Už tady nežijeme

Uvěřitelnej příběh, uvěřitelný postavy, uvěřitelný vztahy mezi nima... Ten film je prostě jako ze života. Jenže k čemu to je, když se tam za celou dobu nic moc zajímavýho neodehrává? Doufal jsem, že až se provalí ta nevěra, tak se to snad nějak rozjede. K přiznání nevěry sice došlo, ale žádný oživení to nepřineslo. Film dál ubíhá ve stejnym pomalym tempu a končí poněkud bez pointy. Možná osoby žijící v manželství na tom najdou něco víc, ale mě to moc nebavilo... (22.11.2013)

vybornee!!! po hereckej stranke absolutne bezchybny stvorlistok.. laura dernova je velmi sarmantna a co sa tyka herectva zatienuje aj vzrusujucu naomi wattsovu.. z muzskej posadky je radost pozerat sa na marka ruffala, ktoremu by svedcalo keby sa objavoval castejsie v silnych projektoch (v zodiacovi bol excelentny). po pribehovej stranke tu mame premisu, ktora sa vam moze zdat povedoma napriklad z ang leeho ladovej burky alebo ako spomina le_chuck z filmu closer. casto v komentaroch zaznieva slovo "emocie", a tie su fakt skutocne a lezu totalne pod kozu. we don´t live here anymore je velmi silnym filmom s paradne vykreslenymi charaktermi a smrdi to vsetko realitou.. radost kukat na taketo filmy 80-90%. (09.12.2007)

Musím uznat, že téma manželské nevěry je mi hodné blízké (vlastní zkušenost) ale nevzpomínám si, kde bych ho viděl takto reálně zobrazené. Opravdu silné a velice dobře zahrané (i Ruffalo mi výjimečně nevadí) drama, které je až děsivé skutečné a bolestivé. Stejně jako bolest, kterou pociťují všichni zúčastnění, když dělají svá rozhodnutí. (20.03.2013)

Dechberoucí partnerská výpověď. Dva páry, zprvu "jen" přátelé, se milostně promísí. Nejde však o tělocvik z rozmaru, ti lidé jsou svým způsobem všichni nějak nešťatní, o něco se cítí ošizení, něco nezvládají a naléhavě potřebují azyl, účast, lék. Kdo ubližuje, nedělá to cíleně, kdo to myslí dobře, může zranit. Vztahové filmy mám ráda, ale tenhle má něco víc. Je až neuvěřitelně reálný, je až neuvěřitelně citlivě natočený, je ke všem aktérům neuvěřitelně spravedlivý. Kdo se v tom partnerském vesmíru pohybuje, tu nahoru, tu dolů, možná se v jednom z těch čtyř křehkých zrcadel pozná. (05.11.2006)

Americký nezávislý film zpravidla poznáte podle toho, že se v něm řeší nedořešené rodinné vztahy, dospělí lidé po sobě křičí kvůli jiným dospělým lidem, všichni všechny strašně nenávidí a přitom se vlastně milují a celé je to stejně jenom o sexu a penězích. Méně známí herci v podobných filmech účinkují, aby se stali známějšími, ti známější, aby nám dokázali, že umí také hrát, nejenom se usmívat do objektivů fotoaparátů. Právě snaha něco dokázat je vlastní snímku Johna Currana. Spočívá v tom jeho největší síla i slabina. Snahou o co nejsyrovější zachycení rozpadu dvou manželství připomíná nějakou evropskou „intelektuálštinu“, akorát zde jde více o tělo než o duši. Evropská „intelektuálština“ to ovšem není, pouze jí chce být, což je nejpatrnější na „hlubokých“ scénách, kdy hlavní hrdina běží lesem, do toho vidíme prostřihy na jeho soulož s milenko a slyšíme znepokojující hudební tóny. Způsob, jakým Curran příběhu dodává hloubku není ani trochu nápaditý a ačkoliv natočil přesně takový film, jaký se od amerického „nezávisláka“ očekává, je to film chladný, odtažitý a pohřbívající veškeré umělecké ambice paradoxně přílišnou ambiciózností. Asi to má působit sofistikovaně, režisér mne však nedokázal přesvědčit, že si takto na něco sofistikovaného jenom nehraje. Ne všude platí „méně je někdy více“, ale zrovna u podobného námětu nepochybně ano. Kéž by tvůrci zůstali u metafory se semaforem, coby věcí či pocitem, jenž nám brání pokračovat v bezstarostné cestě životem. A okamžitý rozjezd nemusí být vždy tím nejvhodnějším rozhodnutím. Curranovi by neuškodilo, kdyby více důvěřoval svým hercům a nabídnul jim více scén „zadumaně sedících a mlčících“, jejichž síla by pak rozhodně nespočívala v intenzitě křičených vět. Přitom všechno, co herci měli zahrát, zahráli skvěle. Hlavně obě ženské představitelky; „Lynchova herečka“ Laura Dernová má však stejně jako Naomi Wattsová tu nevýhodu, že její postava je příliš nevýrazně napsaná a nejspíš ani nebudete vyvíjet nějakou snahu, abyste si jí zapamatovali. Kolik podobně nešťastně zamilovaných žen jsme již mohli vidět? Desítky? Stovky? Naprostým vyredukováním výstředností se postavy sice stávají věrohodnějšími, avšak zapomenete na ně bezprostředně po zhlédnutí (tuto vět bych prosil vytesat na svůj náhrobek :). Už tady nežijeme (proč taky) se utápí v šedi nevýraznosti po stránce obsahové, stejně tak formální. Není to film nezdařený, ví, co chce říct a říká to globálně stravitelným způsobem a navíc… na Naomi je opravdu moc pěkný pohled (čím to, že jsou všechny Australanky tak krásné a talentované?). 70% (29.10.2007)