Obsahy(1)
Jitka Molavcová, žena mnoha talentů, platí již pět dekád za neokázalou stálici hudebního, filmového a především divadelního světa... Výstižně popsal osobnost Jitky Molavcové vynikající hudební kritik Jiří Černý: „Řekněme, že by šílený manažer dal inzerát: Hledám dívku, zpěvačku a herečku, kytaristku a banjistku, saxofonistku a trumpetistku, krásnou i šikovnou, lyrickou i komickou, naivní i zhýralou, zářivou jak z Broadwaye, ušmudlanou jak ze zemljanky, pružnou, humpoláckou, schopnou hrát nejméně 25 let v jednom divadle, ne víc jak 34 představení měsíčně. Platím v korunách! – Život dal ještě překvapivější odpověď: Jitku Molavcovou.“... Ano, tohle všechno reprezentuje a v sobě nese v civilu skromná, nenápadná osůbka s překvapivě bohatým vnitřním životem, s obrovským charismatem, nepopiratelným charakterem, okouzlující partnerka Jiřího Suchého. Dokument Olgy Sommerové je intimním portrétem této všestranné osobnosti, kterou poznáme mimo světla reflektorů a divadelních prken. Je to vedle Giulliety Masiny další podoba křehké Gelsominy z Felliniho Silnice. (Česká televize)
(více)Recenze (33)
Jitka Molavcová působí jako velice křehká bytost, ale dokazuje, že je neuvěřitelně silná osobnost. Zkušenou dokumentaristku Sommerovou pustí jen tam, kam sama chce, má přesně nalajnované hraniční čáry a přes ně nikdo nepřekročí ani s ozbrojeným doprovodem. Tohle není chyba Sommerové, to jen Molavcová si zaslouží poklonu za svoji další mimořádnou dovednost. ()
Olga Sommerová natočila velice poutavý dokument, při jehož sledování si emociálně vnímavý člověk nutně musí uvědomit, že život může být opravdu krásný. Stačí jen chtít... Doteď jsem vlastně ani netušila, jakým nezměrným talentem Jitka Molavcová disponuje. V každém případě jde o neskutečně inspirativní dámu nejen po stránce profesní, ale především po té lidské. Úchvatná žena. (90%) ()
Nejsem obdivovatelem Jitky Molavcové, Jiřího Šlitra by ale nedokázal nahradit ve dvojici s Jiřím Suchým vůbec nikdo. V dokumentu každopádně působí hodně sympaticky i přes onu hereckou afektovanost, která patří k její stylizaci. Nedávno jsem ji ale zažil na divadle a podala opravdu skvělý výkon, evidentně se vedle Suchého slušně vypracovala. Dokument Olgy Sommerové je víc oslavou herečky než plnokrevným dokumentem, i tak se na něj dívá příjemně. ()
Jedna ze tří hlavních legend Semaforu se představuje blíže. První třetina je režijně hodně neudržená, kdy lítáme sem a tam. Tahle část nám ukazuje Molavcovou klaunku, ovšem dále se dostaneme pod povrch a vidíme Molavcovou milující. Ukazuje se žena pokorná, přemýšlivá a smutná. Myslím, že stejně jako u Jiřího Suchého by Klaunce slušela více celovečerní forma, ale i tak nahlédneme do duše ženy, které potěší, když jí potvrdíte, že je Vaším dětstvím. ()
Úžasná postava, umělkyně, ale asi i člověk. Na divadelní a televizní scéně tak multifunkční a přes to zase tolik špičkových příležitostí nedostala. Rád ji vídám v pohádkách, o kterých bohužel v dokumentu moc nepadlo. Mám ji moc rád v dabingu, kde byla zmíněna jedna příhoda. No a nejlepší byla ve starém studiu Kamarád, o kterém bych bral klidně samostatný dokument. Takže témata dokumentu mi moc nesedla a tak nejde hodnotit lépe. ()
Galerie (37)
Zajímavosti (3)
- Natáčelo se i v pivovaru Regent Třeboň, který byl založen roku 1379. Historicky nejstarší zařízení na výrobu piva zde vlastnila již v roce 1367 augustiniánská řeholní kanonie. Dále se točilo ve sklepení zámku Litomyšle a v expozici „Srdce pro Václava Havla“, vytvořené Lukášem Gavlovským a Romanem Švejdou z více jak dvou tun vosku ze svíček zapalovaných k uctění památky Václava Havla. (sator)
- Melodie, která podkresluje závěrečné titulky, je z filmu La Strada z roku 1954 od skladatele Nino Roty. A také se jedná o odkaz na to, že Jitka Molavcová je přirovnána k herečce Giuliettě Masiny, která v tom filmu hraje. (sator)
- Báseň, kterou Jitka Molavcová recituje, je sonet č. 66 od Williama Shakespearea: „Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid, když vidím zásluhy rodit se na žebrači, a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít, a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči, a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných, a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku, a dokonalost pak, budící už jen smích, a vládu ve zchromlých pařátech panovníků, a jazyk umění vrchností zmrzačený, a blbost, doktorsky radící rozumu, a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny, a Dobro, zajaté a otročící Zlu, tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.“ (sator)
Reklama