Kroužek sebevrahů

Až na ty sebevraždy je film totálně o hovně. Děj žádný, dialogy nudné a pointa mohla být vysvětlena mnohem lépe. Jde vidět, že rozpočet filmu byl malý, když krev vypadala jako omáčka z guláše a to ještě přeháním. Námět filmu je dokonalý, prototže nikde neuvidíte skok 54 školaček pod vlak, kde kosti praskají a krev stříká až na druhé nástupiště, ale jinak tento film nenábízí nic. (10.09.2012)

Tak tenhle film se mě opravdu dotknul. Jasně, určitě se najdou lidi, kteří budou Suicide clubu vyčítat jeho nezvyklý námět nebo nepřiměřenou brutalitu. Jenomže, i když se to snažíme všemožně skrývat, smrt, i ta vlastním zapříčiněním, krev a nebo násilí zkrátka k lidskému životu patří a právě díky nim působí Suicide klub tak neuvěřitelně syrově a sugestivně. Když v dnešní kozumní době, kdy cena lidského života pro člověka neustále roste a lidská sebestřednost, zpohodlnělost a sebeadorace nezná rozumné meze, vidíte partu školáků, jak se bez většího rozmyslu a bez jakýchkoliv rozpaků rozhodnou skočit ze střechy a kolektivně ukončit svůj nadějně rozjetý život, otevře vám to opravdu díru do hlavy. I když ale dávám plný počet, čistá pětka to není a to ze dvou důvodů. První z nich je podivný zjev Genesis, který, ačkoliv jeho zařazení do příběhu chápu, působí ve filmu jako pěst na oko a mystický příběh zbytečně tahá někam uplně jinam a druhý důvod je absolutně neuspokojující konec, který by strašně moc chtěl působit jako nový Kruh nebo něco podobného, ale jde přitom jenom o velké nafouklé nic. (15.08.2007)

Suicide Club disponuje atmosférou podle mě ještě silnější a depresivnější než proslulý Battle Royale. Už úvodní hromadná sebevražda patří k těm nejděsivějším momentům, co jsem kdy ve filmu viděl. Škoda, že v druhé půli snímek trochu ztrácí směr a závěr poněkud vyšumí. Jinak ale určitě patří k tomu nejtemnějšímu a nejšílenějšímu z japonské produkce, co jsem zatím viděl. (10.03.2007)

Konečne som sa dostal k svojmu prvému Sonovi. Takýto bravúrny a zároveň nechutný zážitok som nezažil od prvého dielu Battle Royale. Ale ideme sa pustiť do toho, prečo je toto tak geniálne dielko. V prvom rade treba povedať, že film zaváňa veľmi malým rozpočtom. Kamera je prevažne ručná, na obrazovkách a monitoroch vidno čiary, čo hovorí aj o kvalite kamery, plus si očividne tvorcovia myslia, že pri každom záreze do tela, je treba aby krv doslova vybuchla na všetko a všetkých. Je očividné, že tieto veci hrajú v prospech filmu aj keď pri inom diele by boli všemožne zatracované. V nočných scénach skoro nič nevidno, divák, ktorý nepozná komiks, tápe v symboloch a hľadá nejakú pomôcku, ktorú nedostane. Čo sa týka formy je presne taká ako má byť. Špinavá, roztrasená a krvavá. Myšlienka je to, čo posúva film do roviny dokonale zvládnutého filozofického diela. Filozofického preto, pretože filozofia náboženstva a osvietenia sa tu prejavuje v podobe vrážd, ktoré majú zabrániť zlyhaniu v živote, ktoré majú dopomôcť vidieť veci také aké sú a ktoré spájajú všetkých ľudí, bez rozdielu. Deti osloboďte sa, rodičia osloboďte sa, ľudia osloboďte sa. Život je večný kolobeh, máme reinkarnáciu a v ďalšom živote sa vám bude možno dariť lepšie. No a samozrejme odľahčenie v podobe detskej kapely má podstatne väčší zmysel ako by sa na prvý pohľad zdalo. Takéto filmy dokážu natočiť len géniovia. (06.04.2013)

"Svět je jenom rozházené puzzle." Veľmi zvláštne, veľmi zaujímavé, veľmi originálne a netradičné. Nič podobné som v živote nevidel. V istých ohľadoch geniálne, mrazivé, desivé ale aj spoločensky a popkultúrne krikľavo kritické s priloženým posolstvom. A pritom brutálne a miestami dokladajúce, že Sono má vskutku zvrátený zmysel pre humor (čo neznamená, že sa divák bude smiať - naopak, stuhne mu úsmev na perách). A i keď v závere opona padá, zostáva jediná otázka - prečo? Pretože "Japonsko je příliš spokojené." Sono je génius, len s menšími výhradami. 80% P.S.: Po tomto mám ešte väčší strach z temných zákutí internetu než kedykoľvek predtým. (11.06.2014)