdo je nade vším? Kdo vládne tělu v uniformě? Ještě stále mozek, byť v temnotě bloudící, nebo zvíře v člověku, pouhé hladové maso? Ohně na planinách žádné odpovědi ani naději nepřináší. Jsou hnusné, beznadějné, znepokojující, ubíjející. Svět plný válečných hrůz versus mikrokosmos na dlani vojáka, po které leze mravenec. Ten ani neví, že je válka. Proč ho zabíjet? Jen ať si dál leze svou cestou. Domorodou dívku však zastřelíš, pro pouhou hrst soli... Nejez to maso, vojáku, a zahoď tu pušku! Jen hrudku soli si do úst dej, ať mají tvé slzy z čeho téct. (17.09.2023)

Knihu Šoheie Ooky - Ohně na planinách jsem četl již před lety. Byl to můj takový první bližší pohled do duše japonského vojáka formou autobiografickcých vzpomínek. Japonci nám byli většinou americkými autory a vojáky píšícími po válce své vzpomínky prezentováni jako zfanatizovaná monstra pohrdající smrtí, která bylo nutno jen vyhubit. Američané by Japonce samozřejmě raději zajímali, jenže těch, kdo se nechal bylo málo a často to bylo spojeno s nesmírným rizikem smrti z důvodu sebevražedného odpálení fanatika. Po celé Asii zůstaly v roce 1944 zbytky roztříštěné japonské armády. Některá uskupení se Američané ani nesnažili zničit. Okupovaný atol pouze obešli, odstřihli od zásobování a osádka sama vymřela na nemoci a hlad. Podobně se tak dělo i ve vnitrozemí. Film celkem věrně kopíruje dějovou linii knihy, kdy se džunglí stahují zbytky císařské japonské armády kamsi, odkud bude proveden mohutný protiúder. Řada mužů nemá zbraně, z uniforem jsou cáry, někteří jsou zranění, chybí jídlo a skupiny jsou neustále obtěžováni americkými letadly. Ze slavné a nepřemožitelné (a také neskutečně brutální) armády zůstalo jen několik set duchů, ploužících se s vpadlýma očima džunglí. Někteří když už nemohou si jen lehnou a čekají na smrt. Tamura (v knize sám Ooka) dostane rozkaz jak voják nemocný tuberou hlásit se v nemocnici. Veliteli je jasné, že přeplněná. Dá mu tedy rozkaz aby pokud jej nemocnice nepřijme se k jednotce jako neplnohodnotný voják ujídající tenčící se zásoby zdravým mužům nevracel, ale zabil se granátem. Tamura jde tedy do nemocnice, kde jej odmítnou. Odchází se zabít, ale objeví na planině v dáli oheň, důkaz lidské přítomnosti, který jej nutí jít dál a dál i když je to nebezpečné. Během cesty potkává své spolubojovníky i zcela cizí vojáky. Rozhodne se, že se vzdá Američanům. Dostane jídlo, zdravotní péči a tahle nesmyslná a prohraná válka pro něj definitivně skončí... Na rozdíl od knihy film končí drsně, avšak o to více reálněji. Sám Óoka s neuvěřitelným štěstím válku přežil, ale následky svého putování si nesl do své smrti. Viděl neskutečnou bolest i kanibalismus, často sám musel obstát před nabídkou pozřít lidské maso, nebo riskovat vyčerpání a smrt... Ačkoliv Japonci dělali v Pacifiku šílené věci, zde je nelze než litovat. Řada z nich takto přežívala po džunglích dlouho po válce a poslední voják byl z filipínského ostrova Lubang vyzvednut v sedmdesátých letech (Hiró Onoda - 1974). Rozhodně si přečtěte i knihu, film však plně obstál a já dávám 5 sladkých brambor. * * * * * (29.05.2015)