Sto dněj posle dětstva
A hundred days after childhood
Keď sa skončilo detstvo
Obsahy(1)
Poetický obraz dospievania a prvých dotykov so životom. Príbeh sa odohráva v letnom tábore, kde mladý Miťa prežíva prvé milostné trápenie. Film citlivým spôsobom rozpráva o zložitom období dospievania, kedy mladý človek spoznáva pocity šťastia a harmónie, ale aj muky čakania a pochybností, kedy formuje vlastnú osobnosť, učí sa porozumieť iným a násjť si svoje miesto vo svete. Na MFF Berlinale bol film ocenený Strieborným medveďom. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (12)
Zlatý Medvěd - výběr ()
(SSSR) Nemůžu souhlasit s převládajícím názorem, že by poetický film Sergeje Solovjova KDYŽ SKONČILO DĚTSTVÍ byl nějak podřízen stranické ideologii, protože i přes umístění děje do pionýrského tábora a dobově příznačné propriety jde o dílo svým tématem jednak nadčasové (první lásky, dospívání, uvědomění si místa ve světě, naučení určitých hodnot, porozumění umění), jednak omezením vyprávění a uzpůsobením stylových prostředků náladám zprvu mizantropického Míťy je pohled vůči režimu značně kritický. Potenciální výtky vůči tomu, že začlenění Maškarády od Lermontova je příliš chtěné a působí křečovitě, by se daly smést s tím, že panoval požadavek, aby tituly pro děti oslovovaly i dospělé. Vzhledem k dvojímu kódování se tak nabízí i dvojí čtení, kdy naivní - dětský - divák bude vnímat a prožívat příběh o dospívání v aranžmá, které je mu známé, zatímco ten poučený - dospělý - najde řadu paralel mezi hlavní dějovou linií a nacvičováním divadelní hry, což obohatí jeho zážitek. Nemístné mi taky přijde vytýkat počinu, jenž neodmyslitelně spadá do poetického-lyrického proudu v sovětské kinematografii (charakterizovaného estetizací a příklonem k hodnotám minulosti - zde klasické umění v podobě malířství a romantické literatury), že je příliš krásný. Chápu ale, že očistný déšť, kontakt postav s přírodou, záběry na ve větru se chvějící koruny stromů a slunce prosvítající za mráčky může působit jako estétství, zvlášť když kameraman Kalašnikov pouze asistoval (a nebyl ani v titulcích uveden) na Tarkovského adaptaci novely bratrů Strugackých a jinak má na svém kontě v nejlepším slova smyslu nehezky vyhlížející Klimova či Gubenkova díla. ()
Poněkud zvláštní film o dětech v letním pionýrském táboře, jakési lyrické drama, v němž se objevují u těch odrostlejších prvky pokusů o uchopení pocitů života dospělých, což je řekněme normální.. V záhlaví je psáno, že jde o romantický film, snad protože tam bylo dle mne násilně vneseno nacvičování pasáží Maškarády od Lermontova, což byl představitel ruského romantismu. Toto mi připadá skutečně násilné, protože jednak ta hra byla pro svou aktuálnost dlouho zakázána, ale hlavně proto, že jde o drama žárlivosti, pomluv, lásky a msty, tedy nevím, proč by zrovna děti měly být s tímto syrově konfrontovány a deklamovaným pasážím těžko mohly plně rozumět, takže to působilo velmi nevěrohodně, jelikož to neodpovídá jejich věku. .Jinak by to byl vcelku dobrý příběh o normální citových zmatcích počínajícího dospívání, ale vzhledem k té implantované přemoudřelosti jen dvě **. ()
Jakkoliv by tomu zasazení děje do prostředí pionýrského tábora svádělo, film je prakticky prázdný ideologie a hlavní pozornost směřuje na dospívající mladé hrdiny. Ti vnímavější z nich, i díky nacvičování Maškarády, objeví nové obzory, poprvé se zamilují a uvědomí si názvem filmu avizovaný přechod mezi dětstvím a dospělostí. Tyto momenty jsou divákovi podány bez zbytečného patosu – mluví hlavně Lermontovy verše a hudbou i vnitřními monology docílená subjektivizace s hlavním hrdinou. U tohoto bych dospívala mnohem raději než u Prciček. (Seminář ruského filmu Veselí nad moravou 2010) ()
