Já, Kuba

Tvé ruce byly zvyklé na zemědělské nářadí, ale teď je v ní puška... I když první povídka byla místy skoro o ničem, prostředí baru se živým zpěvem a hudbou zde vytvářelo jedinečnou atmosféru a Jean Bouise (jak se vlastně ocitl v socialistickém filmu mezi samými Kubánci a Rusy?) to svým elegantním hereckým minimalismem umně odtáhl, ač prakticky jenom seděl, chodil, cosi pojídal a občas krátce promluvil... I když v druhé povídce se opět režisér a kamaraman vyžívají v dlouhých záběrech a několik minut sledujeme jenom sekání trstiny či bloudění mezi ní, ty vizuální kompozice, hry se světlem, stínem, tmou jsou natolik úchvatné, že okamžitě pohltí... I když ve druhé polovině se pak z celého filmu naplno stává regulérní levicová agitka, neměl jsem problém film nadále s velkým zájmem sledovat až do konce, protože vedle stále napínavějších a pohnutějších drobných příběhů několika postav z řad revolucionářů a bojovníků vznikl v rámci celého velkého koprodukčního filmu zároveň mnohavrstvý obraz Kuby. Tvůrci v jednotlivých povídkách a obrazech představili a ukázali tuto krajinu v různých světlech: chudinu stejně jako bohatou smetánku, národní minulost a pro dobu vzniku zásadní události stejně jako přírodu, turistické atrakce či část velkoměsta, dokázali snímku dodat jednou poezii, jindy napětí... i ten patos mi připadal ještě v snesitelné míře. A já byl s filmovým výletem do další exotické země (moje druhá zkušenost se šedesátkovým kubánským filmem po komedii Smrt byrokrata) nadmíru spokojen a s ohledem na celek dokážu odpustit i některé až příliš dlouhé záběry např. ze začátku. [80%] (06.09.2022)

Možná to taky znáte. Ležíte na zádech, posloucháte dobovou hudbu a před očima se vám odvíjí překomplikované sekvencové záběry, jimiž byste vypálili díru do hlavy všem obdivovatelům dlouhých záběrů a plynulých pohybů kamery (možná touhle představivostí trpím jen já). A pak si pustíte Soy Cuba, kde už to všechno je. Jen v mnohem komplikovanějším a komplexnějším hávu, než jste schopní vymyslet. Odhlédnuto od komoušské ideologie, tohle je jeden z nejlépe natočených filmů všech dob, který kamerovou virtuozitu Scorseseho, Tarantina nebo Spielberga předběhl o dekády! A Kalatozov k tomu nepotřeboval digitální efekty, jen měsíce příprav a kameramany ochotné levitovat na lanech a trhat sebou do impulzivních pohybů, které dokonale simulují vnitřní stavy postav. Máte rádi hlediskovými záběry řízené Terče od Bogdanoviche? Hladké jízdy kamery z Mafiánů či Casina? Závěrečnou sekvenci Potomků lidí v bitevní vřavě? Úvodní scénu Revenanta, kde kamera shlíží na tekoucí vodu a následně se přimkne k brodícím se postavám? To všechno tady je, v nádherném černobílém formátu, živelné, krásné a léta zapomenuté. Ani ta ideologie tu v součtu tolik nepřekáží a vypráví se přesahující příběh utlačovaného kubánského lidu, kde každá ze čtyř povídek volí jiný žánr a jiné tematické perspektivy. This is Cinema. Dejte to na 60. výročí do kin. (08.04.2023)

Technicky vzaté, Michail Kalatozov sa musel silne inšpirovať klasickými ruskými velikánmi ( napr. Ejzenštejn, Pudovkin, Dovženko ), pretože zábery kamery ( aj keď v tomto prípade oveľa viac rozpohybovanej ) z formálneho hľadiska veľmi pripomínajú štýl vyššie spomenutých pánov. A áno, všetci to tu citujú, je až neuveriteľné, čo všetko pred 50timi rokmi dokázali tvorcovia s objektívom. Morálne vzaté, ukazuje sa nám, že chudák stále ostane chudákom ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), chudákom s nádejou na lepší život ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), život v prístupnejšom svete. (18.06.2014)

Sam sobe se divim, proc jsem se ke zhlednuti tohoto skvostu tak dlouho odhodlaval. Levicovou orientaci musim v tuto chvili povazovat za marginalni, protoze ji na cele care prekonava vynikajici obrazotvornost, ktera do te doby u nikoho nebyla k videni. Tarkovskij (s vyjimkou Ivanova detstvi), Angelopoulos, Tarr, Tsai Ming-Liang ad. nastoupili az pozdeji. (21.10.2010)

Kubánska propaganda, optikou sovietskych súdruhov, kúzelníkov, ktorí vytvárajú mimoriadny pôžitok, kde Michael Bay, či Terrence Malick, len tíško závidia, alebo im rozum stojí nad opulentnými zábermi dvoch vizionárov, t. j - režisér Kalatozov a kameraman Urusevskij, ktorí doslova experimentujú, kde ich nápady, sú také bravúrne, že som neveriacky krútil očami, čo mám na mysli, že to vidieť na jeden krát nestačí, vynikajúca škola pre cinefilov, ktorí sa môžu posunúť o krok dopredu. Tuším, že som ešte nevidel kubánsku kinematografiu, len dokument o Castrovi, a tak mi úplne stačí, sa vrátiť k tomuto snímku, ktorý si ešte pozriem, lebo sú tu zábery, ktoré mám rád. (28.05.2014)