Hudební komnata

Postarší aristokrat si užíva opulentné sídlo, vysedáva na streche, spí, kedy chce a rôzni špičkoví muzikanti mu vyhrávajú v jeho luxusnej hudobnej miestnosti. Lenže každej zábave je niekedy koniec....Spočiatku sa môže európsky divák cítiť riadne stratený v preklade, po čase ale začnú byť jasné témy snímku a filmová reč nám nie je vôbec neznáma. Pavučiny na lustroch, topiaci sa hmyz v pohári pitia, alebo ultra nechutný pavúk na obraze. Z dnešného pohľadu skôr jednoduché prirovnania, ako zložitejšie metafory. Music room je taký indický Viscontiho Gepard, ale s výhodou o hodinu kratšej stopáže. (25.03.2016)

Krásne podobenstvo o tom, že veci ktoré milujeme sú nakoniec tie ktoré nás zničia. Bohatý šlachtic na pokraji krachu, rozhadzuje svoj majetok za hudobnú miestnosť a za spevákov a hudobníkov, ktorý ju naplnia. Prichádza o rodinu, o majetok a nakoniec o svoj život. To všetko je podfarbené tradičnou indickou hudbou a pomalými zábermi. Satyajit Ray spravil s indickým filmom to čo Kurosawa s Japonským. Predstavil ho západu a ukázal, že vo svetovej kinematografií má svoje pevné miesto. Film je veľmi jednoduchý, ale zároveň nestráca nič zo svojej pútavosti. Znamenia dodávajú filmu určitý dojem rozprávkovosti, baladickosti a zároveň je to snaha o vytvorenie hrdinu, ktorý stratil všetko a tak úmyselne snaží stratiť ešte viac. Cez to čo milujeme k sebadeštrukcií a luster sú hodiny, ktoré určujú koľko času hrdinovi ešte zostáva. Pôsobivý a silný film vytvorený medzi Rayovou povestnou Trilógiou o Apuovi. (15.05.2013)

Čtvrtá čakra se nazývá "anáhata", je to srdeční čakra a jejím médiem je vzduch. "Neuhozená" proto, že se může rozeznít bez impulsu, bez toho, aniž by se dal hudebnímu nástroji nějaký povel, aniž by se drnklo do strun nebo udeřilo do bubnu. Je to jakýsi rezonátor, ale ještě spíš "hudba sama o sobě". O to zde ale nejde, to jen na úvod... V důsledku odlišných etických a estetických požadavků jsou pro nás indické filmy jen podmínečně přístupné. Tento nám ovšem zpřístupňuje hudba, a také hudební bonvivánství, kterého známe i zde dost a dost. Sbírání "zappy" nebo "mozarta" je asi méně škodlivé, než se každou chvíli zkouřit při hře na vínu (viz Ottův slovník naučný: "...Vina, má pro vývoj indické hudby význam podobný jako varhany pro západnickou hudbu středověkou a lyra pro řeckou a bývala pokládána u Indů za přímý dar bohův."). Satjadžit Ráj zde prokázal své velké dramatické mistrovství, plné symbolů, příznaků a tušení. A také víme na čí straně byl; nikoli na straně Ganguliho (selfmade mana bez rodokmenu, dle jeho vlastních slov), s jeho industriální, americkou lidovou a popovou hudbou, ale na straně toho, koho ani pohled na slona neuklidnil, toho, kdo se vzedmul k poslednímu velkému gestu. (04.03.2015)

Téma konce staré indické aristokracie a nástupu nové obchodnické vrstvy. Zároveň konflikt staré indické kultury a evropských vlivů. Vše na příkladu upadajícího hudebního umění Hindstani. Z hudební stránky je film neocenitelnou pokladnicí tohoto tradičního indického směru a labužníci si skutečně smlsnou. I na Satyajita Raye nadprůměrný film, který bývá mnohými vynášen až do nebeských výšin. Stojí za to - vyžaduje ale potřebnou náladu a rozpoložení. (15.09.2005)

Opět jsem si trochu doplnil filmové vzdělání a podíval se i na jeden uznávaný film z Indie. Byla to má první cesta do indické kinematografie, nepočítám-li jeden koprodukční film Jiřího Sequense. A patrně se opět stane na dlouho cestou ojedinělou. Film je to náročný nejen na vnímání, ale i pochopení, příběh zůstal v pozadí nevýrazný a mezi velkým prostorem pro hudební vložky na můj vkus trochu nepřehledný. Indická národní hudba s prazvláštními nástrojemi, někdy i s poměrně falešným zpěvem do toho, zrovna mému uchu nelahodila. Co oceňuju? Rozhodně krásnou kameru, která v prostorech hudební komnaty pomáhá dokreslit osobitou atmosféru, a zaslouží si zcela samostatnou hvězdičku. Jako obrovské pozitivum zde vnímám černobílý vizuál, s barevným pohledem na všechny ty hábity a tance by celé kouzlo bylo pryč. Druhou hvězdici přidávám zejména jako vyjádření toleranci k tak odlišné a vzdálené cizí kultuře, do níž se já coby Slovan ze střední Evropy asi jenom stěží dokážu plně vžít. A plně doufám, že nasledující film ze stejného roku, tentokrát z Egyptu, budu moci ocenit více. 35% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (18.11.2019)