Je v tom spousta pěkného, ale taky spousta lživého. A ne, neřekl bych, že film nabízí dvojí čtení. Nejde však o stranickou ideologii, ale o to, že je to film výchovný a jako dětský se spíš jen tváří. Od začátku tu frčí modelové situace, jeden se musí hodně snažit, aby skousnul všechna ta stylizovaná představování, typizace postav i mikroprostoru. Zajímalo by mě už jen, jaké děti by se v SSSR dostaly na tříměsíční tábor pro cca 20 zúčastněných. Jak by se stalo, že by předtím někteří byli spolužáky, jak by fungovalo, že by měli v rámci lágříku volnost pohybu, že by se s nimi nacvičovalo divadlo atp. Ale nerealističnost mi zas až tolik nevadívá, čert to vem, horší je ta moralistnost. Přemýšlím, co mi film sráží od takové Romance o zamilovaných – asi nějaký kvantový skok k absolutnosti tématu, možná ta pedagogičnost, retro pro nás, dospělé sráče, které v tom mohou vidět sebe a říkat si „ach“. Anebo to prostě zestárlo. Definitivně si Solovjova před Assou dovedu zařadit do linie poetického kina v mezích zákona, poněkud plytkého, co se týče obsahu. Je to přenádherně snímané (půlku nádhery dělá ale už výběr krásných dorostenců a dorostenek a především zasmušilý krasavec Tokarev). Je to taky překvapivě fest statické, to Solovjov nebývá. Děcka jsou vedena k takové prkennosti, až to chytá stylizaci. Zlatá Plívová-Šimková! ()
Místo mimo tento svět - Arkádie, kde vegetace pomalu pohlcuje mírně omšelé budovy starého šlechtického sídla. Okno otevřené do zahrady, kde vítr ohýbá větve stromů a hladí trávu. Louka na kopci nad zákrutem řeky, odkud je pohled do širého kraje. Kraj lesa nad nímž se vznáší papírový drak. A slunce a voda. Kolonie už ne dětí, tak seriózních a romanticky založených, že vypadají jak z jiného světa. A čas, kterého zde v tom takřka nekonečném létě vypadá být nekonečné množství. Rozhodně je ho více než dost na první zamilováváni a na první zklamávání. No, kdo by se nezakoukal do děvčete s květy ve vlasech, které si čte Lettres d’Amour. Rozhodně žádná realita, ale poetický sen. Provinilé potěšení. ()
2/10 Zřejmě předobraz některých parodických dílek Pražské pětky/Sklepa - Na brigádě, Pějme píseń dohola mě nijak zvlášť neoslovil. V lyricko-poetickém filmu se dostaneme na podivně koncipovaný socialistický tábor pubescentů, kteří už nejsou dětmi, ale dospělími taky zatím ještě rozhodně ne. V rámci divadelního představení Lermontovy Maškarády, jehož znalost bude zřejmě pro dobré pochopení celého filmu zásadní, se vlámávají do rolí dospělích, aby si nejenom ve hře samotné vyzkoušeli první lásky, zklamání, soupeření a boje o své samotné místo v životě. Bylo to pro mě nestravitelné - nejspíš taky protože těžce nesu, když jsou děti až moc přemoudřelé. Ale dievočky a hudební motivy jsou tam pěkné, bohužel častá přítomnost rudé hvězdy celkový dojem dost kazí. ()
Když skončilo dětství, začíná dospívání. V mnoha jazycích (i v češtině) se říká "zrání". Pokud plod v té době uzraje, pak v dospělosti musí spadnout. To byl také případ Michaila Jurjeviče Lermontova, kolem nějž se všechno točí. Nemyslím, že pro příměr k dospívání, ale pro afinitu, kterou má k němu režisér a scénarista Sergej Solovjov. A tak tu máme i Lermontova (skrytého a apokryfního), s jeho dobrodružstvími, láskami a souboji. Nicméně na romantice dospívání (od Lermontova po Mozarta) je něco zapšklého a nanicovatého, jak ostaně zpívá i Kurt Cobain v neromantické písni určené pubescentům a adolescentům Smells Like Teen Spirit. - Mám pocit, že jsem něco promarnil, nevzpomínám si, že bych někde na táboře mohl hrát divadlo nebo tancovat s dívkou večer v romantické zahradě. ()
