Houština

Jsem rád, že je tolik "čtyřkařů" mezi hodnotiteli, asi nejsem sám, komu se tenhle zvláštní film líbil a snad pochopil dobrý umělecký záměr autorů, i když bych ho rozhodně nedoporučoval běžnému konzumentovi. Člověk až na konci filmu, kdy chodbou metra procházejí postupně všichni aktéři příběhů, které se zdají být navzájem nespojitelné, mnohé pochopí. Na začátku ten mumraj u metra zdá se naopak podivně vsazený. Ano, v davu lidí kolem vás denně procházejí lidé se svými příběhy a člověk si neuvědomí, jak zvláštními myšlenkami se zaobírá právě ten, kdo do vás třeba vrazil... Epizody skutečně jsou spíše monology, přestože se vždy jedná o dvojice nebo trojice aktérů, ale ti druzí jen naslouchají a mnohdy nechápou. Člověk plánující sebevraždu, příběh o sumci, úchyl, který nechce, aby mu dcera dospěla, domnělý sukničkář, který chce donést svému mrtvému kamarádovi pornočasopisy, dívka hledající v lese ztraceného milence... Možná jsem nevzpomněl na všechny,ale bylo to podmanivě krásné... (27.03.2017)

Depresivní art jak sviňa. Nicméně jsem neviděl sebemenší problém, ponořit se do bizarní sociální mozaiky ve formě velmi originálně nasnímaných a odvyprávěných povídek. Divák je pokaždé vtažen do vrcholu konverzace či situace, na zorientování má jen pár minut, neb se pokaždé blíží nekompromisně drsné vyústění myšlenky či příběhu. Film o vnímání okolí...lidí. Mít tak možnost, nahlédnout do houštiny jejich duší, k pochopení lidských osudů by již nebylo nutné druhého pohledu, nicméně vědět o lidech to, co často nechtějí vědět ani oni sami, by muselo nutně vést k šílenství. Zdá se, že žijeme v jakési neřešitelné morální rovnici a přesto se s úsměvem a rádi dále přežíráme...fyzicky, emočně i duševně. (01.01.2018)

Fliegauf film věnoval in memoriam Györgi Fehérovi, člověku, s nímž ho konzultovat a který pro něj (očividně) znamenal obrovskou tvůrčí inspiraci. Houština je formálně vyhraněný debut složený z několika mikropovídek, které spojuje především určitý náznak vyšinutosti. I když se osudy jedinců tak či onak volně protínají, Fliegaufa zajímá moment vyprávění příběhu, vyhrocený dialog, očistný monolog i děsivě fascinující mystérium lidské tváře snímané v detailu. Film trpí typickou nevyrovnaností - některé povídky jsou brilantní (namátkou otec lamentující nad odcizením dcery a především totálně creepy monolog polospící holky o panovačné babičce), jiné jsou ale spíše takovou literární konstrukcí (dva kluci rozprávějící nad neviditelným objektem). Fliegaufova schopnost zhypnotizovat diváka a zmocnit se světa před kamerou po svém je už v Houštině jasně patrná. Nelze říci, že by se posléze Maďar zdokonalil - každý jeho film je ostrov sám pro sebe. (26.08.2011)

(LFŠ 2012) Ve festivalovém katalogu a vlastně i v textu distributora nahoře se mezi řádky obratně píše, že se na ten film ve skutečnosti nedá dívat .. a má pravdu. Jen nechápu proč to vyznívá, jako že je to tak v pořádku .. že takhle je to cool. Nevím, já v kině preferuji chuť se na film dokoukat do konce .. ne se k tomu přemlouvat. Přece když už má film do diváka nějak řezat, tak nepříjemným obsahem za podpory sugestivní formy .. a ne jen otravnou kamerou, před kterou není nic, než plkající póry. (25.07.2012)

Snímek Houština je vizuálně dráždivou mozaikou povídkových dialogů nebo často spíše monologů postav, jejichž vnitřní svět se nějakým způsobem vymyká běžnému normálu. Celek vnímám jako dramatickou studii o lidském odcizení a neschopnosti naslouchat si v tom každodenním mumraji kolem nás. Upoutala mě nápaditá práce s kamerou, která působí místy až hypnoticky. Líbil se mi i zdánlivě ledabyle a přitom mistrně vypointovaný závěr. (09.06.2020)