Snoubenci

Toto je najlepsi film rezisera Ermanna Olmiho a ne Strom na drevaky. Typicke crty Olmoho tvorby su volny styl vypravania, dalej Olmi ako reziser rad hovoril o obycajnych temach, ako tuna konkretne mladik odide za pracou na Siciliu, doma - asi v strede Talianska - nechal mladu snubenicu a svojho dedka.Poezia vsedneho dna, nadherna Kamera a ateisticky /Jo, Olmi bol ateista na rozdiel od vacsinou katolickych Talianov/ vrucny pohlad na radosti i starosti vsedneho dna obycajnych ludi. To je to, preco davam maximalne hodnotenie + este aj za to, ze Olmi sa rozhodne odmieta vyzivat vo vrazdach, ako to robili tie dva vyjebance /jo, aj s vulgarizmom, ide o Harrelsona a Juliette Lewis v tej velkej teplej odpornej smradlavej sracke Takovi Normalni zabijaci. Apropo sudim, jakozto ateista ktory zije moralnym zivotom, ze NBK nema pravo na zivot a ten film musi byt zniceny. 94 % (16.11.2019)

Stejně jako v Místu (1961) sledujeme na vztahu (ale na vyšší úrovni) dvou lidí střet mezi naplněním citové realizace člověka a světem průmyslu. Sociální téma neslouží v žádném případě jen jako pozadí milostných problémů, migrace továren a kvalifikovaného personálu ze severu na divokou Sicálii tvoří druhou stranu mince známější migrace nekvalifikovaných vesničanů na bohatý sever (zpracované např. v Rocco a jeho bratři (1960). Film nadchne především po formální stránce, díky níž se nejen hojnými flashbacky seznamujeme s bolestnými rozhodnutími hlavního hrdiny, ale pomocí krásných záběrů továrny a sicilské krajiny i s jeho aktuálními pocity. Kvůli tomu byl film kladně přijat především mezi tehdejšími režiséry francouzské nové vlny. (01.03.2014)

Zrovna títo sympatickí snúbenci sa skladali z Giovanniho & Liliany, keď práve jeho v Miláne až natoľko povýšili, že tým pádom sa odchádza slniť, vlastne som chcel teraz povedať, že predovšetkým snáď len zvárať, a to až na ďalekú, južnú stranu Sicílie, čo v podstate predstavuje vzdialenosť v podobe takmer 1500 kilometrov, ktorá oddeľuje týchto dvoch „zamilovaných ľudí” od seba, a tak sa následne odteraz opýtam, či ich to napokon predsa mimoriadne posilní, alebo poriadne oslabí, skrátka, láska pomaličky vyprchá? • Z predchádzajúcich filmových skúseností, čo sa teda konkrétne týka samotnej tvorby talianskeho režiséra Ermanna Olmiho, medziiným už dosť dobre viem, že bol obzvlášť „pozoruhodným pozorovateľom”, ktorý vskutku dokázal naprosto nevšednou optikou, to jest prostredníctvom kamerového obrazu, zachytiť úplne bežnú realitu (ne)obyčajného človeka; a to buď prichádzajúceho na pracovný pohovor, ako v titule Il posto, či povedzme bežne žijúceho v dedinskom prostredí, ako v nadchádzajúcom titule L'albero degli zoccoli, čo je mimochodom opäť podobný koncept i v tomto; priam skvelom ponímaní. • Tentoraz "pretláčal do popredia" najmä protagonistu Giovanniho v podaní Carla Cabriniho, ktorého pôsobivou čiernobielou kamerou, a k tomu i za prispenia zaujímavej montáže, nielenže zachytával v pracovnom nasadení, ale súčasne i počas celkom obyčajných činností, keď trebárs nemusel hrdlačiť v robote v pekelných horúčavách... • Samozrejme, že nebudem spoilerovať, čomu sa venoval vtedy, keď nemusel ísť na autobus do práce, a to sú vari tie najlepšie scény, ktorými disponoval tento málo známy film, netrvajúci ani hodinu a pol, ba čo len niečo nad hodinou a štvrť! • Milí užívatelia, pozrite si týchto Snúbencov, a potom si rád prečítam vaše milé recenzie..., lebo si to táto milá záležitosť rozhodne zaslúži... (29.08.2023)

Olmi má mnoho podobného např. s Formanem (začátek) nebo s ranou Chytilovou (konec) ovšem postrádá jejich sílu a údernost, protože mezi začátkem a koncem je velmi mnoho dokumentárních popisů s minimem dialogů. Samozřejmě, pocit nudy a jednotvárného života je prefktní a čpí téměř z každého záběru - tedy nudí. Umění určitě, ale nic pro mě. (14.12.2005)

Během čtyř let (1959-1963) Olmi natočil tři celovečerní filmy - debut Čas se zastavil z roku 1959, Místo z roku 1961 a dva roky nato Snoubence. Když se na tyto filmy podíváme zpětně, je na nich velmi dobře znatelný Olmiho formální posun. Zatímco v debutu se Olmi věnoval dvojici mužů izolovaných od jakékoli civilizace, tak v druhém jmenovaném již byl zásadně ovlivněn děním 60. let, tzn. jak kulturním, tak i politickým uvolněním, což v mnohém ovlivnilo i samotnou formu filmu. Na příběhu mladé dvojice (nikoli páru), která si hledá práci, demonstroval průmyslový a ekonomický vzestup Itálie, přičemž vyprávění filmu nijak nekomplikoval, ale nechal jej v podstatě volně plynout jako sled na sebe navazujících epizod. Ve Snoubencích Olmi postupuje dále o jednu generaci a na mladém páru ukazuje těžkosti, které industrializace přináší (Giovanni odjíždí na Sicílii jako dělník a dočasně opouští svoji snoubenku a starého otce). Formu přitom důmyslně "komplikuje" sérií flashbacků jako sítí vzpomínek obou hlavních aktérů, které obsahují nosné informace pro pochopení vztahu mezi oběma milenci. V závěrečné části je tento prvek ještě rozšířen, kdy si oba snoubenci píší dopisy. Divák se vždy obsah dopisu dozví z úst adresanta, přičemž čtení je ozvláštněno útržky vzpomínek postav na společně strávené chvíle. (26.06.2011)