Když skončilo dětství je jemnou filmovou poezií lidského nitra. Rus Sergej Solovjov jedinečným způsobem zachytil přeměnu nevinného dětství do počátku dospělosti, kdy se dospívající lidské tělo probouzí do dosud nepoznaného prostředí tělesných i citových tužeb, jež se projevují zmatením a svíráním srdce a duše. Film je poezií ve výjevech (něžné obrazy Leonida Kalašnikova) i způsobem, jímž intimní pocity z nitra vyplouvají do vyprávění na obdiv do světla světa, života v umění, do umění v životě (výraz je dokonán zasněnou hudební notou skladatele Isaaka Švarce). Za výstižné a podpůrné lze označit vzájemné propojení příběhu s veršovanou tragédií Maškaráda ruského básníka a dramatika Michaila Jurjeviče Lermontova. První lásky, poznávání žárlivosti, nedorozumění z neznalosti, pády ze zklamání, lehkost dětství a drobnější potíže v dospívání: vše je podáváno v lehkém poetickém vyznání, romantizovaném, v žáru z toho nejkrásnějšího období prvního rozpoznávání života. Hrdinou filmové poezie o první lásce je Miťja Lopuchin, neboli Lopuch (pozoruhodný Boris Tokarev), chlapec na prahu dospívání, zmatený neznámým pocitem, vyvěrající ze samotného středu jeho těla. Fascinace ženou a láskou jsou nejasnostmi pro začátečníka. Hlavní dívčí múzou je Lena Ergolina (křehká Taťjana Drubič), mladičká dívenka na počátku rozkvétání do krásy. City, okouzlení a odmítání. Důležitou dívčí postavou jest Soňja Zagremuchina (nevinná Irina Malyševa), Lenina kamarádka s něžnou dívčí duší. Ach, ta láska, krutá čarodějnice, jež mate lidské rozumy! Výraznější postavou příběhu je Gleb Luněv (zajímavý Jurij Agilin), oblíbený a přirozený vůdce dětského kolektivu a nevědomý sok v lásce. Hlavní dospělou postavou je zde Sergej Borisovič (příjemný Sergej Šakurov), sochař a začínající vychovatel pionýrského tábora. A z dalších rolí: hlavní vychovatelka pionýrského tábora Kseňja Lvovna (Nina Menšikova), bezelstně čistý Miťjův kamarád Saša Lebeděv (Andrej Zvjagin), bezstarostně veselejší klučina Furikov (Jurij Sorkin), Sergejův zasvěcovatel do základních charakteristik dětí (Sergej Chlebnikov), stará správkyně starého sálu Efrosiňja Kuzminična (Vera Blagovidova), nebo laskavá táborová lékařka (Arina Alejnikova). Film Když skončilo dětství je velmi půvabným poetickým dílem, jež se v romantickém zachvění navrací do časů prvních lásek a zklamání. Vzletně úchvatný zážitek! ()
Snímek Když skončilo dětství ukazuje hlavního hrdinu na prahu dospívánív prostředí pionýrského tábora. Zobrazuje období léta, kdy vám dívka, kterou znáte roky, najednou přijde úplně jiná a vy se do ní „na první pohled“ zamilujete. V jednom komentáři jsem s nadsázkou četl, že každý „správný“ ruský film musí mít svého velikána. A tady je to Michaijl Jurjevič Lermontov. Právě jeho hru Maškaráda děti na táboře nacvičují. Přijde mi to velmi symbolické. Hře o lásce a žárlivosti ještě nedokáží plně porozumnět, přesto se oběma těmito emocemi musí právě v této době učit. ()
Jeden z nejlepsich sovetskych a ruskych filmu vsech dob. Vzdy me na nem znovu prekvapi, jak prirozene je napsany, zahrany a kolik temat jeho autori na tak malem prostoru otevrou a to jim jeste precizne funguje cely popsany mikrosvet pionyrskeho tabora (a politicke je to asi stokrat min nez Starci na chmelu, to jen tak mimochodem). Snoubi se tu vtip, presny popis, hledani neceho vetsiho s nekonecnym smutkem a ztratou iluzi. ()
To nehmatatelné - čosi- z detstva. Sloboda, ľahkosť, bezčasie , láska. A krásna Tatjana Drubič. ()