Obsahy(1)
Jitka Molavcová, žena mnoha talentů, platí již pět dekád za neokázalou stálici hudebního, filmového a především divadelního světa... Výstižně popsal osobnost Jitky Molavcové vynikající hudební kritik Jiří Černý: „Řekněme, že by šílený manažer dal inzerát: Hledám dívku, zpěvačku a herečku, kytaristku a banjistku, saxofonistku a trumpetistku, krásnou i šikovnou, lyrickou i komickou, naivní i zhýralou, zářivou jak z Broadwaye, ušmudlanou jak ze zemljanky, pružnou, humpoláckou, schopnou hrát nejméně 25 let v jednom divadle, ne víc jak 34 představení měsíčně. Platím v korunách! – Život dal ještě překvapivější odpověď: Jitku Molavcovou.“... Ano, tohle všechno reprezentuje a v sobě nese v civilu skromná, nenápadná osůbka s překvapivě bohatým vnitřním životem, s obrovským charismatem, nepopiratelným charakterem, okouzlující partnerka Jiřího Suchého. Dokument Olgy Sommerové je intimním portrétem této všestranné osobnosti, kterou poznáme mimo světla reflektorů a divadelních prken. Je to vedle Giulliety Masiny další podoba křehké Gelsominy z Felliniho Silnice. (Česká televize)
(více)Recenze (33)
Nudné, afektované, zdlouhavé záběry z pořadů, o Molavcové - jako o člověku jsme se až tak moc nedozvěděli. Sommerová už není to co bývala. ()
Olga Sommerová si nejspíš po desítkách let u filmu konečně našla téma které ji baví a v kterém je opravdu dobrá - portréty slavných osobností. Její filmy o Jiřím Suchém, Michealu Kocábovi, Veře Čáslavské a dalších patří podle mě mezi jedny z nejlépe zpracovaných dokumentárních portrétů, které jsem na české scéně viděl a proto jsem se těšil i na její novinku o druhé legendě divadla Semafor - Jitce Molavcové. Už ze začátku mě ale zarazilo tempo snímku. Zatímco film o Suchém pěkně odsýpá bez problémů drží nit a místy je i humorný, tady se také objevují vtipná místa, ale jsou v mnohem menší míře, než u Suchého a film hned ze začátku plyne výrazně pomaleji. Zlom pak nastává v druhé půlce filmu, kde už definitivně autorka rezignuje na hezký oddychový film a začíná nám referovat o těžkém životě Molavcové a snaží se z ní dělat mučednici, která svůj osobní život obětovala nám všem. A já rozhodně nechci, aby to v této chvíli vypadalo, že si Jitky Molavcové nevážím. Právě na opak. Stejně tak i rozumím, že realistický portrét musí ukázat všechno, ale moc nevím, proč musí film o celoživotní komičce a bavičce končit na tak pesimistické notě. Když jsem v úvodu napsal, že Sommerová je v portrétování slavných opravdu dobrá, tak na konci musím bohužel seznat, že tento film za mě patří k těm slabším kouskům... P.S.: Po napsání těch posledních řádků a znovupřečtení celé recenze mě napadá otázka, jak moc je dělání těchto filmů svobodnou vůlí Sommerové a jak moc tyto filmy vyrábí na popud dramaturgického plánu ČT...nehledě na to, že se ve svém stylu za ta léta moc neposunula a všechny ty filmy, jsou po stránce vyprávěcího stylu vesměs stejné... ()
Charakter Jitky Molavcové lze vyjádřit pouhými dvěma slovy: nádherná bytost. ()
Čistá duše Jitky Molavcové. ()
Je mi líto, že Jitka nevystupuje sama za sebe a i v osobním vyprávění hraje nějakou roli. V dokumentu je velmi málo děje, jen výčet rolí a úspěchů Jitky Molavcové. Je to skutečně velká hvězda, nicméně bych rád věděl z jejího života více. Její dílo je v uměleckém prostoru velmi dobře exponované, ale vlastně jsem se z toho to dokumentu o této mimořádné umělkyni nic nového nedozvěděl. Za mne celkem zklamání. ()
