Jiříkovo vidění

Tak tohle se za mě povedlo moc. Řeší se tu složité důležité téma, nad nímž se může divák zamýšlet, do toho je to ale zároveň vlastně taková (rodinná) (tragi)komedie, která to celé odlehčuje, případně přináší další témata k přemýšlení (podoby vztahu otců a dcer, hledání smyslu lidského konání atp.). Moc se mi také líbila např. doprovodná hudba (včetně výstupů jednotlivých rodinných příslušníků:D). Taťouch je (se všemi svými mouchami, zvláštnostmi) velký sympaťák a mnohdy i (nezamýšlený) showman. A pokud jde o dceru, tak ačkoli je patrné někdy obtížnější hledání cesty k otci, k porozumění si, řekla bych, že v mnohém v jejím případě jablko nepadlo daleko od stromu. Zřejmě by mě velmi bavilo sledovat tu hodinu a čtvrt jejich obyčejné každodenní rozhovory, případně rozhovory taťoucha s manželkou a dalšími, i kdyby se v nich řešilo třeba jen to, jak správně naplnit myčku:) Jsem ale ráda, že jsem se skrze tento dokument dozvěděla (i) o zajímavém plánu pana Jiřího na záchranu planety. Škoda jen, že na něj (zatím) nikdo moc nereflektuje - sice nedokážu posoudit, nakolik by jeho realizace skutečně spasila svět, minimálně dostat ho víc do povědomí, diskutovat o něm na patřičných místech, by bylo podle mého záhodno. 85 %. (03.11.2023)

Film/podnět k diskuzi, který byl zjevně dělaný na koleně (což ovšem nijak nezastírá), zato s ohromným zápalem a přesvědčením, že do některých projektů, jakkoli navenek pošetilých, je potřeba se pouštět. Jednoduše proto, že mohou přinést něco dobrého. Třeba klima, které nás nezabije. Svízelná cesta za zviditelněním Svobodova nápadu na globální zdanění uhlíku se prolíná s buddy movie příběhem otce a dcery (pro kterou je film mj. způsobem, jak „taťouchovi“ porozumět). Díky tomu není závěr filmu, dávající namísto neúspěchu vyniknout tomu, jak se  během společné mise proměnil vztah protagonistů, úplně deprimující. A deprimující není i díky přirozenému humoru, dynamice mezi postavami charakterizovanými mj. opakujícími se situacemi (úsporné plnění myčky) a mile praštěným písničkám, jež vyprávění oživí vždy ve chvíli, kdy už mu trochu padá řetěz. Jeden z mála filmů o environmentálním žalu, po kterém nemáte chuť si to hodit. 75% (03.11.2023)

