Heya

Šion Sono je nevyzpytatelný režisér (snad nikdy nedokážu odhadnout předem, co přesně od něj dostanu, ale vždy jde o úplně svébytnou a umělecky originální záležitost) a jeho film Heya je snad tím nejexperimentálnějším pojetím gangsterky, jaké jsem kdy viděl. Často téměř mlčenlivá road movie s noirovým černobílým vizuálem předvádí zvláštně tajuplnou postavu gangstera, o kterém víme pramálo. Snad jen to, že hledá dle svých slov co nejtišší a nejklidnější pokoj, v němž by mohl najít spokojenost... a spolu s tím s neklidným výrazem v obličeji velmi pravděpodobně hledá jakoby obecný klid od všech možných dostihů a zakázek v rámci svého povolání. Záhadný pán s baloňákem a kloboukem toho moc nenamluví, projeví často úsporné emoce a víc než u jednoho podobně mlčenlivě provedeného kšeftu a jednoho zásadního použití zbraně ho v akci prakticky nevidíme. Jeho herecký představitel (Akadži Maro) je však co do ztvárnění se stylovou zádumčivostí naprosto přesný a úplně padne do precizní žánrové atmosféry, s níž jsem i během některých dlouhých záběrů hltal snad každou vteřinu (hodně se mi líbily mj. ty z vlaku a tramvaje). Závěr mě napoprvé „zklamal“ náhle pesimistickým zakončením (i na postavu, u níž tušíme, že šťastný konec s uspokojením v tom ryzím slova smyslu nikdy plně nenalezne), ale jinak se mi tohle silně pocitové zpracování žánrového námětu líbilo. Místy takový šedesátkový černobílý Godard, v devadesátkovém japonském undergroundovém hávu. [85%] (23.06.2023)

Jak se hledá pronájem v Japonsku. 1)  Spoiler. Chlap jde do realitky, formuluje své přání, jedou se podívat metrem na pokoj. Postupně navštíví čtyři nabídky, aniž si vybere. Pak se vyjasní, co je zač. Pátý pokoj je, jak se ukáže, ten pravý. Jako vyjádření odcizenosti moderní civilizace mě snímek přesvědčil. Ale určitě se na něj nepodívám znovu._____ 2)  Příznačné je, že si dívka ve zcela prázdném vagónu metra (je tam jen ona a klient) nasazuje sluchátka. Odcizená izolace na druhou._____ 3)  Jakkoli jsem vášnivý odpůrce klipoidních záběrů, které neumožňují vnímat jinak, než podvědomě a které mě nervují, slow cinema jakožto protiklad ukazuje druhý extrém. Při sledování mám pocit, že mi život utíká mezi předlouhými 61 záběry, aniž moc chápu, k čemu to všechno je._____ 4)  Snímek je dobrý jako pohled na tokijské reálie raných devadesátých let. Zvláště záběry z jedoucí povrchové dráhy a z ulic jsou zajímavé._____ 5)  Od 32letého scenáristy a režiséra, jindy též básníka či skladatele, Šion Sona je to můj první zhlédnutý film. Zatím..._____ 6)  Snímek je nesporně zajímavý a velmi filmařský. Většinu informací získá divák obrazem, zvuky a hudbou, velmi úsporné dialogy jen dokreslují celkovou atmosféru._____ 7)  Výstižný koment: desEsseintes*****. Zejména mě zaujal motiv únavy. Bohužel přesně ty důvody, které komentátor považuje za hlavní přednosti snímku, jsou důvodem mého nízkého hodnocení. (21.09.2023)

Priznám sa, že keby som nevedel, že idem do filmu od Siona Sona, tak by som ho v tomto vôbec nespoznal. Film je tichý, pomalý, skúpy na významy a interpretácie. Atmosféra by sa ale dala krájať. Keď príde koniec zostane nám pomerne banálny príbeh jedného hitmana, ktorý má v sebe niečo poetické. Určite by sa dala z tohto filmu spraviť pôsobivá haiku. Film je ale inak výborný. Keď vezmeme do úvahy Sonové experimentovanie s formou, tak tento sa najviac približuje európskemu štandardu. Na jednu stranu, je to škoda, pretože mám rád toho Sona, ktorý vás znechutí, zneuctí a pobaví. Na druhú stranu the Room je o hľadaní a formálne je toto hľadanie zobrazené bez výraznejšej chyby. Plus do toho plynulý jazzík a uhrančivé duo postáv. Rozhodne jeden z jeho najlepších ranných filmov. (02.03.2015)