Dějově a obsahově velmi slabý dokument, který je plný všeho, co vlastně celý život víme. O Jitce jsme se dozvěděli pramálo a podstatná část stopáže je věnována archivům a vzpomínkám z různých projektů, do hloubky jsme se ovšem v žádném tématu nedostali. Takové zklamání bych ve společnosti mistrovské paní Molavcové nečekala. Děkuji ovšem za epizodu s p. Strejčkem, která mě chytla za srdce. ()
Jitka Molavcová je úžasná. Já zkritizuji úplně všechno a pošlu do prdele každého pseudoprofesionála. Ale Jitku nikdy, ona je naše dětství. Ona je dobrá víla. ()
Paní Molavcová musí hrát Melicharovou i v osobním vyprávění? Myslím si, že její osobnost je v tomto dokumentu nevhodně uchopena, o její duši a o tom, jaká skutečně je si můžeme nechat jenom zdát. Řemeslně je to hezké, ale dramaturgicky a obsahově nudné a místy skoro až falešné. A zbytečně dlouhé, tentokrát paní Olga na svou kýženou stopáž dosáhla jen umělou vatou. ()
Tak já nevím. Proč to vlastně vzniklo? Molavcová pro mě vždy byla jako marťan, který s sebou na scénu přináší poetiku jakési infantilní starosvětskosti. Kdykoliv jsem ji viděla v tandemu se Suchým, přišlo mi, že dělají něco, co je musí strašně bavit, ale problém byl v tom, že jsem se u toho nebavila já. Od dokumentu jsem čekala, že herečka tu svou auru aspoň na chvilku vypne a divák bude moci alespoň trochu nahlednout pod hereččin pitvořivý povrch. Což o to, momenty, kdy přestala mluvit "molavštinou" a odhalila v sobě normálního člověka, tam byly. Ale bylo jich setsakramentsky málo. Jak je to možné? Byl problém v Sommerové (to spíše ne) nebo v Molavcové, která si svůj vnitřní život pečlivě střeží a jejíž divadelní alter ego je trvalou součástí jejího veřejného obrazu? Kdo ví. Já bych ale strašně chtěla vidět méně Klaunky a víc Molavcové. ()
Paní Molavcovou uznávám, přes 40 let jí tleskám v Semaforu. K ní všechna čest. Ovšem recenze se píše na filmy. Tento film - dokument - natočila Sommerová, kterou fakt nemusím. Zprotivila se mi svým aktivismem, podepisováním všech možných petic a fanatickým zbožňováním Havla tak, jako před 70 lety Pavka Kohout Stalina. A tak jsem váhal, zda se vůbec na její dílo podívat. V rámci nestranosti, objektivity podíval. Začíná to pěkně, jsou zde dnes již vzácné záběry z her Elektrická puma, Vetešník, pan Strejček... A - prásk ho! Havel. Už je to tady! A dokonce tam narvala i válku na Ukrajině. (Ještě že nepíšeme rok 1950, to by tam dala i toho Stalina). Takže jak cituje Shakespeara sama paní Jitka: "Znaven tím vším... jak pokřiví se každá čistá věc... jak umění je stále služkou mocných... Podruhé lépe nevidět". ()
Měl jsem pocit, že mezi Jitkou a divákem je určitá bariéra a odstup. Ona je to opravdu skvělá umělkyně, ale z jejího dokumentu jsem spíš zklamaná. Přišlo mi to takové syntetické. O jejím životě jsem se dozvěděla celkem málo a příliš mnoho se dokument babral ve výčtu hereččiných představení a projektů, jako by se bál řešit něco podstatnějšího. Jsem ráda za přítomnost Suchého a Strejčka, který ve mě vzbudil velkou lítost. Tato kapitola s ním byla velmi čirá, ale zbytek dokumentu mi přijde spíš vypočítavá seznace, než skutečná tvář a duše Jitky Molavcové - mimořádné umělecké bytosti. ()