Naši sousedé Jamadovi

Rodinný život se všemi jeho nešvary i radostmi ve střípcích. Výborně jsem se bavila, protože Yamadovi jsou opravdu rodinka k pohledání, která dokáže rozesmát i zahřát u srdce. A to vše v jednoduchých scénkách ze života a v poměrně prostém výtvarném stylu. Možná by snad někoho mohlo zklamat to, že se nejedná o ucelený příběh, ale i v těch střípcích to podle mě plní svůj účel. Moc milý animák pro rodinné typy. ~(4,2★)~ (19.03.2020)

Kresba je příliš odfláknutá, postavy nevyhraněné, měňavé (např. matka je v jedné epizodě naprosté psycho kvůli svému zapomínání, v další je úplně normální), takže si k nim člověk i přes značnou délku filmu nevytvoří žádný vztah. Jediný konstantní je melancholickoflegmatický pes, který se ale objevuje jen zřídka a tak to tedy nevytrhne. Moc dobrých vtipů by ani gůgl nenašel. Pro mě slabé dvě hvězdičky. (16.09.2012)

Vizuální stránka je bezpochyby úžasná, dokonale rozpohybované jednoduché "črty" mne nepřestaly bavit až do konce. Jednotlivé scénky jsou vtipné a ukazují, že na té nejzákladnější úrovni mezilidských vztahů (tzn. odhlédnuto od kultury, náboženství nebo vyspělosti společnosti) řeší japonská rodina stejné problémy a situace, jako ta česká z Horní Dolní. Bohužel kvůli absenci nějakého zastřešujícího příběhu mě film nikdy nevtáhl a ke konci jsem se už i docela nudil. (18.11.2011)

Vtipné a ze života. Jako sloupek v novinách určitě zajímavé a zábavné. Ale jako celovečerní film? Mě bohužel odrovnala forma (hlavně grafická stránka). Ta je hodně minimalistická a na filmech rád ocením i vizuální stránku nebo hudbu. Zde ani u jednoho není co oceňovat. Stejně tak příběh nebo nějaká zápletka. Film je jen poskládáním vtipných momentů ze života, které jsou vždy zařazeny pod nějaké téma (jako "otec a syn", "otec hlava rodiny", "svědomitá hospodyně"). Sto minut je strašně dlouhá doba na udržení pozornosti u poslouchání kratičkých příběhů určených na pár okének novin. Tak jsem asi dvě třetiny prospal. (04.03.2021)

(česky: Moji sousedé Yamadovi). Zatím poslední Takahatův film nás zaskočí v první chvíli tím, jak málo má společného s klasickou anime. Jednoduchá kresba odkazuje k evropským vzorům. Epizodický chatrakter Yamadových porušuje celistvou výstavbu filmu a připomíná řadu za sebou jdoucích seriálových dílů. To však neznamená, že film působí nejaponsky. Právě naopak. Svým podáním odkazují Yamadovi ke klasickým japonským dílům (viz. např. Jasunari Kawabata). Stejně jako u emblematického filmu studia Ghibli "Můj soused Totoro" , je děj jako kompaktní útvar se začátkem, vrcholem a závěrem celkem podružný. Důležitá je však atmosféra a emotičnost jednotlivých scén. Moji sousedé Yamadovi jsou vystavěny jako sled anekdotických a poetických příhod rodiny Yamadových, podaných sice z ironického odstupu, nikoli však bez citového zaujetí. Během filmu máme možnost sblížit se s "takovou normální japonskou rodinkou", abychom na závěr spolu s hlavními hrdiny (přes všechny výhrady, jež k sobě navzájem mají) pocítili vzájemnou spojitost. Citíme, že jejich osudy se od těch našich zase tak neliší. (26.05.2004)