Když jsem procházel letošní programovou nabídku festivalu Jeden svět, zaujal mě v něm film Jiříkovo vidění. Již jsem totiž na něj slyšel chválu z Jihlavy a tak mě zaujala možnost projekce s následnou diskuzí. Kdybych to měl shrnout jednou větou: doufal jsem že to bude lepší. Myslím, že je to ten typ filmů, u kterých nevíte jestli jsou dokonalé a nebo tragické. Z mého pohledu a z toho co jsem se dozvěděl na následné diskuzi mám pocit, že zde došlo ke střetu dvou (nebo více) zájmů. Jeden byl záměr režisérky natočit film o snaze svého otce změnit svět a byl by to takový malý dokumentík na YouTube a možná by to večer pustila ČT. Jenže sama na to neměla dostatek filmařských zkušeností a nechala si poradit od producenta a dramaturga. Tito dva lidé správně poznali, že mnohem zajímavější než záchrana planety, je v tomto případě vztah dcery a otce a jejich nekonečného boje s větrnými mlýny. Tento nápad se pak ještě snažila podpořit střihačka, jenže tuto koncepci se snažila vnutit materiálu, který na to nebyl absolutně připravený. Z materiálu, který nese znaky punkového a homemade filmu, najednou byla snaha vytvořit film pro široké evropské publikum, pro laiky i pro odborníky, pro filmaře i pro průměrné diváky (tento nápad nejspíš přišel během doc.incubatoru). A toto je podle mě důvod, proč to skončilo někde na půl cesty. Ten materiál a námět, nebyl od začátku uchopen nějakou koncepcí, ale až v průběhu natáčení se mu snažilo vnutit svůj nápad velké množství lidí od režisérky až po střihače. Navíc, tato snaha, povznést domácí video na světovou úrověn nejspíš přišla ještě během natáčení, což zapříčinilo to, že  producenti režisérce začali dávat profi štáb a ta z nějakého záhadného důvodu začala některé scény uměle inscenovat. Ve střihu a při sledování se tak ještě najednou záčnou bít ty zajímavé scény z původního punkového konceptu a profi natočené scény, jako vystřižené z dokumentu ČT. Vzniká tak takový nemastný neslaný mišmaš, který mohl být hezkým filmem, kdyby to celé kočíroval jeden šéf (a ideálně někdo jiný než původní režisérka). Prostě ani jedna ze stran, která se snažila film tvořit, nedokázala rázně prosadit svou a udělat ten film podle sebe. Ani režisérka, ani producent, ani dramaturg, ani nikdo jiný. Toto celé je pak ve výsledku podle mě důvod, proč tento film nelze hodnotit jako výjmečné dílo, ale jen jako jakési režisérčino cvičení, na kterém si testovala své autorské možnosti a částečně si vynahrazovala své (ne)studium na FAMU. Třeba se tak v budoucnu dočkáme nějaké její další práce, která už bude trochu lepší. Film tak nemohu hodnotit jinak než průměr. Zajímavý nápad tam byl, ale během vzniku se jaksi vytratil... (22.03.2024)

Musím predeslat, že nadrzuju tvurkyni, protože je frontholkou jedny hodně důležitý kapely. Alespoň pro mě. A teď : je to mimonskej dokument o mimonskym parecku otce a dcery s jejich mimonskou predstavou, že svět je dychtivy realizovat něco, co by ve fyzice fungovalo. (Nebo o mimonsky potřebě dcery podpořit svého mimonskeho otce). Jejich cíle jsou fajn, jejich drajv je úžasnej. Ale jsou mimo. Úplně. A teď, pro koho je to špatný. Pro ně nebo pro nás? (07.11.2023)

Starý pán objevil písničku Měla babka, čtyři jabka, na jejímž základě zpracoval vědeckou teorii o tom, že - teď pozor - kdyby každá těžební společnost na světě odváděla nějakou velkou daň do nějakého celosvětového fondu a z toho by následně odcházel stejný podíl peněz každému člověku na planetě, je to zásadní krok k řešení klimatické krize. A teď nechápe proč se tak neděje, takže se to rozhodne propagovat kde jen může. Takovýhle donkichotský souboj od reality odtrženého pána je vlastně skvělým námětem na existenciální herzogovský dokument o ztraceném idealistickém jedinci v kolech velké hry. Ale bohužel to celé má v rukou protagonistova afektovaná, stejně od reality odtržená dcera, která polovinu scén inscenuje k nějakému vlastnímu příběhovému oblouku, u kterého ví už od začátku, že musí končit rozhovorem v slzách, do kterých se očividně nutí víc než Šíleně smutná princezna při královské audienci. Díky ní to bohužel není tragikomický portrét skřítků, kteří o ničem nevědí nic, akorát mají spousty nadšení a s tím jdou tak daleko, dokud z nich úplně nevyteče, nýbrž spíš blbý potvrzení pro spoustu lidí o tom, jak vykolejený z reality jsou ekologičtí aktivisté. Nejvtipnější moment dokumentu je beze sporu ten, kdy se ústřední dvojice zamýšlí, proč nemají na svoji teorii žádnou odezvu a mladý dojde, že to může být kvůli tomu, že ještě o ní nesložili žádnou písničku. (30.01.2024)