Rampa

Legendárna Rampa nie je ani tak film, ako experimentálny umelecký pokus. Preto nemá zmysel sa zamýšlať nad tým, či je krátka, alebo či to nemal byť celovečerný hraný film. Ak by bola takto podaná fotomontáž dlhšia, nudila by nás, ak mala byť prepísaná do formy skutočného filmu, tak je dobre, že sa to odohralo o 34 rokov neskôr s vysokým rozpočtom. Je obdivuhodné, že sa pomocou sérii fotografií podarí vytvoriť takúto atmosféru. (13.06.2012)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

Nemyslím si, že je to ktovie ako podarená foto- poviedka ale obsahovo je to frustrujúco-post-apokalyptické peklo s tým nepríjemným vnútorným pocitom zatratenia. Temný hlas nám tu predstavuje svet zničený jadrovými zbraňami. Krajina je zamorená rádioaktivitou a takže populácia prežíva hlboko pod povrchom zeme. V obraze vidíme iba fotky ktoré sa v krátkom intervale menia. Je zaujímavé, že táto krátkometrážna snímka bola predlohou, dnes už, kultovým filmom 12 OPÍC, ktorú pravdepodobne vy všetci poznáte, keď nie tak si ho určite pozrite, je to jeden z najlepších filmov v histórií kinematografie. Predloha je to skvelá ale samotná snímka mi svojou schémou nešmakovala. Ľuda zničený vojnou, a bez šance na obnovu zeme, sa pokúsia vyslať do minulosti človeka aby zmenil tok dejín a zachránil tak katastrofálnu budúcnosť. Avšak nepošlú do minulosti je samotného, teda fyzickú hmotu ale vyšlú iba jeho myšlienky, kde sa stretáva so svojou zosnulou láskou, vidí deti ktoré už v jeho svete nie sú a vidí samozrejme aj samotnú oblohu. (02.06.2015)

Se svou délkou a netradičním pojetím je Rampa hodně silný a realistický film. I když se snímek skládá prakticky jen z černobílých fotografií a jednoho pohyblivého záběru (dlouhého asi 2 vteřiny), je moc působivý. Působí pěkně ponuře a je výrazně jiný než většina ostatních science fiction 60. let minulého století a jeho tématika je aktuální i dnes. Je zde navíc vidět mnoho společného s 12 opicemi Terryho Gilliama, čerpal ze správného zdroje. Velmi silný a netradiční zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít (těch 28 minut snad můžete obětovat). (24.09.2011)

Krásne som si zaspomínal na časy môjho detstva, keď som si raz v knižnici požičal knihu o Davidovi Lynchovi a dlho som si prezeral znepokojivé čiernobiele fotografií z Eraserhead, Slonieho muža, Duny a ďalších a predstavoval som si ako asi vyzerá skutočný film. La Jetée má možno až príliš svižné tempo zobrazovania snímkov a divák nemá čas si ich poriadne prehliadnuť. Na druhej strane scéna z múzea bola až príliš rozvláčna. (14.12.2009)