Slow movies mám docela rád, ale žel se to musí umět. Ono to totiž není jen o tom zpomalení, ale také o atmosféře, pocitech a externích reáliích. Dokonce často nechybí nějaký podpříběh, myšlenka navíc, u Benninga dokonce vtip. Tady jsem měl pocit, že sleduju japonského Krobota ve filmu Bély Tarra, který se pokusil natočit remake Jarmuschova filmu Hranice ovládání (já vím, já vím, že Jarmusch to natočil později). Prostě forma tak přebíjí obsah (a tím nemyslím to "zabiják hledá vhodný byt", ale právě ono slow movie sdělení o něčem (o Něčem)), že to často působí nechtěně směšně, některé ty scény. (26.10.2023)

U pointy jsem si nemohl nevzpomenout na ten vtip, v němž se učitel/ka ptá žáka, jak by přeložil "Odpočívej v pokoji.", aby tomu porozuměl každý cizinec, načež žák odpovídá "Relax in the living room." - že nám ale ta naše realitní makléřka (Joriko Dóguči), děvče zadumaný a málomluvný (obdobně jako její společník) - kterou její práce očividně naplňuje, to nemohu říci - pěkně kulila očka, když zjistila, k čemu vlastně bezejmenný (Akadži Maro) potřeboval jejich služeb, co? Inu, chyba v překladu, to se stává! ;-)  ___ K filmu: Heya je svou příznakovou rytmikou zcela očividně Sonovým pokusem o slow cinema (žánr(?), v němž se jako ryba ve vodě pohybují takoví filmaři jako Béla Tarr, Lav Diaz nebo Ming-liang Tsai), a to pokusem velice zdařilým. V následujícím komentáři bych rád přiblížil, proč je toto dílo láskou na první pohled (i když si neumím představit, co by mi mohla dát druhá projekce; film je tedy jedním z mála filmů, jimž nemám problém udělit plný počet, ale opakování asi riskovat nebudu). a) Předně bych před filmem nevěřil, že lze funkčně skloubit thriller (motiv nájemného vraha, krvavých peněz a útěkem před zákonem) s kontemplativním/meditativním arthousem, že toto spojení dává smysl - a k čemu, že to je dobré? Opětovně jsem si dokázal, že možnosti kinematografie (ve věci kombinace různých tvůrčích postupů) jsou bezbřehé! A nic nemůže být pro cinefila (mého ražení) víc potěšující, než když se mu svět filmu představí jako moře nekonečna možnosti, množina nepředstavitelného množství eventualit... b) Tím, že si film bere tu něco z vzorců thrilleru, tam něco ze vzorců arthousu nelze říct, jestli je snímkem dynamickým, či statickým, resp. paradoxně zvládá být obojím zároveň! Tak sledujeme postavy, které se neustále někam přesouvají (převážně za účelem prohlídek bytů) - což je ten dynamický moment -, ale jejich pohyb skrze prodlužování záběrů je zdánlivě tím nejpomalejším pohybem, jenž si jen dokážete představit, divák sice může mít dojem, že se nic neděje, ale dvojice hlavních postav za hodinu a půl trvání filmu objela snad celé Tokio(?) - kolik to tak může být kilometrů? A vy, pro které tam té dynamiky bylo málo, kam byste ty postavy ještě poslali? Na cestu kolem světa? :-)) c) To zpomalování (koho? čeho? - narace) není pouhým ornamentem, stylistickou libůstkou, něčím nahodilým, ale je organicky živeno motivem únavy. Únavy hlavního hrdiny z dosavadního života, únavy realitní makléřky z toho, že se jí nedaří prodat klientovi byt, že tento stále brblá, na rovině percepce i únavy diváka, z toho, že film nasadil zavratné šnečí tempo. Proto bych si dovolil polemizovat s uživatelem Jason_X, který by filmem nabízenou storku odbyl "desetiminutovým kraťasem", já si naopak myslím, že tenhle film mohl být klidně o hodinu delší. Čím déle melancholii a depresi "restujete", tím lepší "pokrm" získáte! Díky za tip Willymu Kufaltovi! 90 % (14.09.2023)